Vyhledat
  • Lada Matyášová

Re-GREEN your future, Evropa proti dezertifikaci


V termínu 20. – 27. října 2019 se v tuniském městě nafta uprostřed saharské pouště konala výměna mládeže Re-GREEN your future. Ta se zaměřovala na problém desertifikace a obecně na ochranu přírody a co s tím my z Evropy a Tunisu můžeme udělat. Pro mě to byla zároveň poslední výměna mládeže, na kterou jsem kdy jela jako účastník, protože jsem cestou zpět oslavila jednatřicáté narozeniny, což hranice, po které už na výměny jezdit nemohu. Ale o to více jsem si ji užila.

Cesta do Tuniska byla náročná, protože jsem musela přespat v Praze na letišti, a co si budeme povídat, místní sedačky nejsou nic příjemného. Ale nějak jsem to přežila. Inspirovala jsem se tam několika knihami s knihotočové knihovny, například titulem Jedna želva za druhou od Johna Greena nebo Lagom, švédský způsob života od Görana Everdahla. Cesta přes Frankfurt nakonec netrvala tak dlouho, a už kolem jedenácté hodiny jsem byla na přeplněném letišti v hlavním městě Tuniska Tunis. Venku bylo vedro na padnutí, takže se nám nikam moc nechtělo. Ale protože jsme tam museli čtyři hodiny čekat, než přijedou všichni, aby nás organizátoři pak mohli společným autobusem odvézt, ukrátili jsme si chvíli procházkou k nedalekému jezeru se starobylou pevností uprostřed. Autobus měl odjíždět ve tři hodiny odpoledne, ale ještě o hodinu později jsme čekali na tureckou skupinu, která se ne a ne vymotat z labyrintu ne zcela dobře značeného letiště. Nakonec se jim to povedlo a my jsme vyrazili. Před námi byla sedmihodinová cesta autobusem přes celou zemi, a přes poušť, do městečka Nafta na jihozápadě. Byla to úmorná cesta, kterou jsem naštěstí většinou prospala. Do hotelu jsme dorazili něco po půlnoci, a i tak nám naservírovali nějaké přemrštěně mastné těstoviny s kuřecím masem. Vegetariáni dostali jen salát a kus rajčete, chudáci. Padla jsem bez vybalování do postele a vzbudila se až ráno.

První den začal v režii ukrajinské skupiny seznamovacími hrami a hrami na prolomení ledů. Sice jsme si několikrát zopakovali naše jména, ale protože nás byla na pětatřicet, nikdo si moc jsem nezapamatoval. Zejména pro našince jména v arabštině, tedy všech Turků a Tunisanů, byla jako jeden velký jazykolam. A ukázalo se, že organizátoři nemají ani nalepovací papíry, abychom si udělali jmenovky na trička, takže až do konce projektu nám byla většina jmen ostatních záhadou. Ale následující hry byly zábavné a daly nás dohromady. Jen doteď stále netuším, proč jsem se museli řadit podle velikosti bot. K čemu by mi kdy tato znalost mohla být dobrá?

Večer se konala první z kulturních prezentací, a to hned domácího týmu z Tuniska. Pozvali si lokální hudebníky s bubny a celý večer se tak hodovalo na místních velmi sladkých dobrotách, a hlavně tancovaly orientální tance. Pro mě naprostá paráda. Dokonce jsem se tam naučila nějaké nové pohyby. Skvělé!

Druhý den jsme program vedli my za Českou republiku. Nejprve jsme se zaměřili na prezentace realit přírodních bohatství a energií v každé ze zúčastněných zemí (tedy Německo, Turecko, Tunisko, Portugalsko, Španělsko, Ukrajina, Bulharsko a Česká republika), a pak se věnovali trendům toho, co pro přírodu děláme, jak už osobně, tak na komunitním a státním levelu. Poušť přes polední pauzu měla asi poruchu, protože pršelo. Ale to nám nemohlo zabránit, abychom se vypravili do palmové oázy. Ale nepěstovaly se zde kokosy, jak by si hned kdekdo mohl myslet, nýbrž datle. Ty se mohou ze stromů sbírat až pokud jeho stáří dosáhne osmdesáti let. Ale je potřeba rostliny (nikoli stromy) opylovat ručně, aby datle byly jedlé. Při přirozeném opylení totiž dochází k hybridizaci plodů, které jsou následně nepoživatelné. Na sto samičích rostlin (mají žlutý květ) pak stačí jen jedna samčí (bílý květ). Mohli jsme zde také ochutnat čerstvý palmový džus, zakouřit haš (tedy sušený květ) nebo ochutnat již právě zmíněné datle. Naše cesta pak pokračovala na koňských povozech celým městem, až jsme dojeli k další místní oáze, kam jsem se ale už bohužel z časových důvodů nedostali. Za to jsme se prošli centrem zpět do hotelu a cestou ochutnali místní smažené sladkosti a vyzkoumali, že nápis stop na dopravních značkách vypadá jako dva lidé v kajaku.

Večer nás čekala prezentace Bulharska a Portugalska, kdy jsem si mohli vyzkoušet bulharský tanec, poslechnout si jejich „hudbu Vesmíru“ a ochutnat rakiju.

Následující den jsem si vyzkoušeli divadelní improvizaci na různá témata týkající se ochrany přírody. Jedna skupina například sehrála scénu nákupu domácího zvířectva na trhu, kdy si kupující vybral krávu, namísto ovce, ale ta mu umřela, protože pro ni neměl dostatek vody k pití, a sám pak pošel hlady. Jiná zase hrála chudou Palestinskou rodinu, která se snažila dostat pryč ze země, ale nemohla kvůli opevněným a vojáky chráněným hranicím. Shlédli jsme také scénu dvou vandalů ničících pralesy, kteří byli zastaveni skupinou aktivistů a předáni policii. A nakonec také založení lesního požáru nedbalostí mládeže na venkovní party, která jej pak sama musela řešit, aby se ze svízelné situace hořícího porostu sama dostala.

Odpoledne jsme vyrazili na dlouho očekávaný výlet do pouště Sahara. Nejprve jsem navštívili turisticky známou lokalitu oázy Chabika, kde jsme si prošli nádherný pramen sevřený v horách protékající dále skalnatým terénem. Následně se vydali podívat na údolí Tamerza, kde se Tunisko stýká s Alžírskem. Naše další cesta nás pak zavedla na širé pláně Sahary, kde to vypadalo, jako by si v dunách naši řidiči džípů udělali really, jak nás vozili nahoru a dolů a dokolečka. Při tomto malém dobrodružství jsme také viděli mnoho velbloudů a adrenalin nám stupal rychle do hlavy. Zastavili jsme kdesi uprostřed na několik fotek, ale už zase pokračovali rychle dál, abychom ještě stihli za světla navštívit vesničku z filmu Hvězdné války. Byla krásná. A nejen to. Mohla jsem se tam vyfotit s živým štírem, kobrou a fenkem. Júúú! Kdo chtěl, projel se i na velbloudu nebo válel z dun dolů sudy. A pak jsme všichni společně pozorovali západ slunce. Byla to nádhera!

Celý tento vydařený den pak zakončila naše prezentace české hospodské kultury a španělského flamenga.

Další den jsem se zaměřovali na boj proti stereotypům pomocí aktivity, při níž jsme vybírali osm spolucestujících v ponorce po jaderné katastrofě, a věnovali se Globálním rozvojovým cílům pomocí opisování faktů z jednotlivých cílech z jejich webových stránek. Po poledni jsme si pak s českou skupinkou vyrazili prohlédnout místní medinu, tedy centrum a staré město zároveň, ale působila na nás ošuntěle a stísněně. Odpoledne jsme pak vytvářeli kampaně pro námi vymyšlené projekty na podporu klimatu. Moje skupinka vytvořila nápad na sdílenou opravnu a půjčovnu cyklistických kol.

Večer se nám prezentovali Ukrajinci s jejich kvízem a několik svatebními hrami.

Další den měli program na starosti Portugalci, kteří si pro nás vymysleli čistění okolí od odpadků, protože to je zde snad největší problém. Svoz odpadu zde prakticky neexistuje (o recyklaci tu snad nikdo ani nikdy neslyšel), a tak se tu odpadky válejí doopravdy všude. Přesně tak, jak komu upadnou z ruky nebo je vyhodí z auta. Takže jsme nasbírali snad patnáct pytlů odpadu za půl hodiny. Zároveň jsem ale také chtěli udělat něco pěkného pro okolí hotelu, a tak jsme vysadili pět stromů, která nám darovala místní samospráva. Byl to povznášející pocit. Dalším s úkolů pak bylo vytvořit dílo z odpadků, které kolem najdeme. Jedna skupina tedy postavila hračku lodi z plechovek, jiná zase sochu cyklisty a palmy, a my jsme vytvořili hřiště pro děti na místním plácku před hotelem. A ani jsme nestihli dokončit naši prezentaci nápadů, a už se k nám stahovali zvědaví jedinci, aby si vyzkoušeli tenis se smáčknutými PET lahvemi, basketbal s toaletní mísou nebo hod koulí do věže z plechovek. Odpoledne nás čekala návštěva místní kavárny, kdy jsme si mohli dát lokální tureckou kávu nebo zelený čaj. A během níž se na nedalekém hřišti rozpoutal litý fotbalový zápas mezi účastníky a místní mládeží. Nikdo nepočítal body, takže nevím, kdo vyhrál, ale bavili se výborně všichni. Jen škoda, že když zapadlo slunce, začali na nás útočit všudypřítomní komáři, takže jsem museli urychleně jít zpět do hotelu.

Večer se pak konala prezentace německého týmu, a protože to byl nás poslední večer v Neftě, pozvali jsem také místního DJ, aby nám zahrál nějaké taneční písničky.

Další den nás totiž čekal přesun z Nefty zpět do Tunisu. S malou zastávkou ve městě Tozeur, na nákup suvenýrů a pokochání se architekturou, a na obědovou pauzu ve městečku Quafsa. Do Tunisu jsme dorazili až večer. Takže jsem se jen ubytovali v místním hostelu pro mládež (nejvíce nechutné místo, které jsem kdy, bohužel, jako ubytování zažila) a šli na večeři. Po večeři se pak konal ceremoniál rozdávání YouthPassů a rozloučení se všemi přítomnými. Někteří již totiž v noci odlétali domů. Večer jsme tedy vyrazili do města, abychom si s nimi dali na rozloučenou alespoň skleničku piva. Což se ale v arabské zemi ukázalo jako docela velký problém. Takže jsme chodili po okolí a ptali se místních, kde bychom našli nějaký podnik, v nemž by nám nalili alkohol. Ti nás nakonec poslali do hotelu, kde byla jedna sklenice piva otřesně drahá. Ale na druhou stranu to tam bylo moc pěkné, takže proč ne.

Ráno se ukázalo, že turecká skupina si v pokoji naneštěstí nalovila štěnice. Ještě že my ne. Takže jsme posnídali a vyrazili s ostatními na prohlídku výstavní čtvrti Sidi Bou Said. Jedná se o malebnou čtvrť plnou bíle natřených domečků s modrými střechami, dveřmi a okenicemi, která působí jako z pohádky. Samozřejmě se to tam hemžilo turisty, obchodníky všeho typu a všelijakými podivíny, ale bylo tak krásně. A ty výhledy na moře a zamlžené hory v dálce. Krása!

S polednem jsme se však rozloučili a urychleně jsem se přesunuli zpátky do hostelu, kde jsme si vyzvedli věci. S českou skupinou jsme si totiž zamluvili ubytování v apartmánu v odlehlejší části čtvrti La Marsa, takže jsem se tam potřebovali ve smluvený čas přesunout. Apartmán byl krásný, se dvěma ložnicemi a koupelnami (tzn. I se dvěma záchody, což se později ukázalo jako velmi praktický detail).

Odpoledne jsme pak vyrazili prozkoumávat starobylé Kartágo. Ten pocit, když vaše nohy šlapou po dva tisíce let staré historii je k nezaplacení. Vidět, jak se tehdy žilo, jako měli lidé kulturu a zvyky. Nádhera. Během odpoledne jsme tedy obcházely mnoho vykopávek a dalších památek v oblasti Kartága, protože to není jen jedna lokalita, a nestačili se divit, jak bylo již tehdy město rozlehlé. Večer jsme se už jen stavili na drobnou večeři a pokračovali odpočívat na byt. Měli jsme toho za celý den již plné kecky.

Další den ráno pršelo. A to tak že hodně. Ale my jsme se tomu rozhodli uniknout a vyrazili jsme na sever do národního parku Ichkeul. Nejprve jsme tedy jeli zájezdním autobusem do města Bizerte, odkud jsme se svezli místní dopravou lauvage (čti luváž), tedy tranzitem o šesti až osmi místech jedoucí jen tehdy, když se pro daný směr naplní, do parku. Když jsme vystoupili u brány parku, zjistili jsme, že jsme od samotného centra, hora Jebel, ještě poměrně daleko. Ale podařilo se nám stopnout manželský pár Tunisana a Italky, kteří nás tři vmáčkli dozadu k paní tuniské tchýni. Ta sice moc nadšeně nevypadala, ale neměla na výběr. Paní Italka nás vzala za své, a po našich Hašlerkách se mohla utlouct. Když jsem tedy konečně vyrazili, a projeli stádem ovcí a koz, které se zrovna páslo uprostřed cesty, hned jsme zase stavěli. A to u strážní budky, kde jsem se museli upsat panu vrátnému, že do parku vjíždíme. Zdarma. Jen, aby o nás věděl. Ale to jsme ještě stále byli velmi daleko, takže jsem se zase nacpali do malého autíčka a pokračovali další čtyři kilometry na parkoviště. Zde jsme našim zachráncům poděkovali a rozdělili se. Teta totiž na nějakou velkou rychlost chůze nevypadala, ale my jsme si park chtěli pořádně projít. Pohrdli jsme eko-muzeem, které bylo stejně v té chvíli okupované hordou malých dětí na školním výletě, a vydali s rovnou kolem hory Jebel po „naučné stezce“. Tedy, značená ta cesta nebyla nijak, a veškerá informativní cedule zde byla jen jedna úplně na začátku, která slibovala viděl bizony a plameňáky, ale na místní poměry dobré. Nicméně kromě dechberoucích výhledů jsme viděli akorát krávy, kravská lejna a omylem vyplašené kolibříky a vážky. A také pár mravenců, které jsme krmili zbytky chleba a sledovali jejich pouť do mraveniště a zpět. Nicméně nás asi v polovině pochodu překvapil jakýsi děda, který se z čista jasna zjevil na cestičce před námi, a za ním se objevila velká, notně začouzená jeskyně. Že by pastevec oněch krav? Na obejití celé hory jsme bohužel ale neměli dostatek času, protože jsme se chtěli ještě za světla dostat zpátky do hlavního města. Takže jsme to otočili a několika desítkách minut došli zpátky na parkoviště. Tam ale už skoro žádná auta nebyla, a ta, která ano, tak neměla řidiče. Takže nám nezbývalo než se s povzdechem vydat pěšky na cestu k oné budce hlídače. Cestou jsme minuly několik velmi křovácky, až skoro nomádsky, vypadajících přístřešků, kde žili lidé společně se svými zvířaty. Ale bylo tu krásně, tak jim to asi nevadilo, žít si jen tak v národním parku. Prostě punk. Schvácení jsme konečně došli k budce, kde si s námi pán chtěl hrozně francouzsky povídat. Načež jsme mu s pomocí překladače vysvětlili, že potřebujeme taxi, tak nám jedno zavolal, a pak se hrozně divil, že u nám máme sníh. Ale byl moc milý, i když si tedy vůbec v seznamu neodškrtl, kdo jsme a jestli jsme všichni, ale než jsme odjeli, tak nám ještě nádavkem dal jakýsi šutr. Proč ne? Byla to sice nejdražší cesta taxíkem tady, ale aspoň nás taxikář dovezl do nejbližší vesnice Manzil Bourguiba. Zde jsme si po těch šestnácti kilometrech v nohách konečně vydechli, dali si trochu kávy a čaje, a pak si chytili lauvage do Tunisu.

Tam jsme dorazili se stmíváním. Jen jsem se metrem, nebo spíše takovou nadzemkou, přesunuli do centra. Našli si místní rychlé občerstvení a dali si večeři. Tedy velmi pálivé špagety a směs masa a hranolek na grilu. A jeli zpátky na byt. Večer už jsme řešili jen organizační věci ohledně odjezdu a peněz apod. V pět hodin ráno pak kamarádi odjeli. Já vstala v devět hodin, uklidila jsem po nás a na poledne se také přesunula na letiště. Čekal mě dlouhý et přes Frankfurt do Vídně a odtamtud ještě autobusem do Brna. Zde jsem přespala a teprve další den ráno jsem se vlakem dostala do Šumperka. Byla to dlouhá cesta. O to ještě pestřejší, že jsem v pátek odpoledne chytila faraonovu pomstu a až do příjezdu domů jsem nic nejedla (vyjma jednoho krajíčku toastového chleba v neděli a dalšího v pondělí večer), což byl rozhodně ten nejdelší bobřík hladu, kterého jsem kdy v životě držela. A však jsem při něm také zhubla čtyři kila, eh.

Mashala, mashala, jak se říká v Tunisku. I tak to bylo krásné, skvělé a Sahara má rozhodně své kouzlo. Děkuji tedy německé organizaci Internationaler kultureller Jugend Austausch e.V. (IkJA e.V.) za zastřešení celého projektu, tuniské organizaci Association Solidarite Echange et Developpement a panu Mounirovi za hostitelství a organizaci projektu na místě. A hlavně děkuji asociaci Cesta rozvoje, z.s. za vyslání mě a mých parťáků. Byla doopravdy legendární zkušenost. A samozřejmě nesmím také zapomenout na program Erasmus+, kterému vděčím za finanční přispění. Děkuji pěkně.


16 zobrazení
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now