Nestíhám, nesvačím, na oběd to nestačím... Nejen, že se hrozná zima a pořád tma, takže se mi chce spát. Ale do toho se cítím býti doopravdy pod tlakem. Protože se tento týden stalo neskutečně mnoho věcí.
V pondělí... To byl zase den blbec. Hned z rána se mi zasekla tiskárna a odmítala skenovat. Tak jsem se to, jako správný zaměstnanec, nejprve snažila opravit sama. Jakože jsem si myslela, že se to jen zaseklo nebo že se tam zachytil kus nějakého papíru či něco. Takže jsem tam cpala nůžky, nožík na řezání a v jednu chvíli i legitku do Mendelky (bo ta je správně úzka a malá, aby se s ní tam dobře manipulovalo), ale nic. Tak jsem zavoala odborníka, který na to vzal šroubovák (hle, tuto maličkost v knihovně nemám) a otočil mi tam jakousi zaseklou manžetu do původní polohy a bylo to. Holt závada jako nic a dalo mi to tak zabrat a zse jsem ze sebe udělala troubu. Ale tak co už, aspoň, že se to nezaseklo úplně. Bo volat nějakého ofiko technika by se mi fakt nechtělo. ... Pak jsem hojně zapojovala svou kreativitu při psaní textu na web k novému projektu, který rozjíždíme (který jsme pak asi ještě desetkrát předělávala, protože to přeci musí být dokonalé). Ale to mě docela bavilo, protože jsem mohla zapojit svůj psavecký talent, a také ten pocit, že ten web, který to prezentuje je obsahově vaše práce, je docela fajn. Akorát na konci směny jsem se fakt vytočila. Bo jsem se snažila zase něco málo ještě naskenovat, abych to mohla pak nakrabicovat a zaarchivovat, ale jako na potvoru kopírka stávkovala. Ale já to chtěla dodělat, abych měla na ráno čistý stůl. A jak jsem spěchala, abych stihla jógu, tak jsem pak zjistila, že jsem ji fakt na uklidnění potřebovala, bo tak nanervy už jsem dlouho nebyla. (A večer se tu ještě random ukázal kamarád z Německa, který zjistil, že má z Lanškrouna dědu, a jel se ms ním objevovat jeho dětství, a tak se prostě jen tak odpo ozval, že večer přijede. WHAT?!? Ale bylo to super. Setkávání se starými známými doporučuji. Obzvláště pokud jste se nějakou dobu neviděli. Má to hodně co do sebe.)
V úterý se konala velký schůze, na které jsem jako správný dokumentátor bez notebooku na zápis nebo fotoaparátu na pořizování fotografií (ať žije organizovanost) jen seděla a poslouchala, bo jsem o tom, co se řešilo nevěděla ani zbla. Ale bylo to super, jak přetím byli všichni nervózní. A mi na mou otázku, na které dveře mám nalepit ceduli s směrovkou do konferenční místnosti bylo odpovězeno, že na skleněné - i přesto, že skleněné jsou u nás dvěře snad skoro všechny (u vchodu minimálně čtvery). Ale hlavně pak zbyly koláčky a chlebíčky, takže kdo by si stěžoval, že? A pak jsem se snažila splnit to, co mi na poradě bylo uděleno za úkoly. Takže jsem obepisovala lidi a hodně věcí se snažila si dohnat a načíst, abych se v tom pak lépe orientovala.
Středa byla ve znamení návratu k retrokatalogizaci. Tedy dopoledne jsem stěhovala časopisy z půjčovny do skladu, bo jsem chtěla mít konečně jasno, co nám letos chodí a co ne. Takže jsem vše starší než z tohoto roku přesunula do volných míst ve skladu (kterých tedy moc není a nevím, jak to budeme řešit, ale na to bude čas jindy). Takže jsem jako mravenečk běhala celé dopoledne tam a zpátky. Ale aspoň mi nebyla zima. Pro jednou. A odpo jsem se zase vrhla do víru prachu cest, no, tak ne, do víru prachu starých periodik a katalogizovala jsem jako o život, abych dohnala to zpoždění, které jsem nabrala tím dnem jednání a archivování. A kupodivu mě to docel i zase bavilo. Bo jsem si od toho odpočala a nemusela řešit nějaké věci, o kterých nic nevím. Jako třeba patenty. Tak jsem se kvůlli tomu přihlásila na nějaké školení od Ministerstva zemědělství, abych se dozvěděla, co se jak s patenty vlastně dělá a jak seto týká mě jako "patentové kurátorky" v naší knihovně.
A na zelený čtvrtek jsem krom špenátu řešila, jaká další periodika bychom si krmě té hrstky, která nám chodí, mohli ještě pořídit. A tak jsem procházela ofiko seznam Národní knihovny, vše recenzovaných časopisů, zdali by se nám některý hodil a nebo ne. A pak ještě nastane druhá fáze, o tom, že je nutně potřebujeme také přesvědčit vedení. Ale to jsem si nechala až na další týden. Proč si kazit svátky, no ne? Takže jsem opět šéfila katalogizaci starých tisků (a žasla nad tím, jak vynalézaví, a nebo také ne, jsou tvůrci reklam) a jak otravné někdy může být razítkování padesáti čísel jednoho ročníku periodika, od něhož máme těch ročníků šest (z toho každý výtisk na třech místech). Což dělá devět set úhozů razítka za dopoledne a k tomu tři sta ručně vepsaných signatur. A tak jsem se, obych se odreagovala, přihlásila na konferenci INFORUM na konci května a už se na to těším. Nikdy jsem na tak velké akci nebyla. Natož pak knihovnické. Takže přemýšlím, jakou róbu si na tu slávu vzít. :-D A jestli si tam jako holka z vesnice nebudu mezi těmi hlavouny připadat jako že nic nevím a neznám. Ale tak každý musela nějak začít, no ne? A že já zrovna nejem dvakrát zorientovaná v patentech a databázích a v tom, jak přinutit náš OPAC (webový katalog), aby mi zobrazoval signatury a obálky knih, nevadí. Mám mistrovství v jednání s lidmi na výpůjčním oddělení a v katalogizování, takže tho se budu držet a ten zbytek přijde časem. (Doufám.) Nícméně po tom měsíci, ano, dnes je to přesně jeden celý měsíc od mého nástupu, se cítím už mnohem více srostlá s tou židlí (která mi pořád sjíždí, aniž bych to já chtěla, potvůrka). Takže to prostě nemůže být tak zlé, nemůže. :-D