Na to, že tento pracovní týden má jenom čtyři dny, je nějak neobvykle náročný. Ale to mi nevadí, protože je to docela změna oproti tomu, jak obyčejně a občas i nudně to tu vypadá jindy.
Celý začátek týdne se nesl v duchu dokončování projektu, který se měl ve středu odevzdávat (a také odevzdal). Takže každý, kdo mohl, vyfasoval něco na překlad, něco na předělání v online systému nebo na konzultaci (takže většinou já). Mám pocit, že za pondělí a úterý jsem toho napřekládala více, než za celý svůj dosavadní život. Ale zase na druhou stranu musím říci, že bez překladače by mi to trvalo třikrát tak dlouho a rozhodně by to nebylo tak kvalitní. A dostalo se mi za to od vedoucího projektu i pochvaly, což mě nebetyčně potěšilo, bo mi tu konečně někdo za něco poděkoval (stále nechápu, jak může být taková samozřejmost pro někoho tak těžká). I když mi pak psal, že s překladačem běžně nepracuje a že to asi tedy musí být dobré, když to v tom jde tak rychle a téměř bez chyb. Přičemž mě donutil k zamyšlení, jak studoval Ph.D., když si u toho nepřekládal žádné články apod., že mu práce s překladačem je cizí (tak nevím, jestli se mám smát, když je to přeci tak jednoduché a zřejmé, nebo k němu cítit ještě větší respekt, pokud to všechno překládal ručně jen se slovníkem). A tak jsem kopírovala jednu stranu odborného textu z češtiny do angličtiny jako na běžícím páse, kontrolovala gramatiku a zjevné chyby. A posílala to tam a zpátky vedoucímu projektu. A dostala jsem za úkol další z těch naprosto zbytečných činností, které se v rámci tohoto projektu daly vymyslet. A to, že jsem překopírovávala dvacet dva životopisů (v české i anglické verzi) do jedné šablony, aby to „vypadalo hezky“ a ještě v nich pak měla označovat relevantní výsledky vzhledem k tématu projektu, (což se dosti špatně dělá, když si nikdo nedal tu práci s tím, mi to vysvětlit), a tak jsem nakonec nezvládla, protože prostě v odborných věcech zatím nemám přehled, takže jsem to přehodila zpátky na vedoucího. A ne, že by mě nebavilo překopírovávat věty tam a sem z jednoho Wordu do druhého, ale řekněte, koho to v té komisi, zajímá, jak to vypadá? Jim spíše přijde důležité, co se v těch CV píše, ne? Pondělí tak díky tomu uběhlo docela svižně, neb jsem měla skoro pořád zabořený nos v nějaké práci. Mimo to se stal rekord v historii knihovny, protože za ten den si přišli vypůjčit knihu dva uživatelé. A ve zbytku času jsem skenovala několik metodik, což je sice naprosto bezpředmětné, protože to po mě nikdo nechce. Ale brala jsem to jako příjemný strečink u kopírky. A navíc jsem si k tomu pustila španělskou hudbu, která mi nejen svým rytmem dodala při pondělku trochu energie, ale namlouvala jsem si, že v rámci studia španělštiny se snažím aspoň něco naposlouchat (jediné, čemu jsem reálně rozuměla, však bylo „despacito“, hi).
V úterý ráno jsem zase ještě překládala jako o závod. Dokonce i věci čistě ekonomické, o kterých ani v češtině nemám moc páru. Ale tak co už. Překladač to nějak schroustal, a já když jsem to pak zpětně četla, tak mi to nepřišlo zase tak strašné, tak teď jen doufat, aby to nečetl v komisi nějaký rodilý mluvčí (bo bychom mu přivodili asi nebetyčný záchvat smíchu). Překládám, překládám a najednou koukám, hop, hop. Za oknem mi ze stromu na strom, nahoru a dolů, skáče malá veveřička. Byla jsem jí tak unešená, že jsem asi deseti minut jen hleděla z okna a nakonec vzala foťák a párkrát ji i vyfotila, protože ta její radost z pohybu, z bytí, z toho, že může jen tak volně skákat sem a tam. Bylo to kouzelné. Tento den byl však pro mě přeci jen něčím jiný, něž ty ostatní. Jela jsem do práce už na šest, a to autem (po ránu žádný provoz nebyl, takže jsem to zvládla s přehledem). Ale když jsem pak na jedenáctou odjížděla k lékaři, provozu citelně přibylo, jak se všichni snažili jet na oběd nebo nevím kam, a tak než jsem k lékaři doskákala, chcíplo mi to na přechodu a parkovala jsem asi na třikrát. Ano, zvládla jsem to, ale myslím, že kdyby mi doktor měřil tlak, tak by se divil. A jak praví směrnice, člověk má na místní ošetření čtyři hodiny, takže jsem se pak už do práce odpoledne nevracela. Jednak proto, že bych vyhmátla zase nějakou kravinku k udělání, a pak proto, že ctím firemní heslo zaměstnanců „každý den mimo ústav se počítá“. Udělala jsem si tedy příjemné odpoledne s troškou nákupů a hlavně procházkou v lese. Protože se udělalo moc krásně, tak jsem se vyšplhala na skalku nad městem a koukala na překrásný západ slunce.
Středa začala vtipně ještě než jsem se dostala do práce. Můj vlak měl totiž čtyřicet pět minut zpoždění. Tak jsem ještě s jednou kolegyňkou čekala patnáct minut na jiného kolegu, který nás obě vzal nakonec autem. Takže jsme dojeli včas, jako bychom jeli vlakem. Ale ta příhoda nás všechny pobavila a doteď nechápeme, jak může mít vlak tak brzy ráno takové zpoždění, když nikdo ani nikam nejezdí. Jak jsem si myslela, ještě ani ve středu, den odevzdání překladu, nebylo vše ani zdaleka hotovo, a tak mě čekaly další překlady. K poledni ale už bylo potřeba finalizovat, aby se vše stihlo včas odevzdat do systému, a tak práce najednou ustala. Ale to se ozval pan jednatel s urgentním požadavkem, ať jdu fotit. Tak jsem vzala foťák a vyrazila do slunečného dne cvakat obrázky. Bylo moc krásně a mě přišlo, že si tu pauzičku venku i docela zasloužím. Tak jsem nikam nespěchala. Strávila focením toho, co jsem měla více než půl hodiny, a ani zpátky do kanceláře jsem se nijak nehrnula. Bylo to moc příjemné odpočinutí. Narazila jsem například na moc milou kočičku, která byla jednak moc pěkně vybarvená a hrozně se chtěla mazlit, tak jsem si s ní za odměnu chvíli hrála. Po příchodu jsem tedy jen stáhla fotky, poslala odkaz na ně šéfovi, vyřešila pár e-mailů (například omluvy, že jsem již další překlady nestihla, protože jsem byla poslána k jiné práci, ale taky posílat mi překlady v jednu hodinu odpoledne, když ve dvě se uzavírá přihlašovací portál, no řekněte, to není normální) a bylo.
Ve čtvrtek již klasická pohodička. Žádné překlady, žádné stresy. Klídeček. Jen došel dopoledne nadřízený mi osobně vysvětlit úpravy v článku, které mi poslal asi před týdnem, a které já už jsem opravila a poslala mu upravenou verzi zpět. Ale on, že ji nečetl, protože na to neměl čas, a že to projdeme teď hned ještě jednou společně a opravíme to rovnou. Takže jsem mu to musela vytisknout, původní verzi s jeho čtyřmi barvami duhy (bez jediného slova komentáře), abychom to mohli postupně projít a opravit. Navíc ještě byl docela nastydlý, takže skoro za každým slovem kašlal a prskal, až jsem se bála, že si vykašle plíce, nebo mě minimálně nakazí, takže to zabralo dobrých dvacet minut (článek má pouhé čtyři strany). Nějak jsem mu to nechtěla říkat nahlas, ale kdyby to opravil sám už v té původní verzi, ušetřilo by to nám oběma mnoho času a energie. Ale ne. Takhle by to nešlo. Logika v tomto podniku očividně nemá žádné místo. A když jsem to pak poslala partnerům na revizi, mezi jejichž adresami mám i jej, přišla mi ještě další várka předtím opomenutých připomínek. A k tomu ještě došel další úkol, a to vytisknout právě podanou žádost, a k tomu všechny soubory vypálit na dvě CD. Tisky v pohodě. To jsem zvládla. Ale kdo dneska používá ještě CD? Tak jsem musela za IT, jestli nemá nějaká prázdná. Měl. S centimetrovou vrstvou prachu. Ale fungovala. Tak ještě zbývalo stáhnout všechny soubory ze systému, ať vypaluji ta skutečně aktuální. Ale ejhle, to nejde. Tak jsem musel za naší projektovou manažerkou, aby mi to ukázala. Muselo do to ručně, všech těch čtyřicet souborů, odklikat a postahovat ručně (jak geniální způsob zabíjení času). Vypálení už pak fungovalo v pořádku, ale to byla zase akce za všechny prachy. A odpoledne přišlo i vysvětlení překladačů, že v době studií byly překladače tak špatné, že bylo lepší je vůbec nepoužívat, a teď prakticky mnohem snazší psát text rovnou anglicky, tudíž překladač není vůbec potřeba. Zbytek dne jsem strávila skenováním metodik a rešeršováním, abych měla pocit, že jsem za ty tři hodiny vůbec něco udělala.
