Hurá, hurá, hurá, volejte sláva a tři dny se radujte. Konečně se nám podařilo dotlačit výroční zprávu do finální podoby. A to už jsem si myslela, že to bude tak dva týdny zpátky. Ale ještě se ukázalo, že bude potřeba změnit čísla z účetnictví, aby seděly, a ještě se objevily i nějaké další chybky. Takže se vše podařilo dát do pořádku až teď. Ale o to je to větší uspokojení, že mám konečně jeden velký pracovní úkol za sebou.
Opět byla potřeba dělat úpravy a opravy na webových stránkách. Takže jsem tvořila plakátky na akce i volná pracovní místa, nahrávala soubory na úložiště, mazala nevhodné fotky (zejména kvůli GDPR), řešila seznam kontaktů aj. Protože funguji jako poloviční IT, tak jsem už řešila i reklamaci monitoru, nefunkční klávesnici, stávkující internet či ztracené soubory v počítači. Ale to jsou jen takové perličky. S něčím si umím poradit, s něčím ne. Základní pravidlo však zní, když něco nefunguje, prvně to vypni a zapni a pak řeš dál.
Spoustu času mi zabrala tvorba tabulky dovolených za loňský rok. Sice nás tady nepracuje mnoho, ale i to málo je dost, když je potřeba jednoho po druhém projít a zapsat mu do kolonek počet vybraných dnů dovolené. Navíc se to nezapisuje souhrnem, ale ta tabulka vypadá jako rozepsaný denní kalendář, kam se vyplňuje buď 1 nebo 0,5 dle toho, jestli ten který zaměstnanec měl celý nebo půlden dovolené. Takže z toho pak vznikne obří plachta, plná barevných teček.
Už jsem také dostudovala dvě naučné publikace o lidech s autismem. Občas to bylo smutné a těžké čtení. Ale svým způsobem také naplňující. Protože už vím, co říkat a neříkat nebo jak se chovat a nechovat. Problémové jsou abstraktní pojmy nebo neurčité časové úseky (jako přijdu za chvíli nebo polož to někam támhle). Vhodné jsou přesné a jasné pokyny a vysvětlování (i když je potřeba mít na zřeteli nástrahu doslovného výkladu vyřčeného). Sice jsem ještě neměla možnost si to ověřit v praxi, ale už příští týden se bude konat další pracovní rehabilitace, takže nově nabyté znalosti již brzy upotřebím. V současnosti se nořím do teorie knihy Respektovat a být respektován. Je to docela náročné čtení. Ale díky mnoha příkladům a praktickým cvičením snad budu schopna teorii převést do praxe. Myšlenka respektujícího přístupu mě totiž naschla, takže se jí nehodlám jen tak vzdát.
Spoustu mozkové kapacity mi pak ale mimo pracovní dobu zabíraly přípravy víkendové akce Jesenické lesní školy v podobě čekatelského kurzu. Což je nejnižší vzdělávací kurz pro skautské vůdce, kde působím jako instruktor. Rozhodli jsme se s týmem pojmout zahajovací víkend kurzu zážitkově. Navázali jsme tedy na šedesáté výročí od roku 1938 a celou první polovinu víkendu jsme žili až do sobotního poledne okupací. Frekventanti byli rozděleni na dvě poloviny. Kluci si zažili akci při hledání vysílačky a její obranou před Nacisty, kterou měli předat odboji. Děvčata naopak pomáhala třem starousedlicím s dětmi a kárkami se odsunout. V sobotu ráno jsme pak absolvovali informačně nabytou prohlídku pěchotního srubu. Po obědě na chatě, kam jsme akorát na poledne došli, následovala procházka s poznáváním kytiček, seznamovací hry (dohromady nás bylo kolem čtyřiceti), obavy a očekávání i úvod do probíhání kurzu a jeho absolvence. Večer jsme se sesedli kolem táborového ohně a užívali si chvil romantiky s vycházejícími hvězdami. V neděli čekala frekventanty jógová rozcvička, opakování jmen a úvodní přednáška do metodiky. Jak již to tak bývá, byl to víkend naplněný až po okraj se spoustou nových zážitků a dobrodružství. To mi ale nezabránilo pomoci s vyklízením chaty a jet ještě pak odpoledne třicet kilometrů na kole. Ale když venku je tak hezky (chi chi)…
Zbyl ale nějaký čas i na vyjížďky na kole, jógu nebo brouzdání se v lesním balneu nedaleko Velkých Losin. A samozřejmě na čtení a další aktivity, kterými se snažím po psychicky namáhavých dnech zrelaxovat.
Mimo to jsem se plně ponořila do organizace firemního výletu seniorů do Neratova. Komunikace s padesáti účastníky a několika dalšími náhradníky je docela složitá. Ale naštěstí jsou většina z nich vytrénovaní, takže to není žádný problém. Do toho shánět potřebný materiál, dokumentaci a zajišťovat program. Ještě že mám tak super kolegy, kteří mi se vším pomohou.
A v sobotu to nakonec vypuklo. Sešlo se nám všech padesát. A že to byl pěkný dav. Postupně jsme se naskládali do autobusu a vyjeli. Přes mírnou paniku, že nemáme některé účastníky (nastoupili v Hanušovicích), zapomněli jsme článek na čtení cestou na stole (byl jen umně strčený mezi věcmi, aby neuletěl) a blinkací pytlíky zůstaly v zavazadlovém prostoru (kde skutečně byly, ale naštěstí nikdo nesnídal mléko, takže to nevadilo), jsme nakonec cestu absolvovali v pořádku. Bylo pod mrakem, chvilku i mírně mrholilo, což nám všem oproti předchozím vedrům udělalo radost, a my si ty necelé dvě hodinky jízdy užívali. Do Neratova (v Orlických horách) jsme tedy dorazili něco po jedenácté hodině dopoledne. A hned nám vyrazil dech uchvatný pohled na kostel Nanebevzetí Panny Marie. A to jsme se ani nenadáli, jak světlo a stín čarovali uvnitř. Ale to trošku předbíhám. Ale jen trošku, protože jsme od autobusu skutečně vyrazili přímo ke kostelu. Ten jsme si všichni řádné prohlédli. A že bylo na co koukat. Kostel to totiž není jen tak obyčejný. Nýbrž je vystavený do tvaru kříže a stejný tvar má i částečně skleněná střecha nad hlavou. Je tedy možné přímo z kostelní lodi vidět na nebe. A to ani nemluvím o tom, jakou kouzelnou hru světla a stínu pak rozehraje slunce na jeho zdech. Bylo to úchvatné. A protože jsme si s sebou vezli i pana faráře, mohl, kdo chtěl, zůstat na mši. My jsme však s kolegyňkou raději vyrazili na protější kopec a do lesa. Jednak lovit záběry kostela i z jiného úhlu. Ale také se nadýchat toho čerstvého vysokohorského vzduchu. A čekal nás také nevšední zážitek. A to galerie umístěná ve starém vagóně na okraje lesa a pak Cesta přátelství. Bylo to moc pěkné. Až se nám ani nechtělo zpátky. Ale musely jsme, protože nás čekal další program. Měli jsme totiž naplánovanou návštěvu místního pivovaru. Nejen, že nám v půlhodině pan místní podsládek vyklopil všechno, co s výrobou piva v malém pivovaru souvisí, ale také nám neplánově dal místní mok ochutnat a kdo chtěl, mohl si i něco málo odvézt s sebou. Což v nastávajícím popoledním vedru skutečně bodlo. Ale čas byl neúprosný a my jsme museli jet zpátky domů. Až nám bylo líto, že jsme nemohli zůstat v tak malebném koutě déle a dozvědět se více o osudech zapomenuté vesničce zdevastované průchodem ruských vojáků, kterou se postupně podařilo přivézt k životu až dnes funguje jako uznávané poutní místo. Nebo o chráněných dílnách a službách sdružení Neratov, které zaměstnává na 220 osob s různými druhy handicapů. Bylo to moc príma a rozhodně bych se do toho kraje někdy ráda vrátila jej prozkoumat více.
***
Víte, proč se slovo knihovna nikdy nerozděluje na řádku?
