Jeden týden v práci a pak zase volno. Však jsem dva pracovní dny státní svátky, tak kdo by toho nevyužil?
I když než jsem odjela, byl to blázinec. Jednak proto, že se toho před dovolenými nakupilo hodně i všem ostatním, a pak protože, že mělo volno následující týden i spoustu ostatních kolegů, takže bylo potřeba spoustu věcí připravit a nachystat, aby to bylo na další týden v pořádku. Ale o tom se zde rozepisovat nechci. Protože mnohem zajímavější je moje další cesta následující týden. Už jen to, jak začala, stojí za zmínku.
O tom, že se vydám v neděli do Francie, jsem se rozhodla ve středu večer. Kamarád mi psal, že je volné místo na projektu o diskriminaci a boji proti stereotypům „Antibias“, jestli nechci jet. A popravdě jsem se ani moc nerozmýšlela, protože za tři dny dovolené strávit celý týden v Alsasku, neber to… V neděli jsem se tedy sbalila a vyrazila směr Praha. Zde se mi podařilo odchytit kamarády na společnou večeři, takže jsme měla cestu o to pestřejší. A pak už mě čekalo setkání s další českou účastnicí a naše společná cesta nočním autobusem do Štrasburku. Nevím, kdy jste naposledy jeli někom autobusem přes noc, ale zrovna pohodlné to není. Obzvláště, pokud člověk sedí u uličky a nemá si ani o co opřít hlavu. A já nebyla ani zase tak moc unavená na to, abych prospala celou noc. Tak jsem si četla. A musím se za výběr literatury z naší knihovny pochválit. Pustila jsem se totiž do knihy Deset splněných přání, která je o tom, jak v životě nepřešlapovat na místě bezpečného stereotypu, ale jak vyrazit do nebezpečí za plněním svých snů.
Ráno ve Štrasburku nás přivítalo modrou oblohou. Vyrazily jsme tedy do centra města. Zde nás uchvátila katedrála Notre Dame, kopie té známé katedrály v Paříži, která je skvostná nejen zvenku ale i uvnitř. Jediné, co nás zarazilo je, že se tam nesmí vstupovat s žádnými většími zavazadly než s kabelkami. Takže jsme se musely vystřídat v hlídání batohů a užít si prohlídku interiéru každá sama. Další věc, která nás zarazila, byl fakt, že v infocentru pro turisty nedávají mapy zdarma. Jen za 1,90 €. Tak jsme se vydaly na průzkum města po svém. Ale vůbec to nevadilo. Krásné uličky, místní kanály i občasně roztroušení hráči na tahací harmoniku nebo housle nám zpříjemňovali naše toulání se městem a dávali nám pocit, že je vlastně v pořádku se bezcílně potulovat a užívat si atmosféru. Byly jsme ale unavená, a tak jsme si pak na hodinku lehly v místním parčíku do trávy, abychom se najedly a odpočinuly si. Kde jsme se také posléze, když jsme zase chtěly vstát a vydat se pomalu na nádraží, naučily jednu důležitou lekci. Když si někam odkládáte na volném prostranství zavazadla, prvně se podívejte, kam je přesně dáváte, protože po jejich zvednutí mohou značně zapáchat a vy na jejich očištění spotřebujete celý balíček vlhčených kapesníčků…. (Hihi.) Žádná tragédie se nestala, takže jsme se vydaly na nádraží na vlak. Došly jsme tam tak akorát, abychom nasedly do vlaku a nechaly se unášet do jednu hodinu vzdálené vesničky Diemeringen.
Zde nás přivítal hostitel Tony a provedl nás vilou Aviv, která se nám stala na nadcházející týden útočištěm. Byla jsem uchvácena. Vnitřní bazén, posilovna, domácí kino, diskotékový pokoj, kulečník, stolní tenis, fotbálek, šprtec. K tomu venkovní hřiště na tenis a basketbal a velký kus zatravněné zahrady na povalování se i se třemi houpačkami. Ideální místo na odpočinek. A v duchu relaxace se pak nesl i celý nadcházející týden.
Praktikovali jsme v něm aktivity na uvědomění si vlastních stereotypů a tím pádem se i vyhýbali i diskriminaci a ostrakizování ostatních. Kromě první dne, který byl celý věnovaný seznamovacím a team-buildingovým aktivitám, jsme se tedy zabývali přistupem antibias, jenž právě s tématy rasismu a diskriminace pracuje. Sešlo se nás na pětadvacet osob - po třech z každé z osmi zúčastněných zemí (Francie, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Velká Británie, Nizozemí, Turecko, Chorvatsko a Česká republika), takže bylo potřeba se nejprve poznat jmény a i nějakým základním profesionálním pozadím. Jelikož se jednalo o školení pro vedoucí mládeže, hodilo se nám vědět, kdo s jakou skupinou lidí a na jaké bázi pracuje, abychom se na to později mohli zaměřit.
V rámci aktivit jsme zkoumali různé formy stereotypů o ostatních zúčastněných zemích (pomocí kreslení), bavili jsme se o diskriminaci a jejich projevech (pomocí divadelních scének), řešili jsme sociální privilegia na základě různých kritérií (aktivita Flower Power) nebo se zabývali tím, koho vybrat do speciálního programu na izolovaný ostrov do komunity (diskuze). Nechyběla také mezikulturní noc, kdy jsme mohli ochutnat speciality dovezené z ostatních zemí, jako v případě Francie například šneky (jsou výborní, rozhodně bych je brala mnohem více než chipsy večer k televizi).
Dostali jsme celý jeden den volna, takže se někteří jeli do Štrasburku, někteří dospávali spánkový deficit a já jsem vyrazila na procházku. Původně jsem chtěla autobusem dojet do vesničky La Petit-Pierre, do středu národního parku, ve které jsme se nacházeli, s úchvatnými výhledy. Ale pak jsem na náměstí narazila na ceduli cyklostezky po okolí, na které mě zaujali úchvatné snímky okolní krajiny. Vydala jsem se tedy po ne zcela dokonalém značení pěšky z Diemeringenu směrem na jih. Šla jsem mezi poli a remízky stromů do Mackwilleru a pak pokračovala mezi poli a pod tratí do Rexingenu. Odtud už to byl jen kousek cesty na Kirchberg (v překladu kostelový vrch), kde se nalézal můj cíl cesty. Kirchberg je, jak již název napovídá, poutní místo s kostelem postaveným na kopci. Je odtamtud nádherný výhled na všechny strany rozlehlé francouzské venkovské krajiny plné políček a také úžasné ticho. Dokonce tam byla i malá restaurace, kde by si poutník mohl dát oběd a odpočinout, ale bohužel byl teprve pátek, takže měli zavřeno (otevírají až na víkend). Pojedla jsem tedy z vlastních zásob a vyrazila na cestu zpět. Nechtěla jsem ale jít tou samou cestou, tak jsem vyrazila přes vesničku Berg kolem hlavní cesty do Rexingenu, a pak směrem na Adamswiller. Ale až do něj jsem nedošla, protože jsem se rozhodla to vzít přes les (snad jediný široko daleko) a tochu s mapou (Google mapou) v ruce si to zkrátit a užít se stínu. Protože po třech hodinách na přímém ostrém slunci už jsem toho začínala mít dost. Cesta ve stínu stromů byla příjemná. Měla ale jedinou nevýhodu. A to tu, že jsem pak musela jít pěšky asi půl hodiny kolem hlavní cesty. Nevadí. I to jsem zvládla. I když v jednu chvíli už jsem všech těch aut, autobusů a kamionů měla dost, a tak jsem uhnula na rovnoběžkou cestu vedoucí lesem. Můj předpoklad, že bude vést až do Diemeringenu se ale ukázal lichý. Protože cesta končila v poli. Přešla jsem tedy skrz pole a zjistila, že na jeho druhé straně je řeka. Tu jsem po kamenech trčících z vody přebrodila. A octla jsem se v ohradě s krávami. Ze dvou stran uzavřená dvěma rameny řeky. Nedalo se tedy dělat nic jiného, než jít skrze (vracet jsem se totiž nehodlala). Nicméně krávy, které předtím ležely poklidně ve stínu, můj příchod asi vyděsil. Naráz se totiž všechny zvedly a rozeběhly se přímo na mně. Rozběhla jsem se tedy tryskem také. Se značným náskokem jsem doběhla ke druhé straně ohrady a doslova proskočila plotem s ostnatým drátem. Naštěstí se mě ani mému oblečení nic nestalo. A začala se drápat po náspu kolejí přede mnou plného ostružinových šlahounů vzhůru. Rostliny jsem měla až skoro do výše hlavy a toto byl jediný moment, kdy jsem byla ráda za to, že jsem si oblékla dlouhé kalhoty. Když jsem se konečně vydrápala na koleje, chvíli jsem si odpočinula a pokračovala dál podél nich směrem k vesnici. Když jsem viděla první domy, propletla jsem se dalším mlázím, až jsem se kolem plotu s elektrickým proudem (na ochranu skladu materiálu stavebnin) konečně dostala do vesnice. S vypětím posledních sil jsem došla do obchodu, abych si koupila pití a zmrzlinu. Ale ouha, jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že v místním supermarketu mají všechny zmrzliny buď jen po čtyřech nebo deseti kusech (či v kyblíku o minimální váze pěti kilo). A že obyčejná voda je dražší než víno. Takže jsem si chuť na zmrzlinu nechala zajít a namísto vody jsem si koupila jablkový džus, abych doplnila alespoň nějaké cukry. Po návratu na vilu jsem dvě další hodiny prospala, abych se pak mohla připojit k ostatním a vylíčit jim moje dobrodružství.
Podstatnou část programu jsme se v malých skupinkách také věnovali přípravě vlastního workshopu pro ostatní účastníky. Mohli jsme si tak zkusit nejen workshop vymyslet, realizovat a zhodnotit, ale si vyzkoušet práci v týmu téměř neznámých lidí a obdržet od ostatních zpětnou vazbu. Témata workshopů byla různá: kreslení ve dvojicích založené na ústním popisu, diskuze o morálních aspektech rozhodování za druhé lidi versus záchrana života, simulace předvolebních diskuzí a přerozdělování peněz, překážková dráha pro nevidomé osoby (se zavázanýma očima), hodnocení našich prvních dojmů na základě fotografií. Bylo to nejen zajímavé a pestré, ale i jsme se toho na základě rad ostatních hodně dozvěděli o svých schopnostech vedoucích workshopů.
Poslední den už nás pak čekala jen evaluace a závěrečné zhodnocení a rozloučení. Spousta lidiček také potřebovala čas na balení, protože odjížděli další den brzy ráno. Já jsem čas využila na nákup suvenýrů a procházku po vesnici. A měla jsem štěstí, protože se zde zrovna konala svatba. Takže na provizorním náměstíčku se sešli snad všichni obyvatelé vesnice a konala se velká sláva s pochodovou hudbou. Zvláštností bylo, že kapela byla celá usazená na velkém žebřiňáku taženým traktorem. A svatebčané se také vezli na vozíku za traktorem. Přičemž při jejich opouštění kostela za nimi jely snad všechny traktory z okolí a troubily do zvuků kapely. Byl to velmi rurální zážitek. Ale bylo to moc krásné. Večer jsme se pak sesedli všichni na společnou večeři a pokračovali se družením jak venku na terase, tak při party v přízemí. Někteří dokonce nešli spát celou noc, jiní spali jen hodinu nebo dvě, a pár lidiček dokonce spalo i venku a společně koukali na hvězdné nebe, kterého si ve velkoměstech neužijí. Poslední den už jsme se jen sbalili, uklidili si po sobě nepořádek a vydali se na cestu domů.
Já jsem měla ještě ve Štrasburku celé odpoledne čas, takže jsem se s ostatními vydala na oběd ke kamarádovi z projektu domů. A pak pokračovala prohlídkou toho, co jsem první den nestihla. Tedy budovy parlamentu, historického centra s úchvatnými budovami, čtvrti La Petite France aj. Dala jsem si také konečně tu zmrzlinu, na kterou jsem měla už tři dny chuť. A ne ledajakou, ale pravou italskou ve tvaru růže. Byla výborná. A jak by také ne. Však se na ní stála fronta až na chodník. Pak jsem se vrátila ještě pozdravit ostatní a vyrazila na autobus domů. Opět jsem jela přes noc. Ale tentokrát jsem měla sedadlo až v poslední řadě, takže jsem se mohla hezky natáhnout přes všechny a spalo se mi tak skoro pohodlně. V Praze jsem v šest hodin jen přesedla na vlak, a pak na druhý, až jsem byla před devátou hodinou v Šumperku. A pak, tradá, rovnou do práce i se všemi věcmi… Hahaha.
Školení vedoucích mládeže bylo realizování s podporou programu Erasmus+.
