Lucembursko. Prvních deset dní v srpnu 2018. Pětadvacet učitelů a pracovníků s mládeží. Projekt zacílený na propojení formálního a neformálního vzdělávání. Alias jak se škola může učit od neziskových organizací a naopak. Evropa, svět. Mezikulturní učení.
Od 1. do 9. srpna 2018 jsem se zúčastnila druhé části mezinárodního školení pracovníků s mládeží a učitelů InFormal: Integration of non-formal education approach to the formal education system for youth empowerment at local level (volně přeloženo jako InFormal: Integrace přístupu neformálního vzdělávání do formálního vzdělávacího systému pro posílení postavení mládeže na místní úrovni). S téměř shodnou skupinou lidiček jsem se tedy po půlroce opět setkala, abychom mohli pokračovat tam, kde jsme skončili. A nejen to. Od ledna, kdy bylo první setkání v Hradci Králové v České republice, se konala ještě lokální fáze a online vzdělávání, během které jsme čerpali nové znalosti jak z online kurzu, tak je pak používali ve svých hodinách a lekcích s dětmi a mládeží při běžné činnosti. Mohli jsme tedy po těchto několika měsících navázat na to, co jsme se během této doby dozvěděli, s čím jsme měli problémy nebo si jen vyměnit zkušenosti s úspěšnými nápady. Ale to nebyl jediné. Hlavně jsme na nich mohli začít stavět. A to raketovou rychlostí.
Po úvodním přivítání se a aklimatizaci se na horké podnebí Lucemburska tohoto léta (přes 36°C) nás totiž čekalo designování kurzu samotného. Ano, čtete dobře. Dostali jsme možnost si ze zadaných cílů kurzu sami sestavit program dle svých preferencí. A nejen to. Část z navržených aktivit jsme si mohli také sami odvést, abychom se procvičili ve svých lektorských dovednostech. Což byl nevídaný a zcela nový koncept toho, jak v praxi naučit účastníky sestavovat program a realizovat jej. Byla jsem ohromena odvahou organizátorů, ale i tím, jak jsme to skvěle zvládli naplánovat (jen za hodinu a půl!). Čekaly nás tedy nějaké praktické procvičovací bloky, které byly následovány podpůrnými bloky teorie – definice neformálního vzdělávání, motivace, etika, kritické myšlení, bezpečný prostor, mezikulturní vzdělávání aj. A jak jsem již psala, skočili jsme do realizace projektu po hlavě.
Už jste někdy přemýšleli o tom, jaký je vlastně účel vzdělávání? Jak by se to dalo definovat? Jaká by se dala napsat definice, aby obsáhla potřeby a individuální preference každého z nás? Mohlo by to například znít jako: Odhalení potenciálu k prožití a pochopení světa i jedince v otevřeném prostředí a udržitelným způsobem. Nebo: Zprostředkovat výzvy (a příprava na ně) a způsob adaptability na měnící se život. Či: Naučení lidí přežít v reálném životě. Souhlasíte? Ne? Jak byste definici sepsali vy?
V první polovině školení nás čekaly praktické aktivity připravené skupinkami o třech až čtyřech lidech z účastníků, kdy vždy minimálně jeden ze skupinky byl učitel. A právě tomu měl zbytek skupinky pomoci vytvořit obyčejnou hodinu, kterou by normálně se svými studenty ve škole dělal, ale za použití neformálních (pokud možno zážitkových) metod. Takže jsme se dobrali k tématům jako definice neformálního vzdělávání, psaní formálního dopisu v angličtině, úvodu do mezikulturních studií, gravitačního zákona, kulturní identity a obecné genetiky. Samozřejmě tu nebudu jmenovat všechny metody a praktiky, které jsme dělali. Jednak, protože chci udržet jakési firemní tajemství. Ale také proto, že si nejsem jistá, jak moc obecně to lidi zajímá (pokud ano napište mi a já se s vámi ochotně podělím). Jedno ale mohu sdělit, a to jsou některé principy a následně vzniklé otázky z jednotlivých sekcí.
Definice neformálního vzdělávání. To v sobě spojuje dobrovolnictví, sdílenou zodpovědnost, zaměření na vzdělávaného a princip demokracie. Co přesně ale je neformální vzdělávání – metoda, nástroj, systém, … nebo snad produkt k doručení? Garantuje udržitelnost neformálního vzdělávání jeho kvalitu? Jak si můžeme být jistí, že budou vyslyšeny všechny hlasy členů ve skupině? Jak můžeme hodnotit (sebe-)vzdělávání? Co účastníci vzdělávání vlastně potřebují – jak mohou být tato osobní přání reflektována/zahrnuta do „každé“ aktivity/každého tématu? Měli bychom přestat rozdělovat vzdělávání na formální, neformální a informální, abychom se tak vyhnuli tvoření bariér?
Psaní formálního dopisu v angličtině. Může být nějaká metoda dostatečně neformální? Můžeme urychlit proces toho, na čem skutečně záleží (dodat lekci uměle smysl)? Jak zajistíme rovnoměrné rozdělení moci během aktivity? Jak sebejistota ovlivňuje vztah učitel-student/vzdělavatel-účastník? Je metoda nechání ostatních studentů/skupin zkontrolovat správnost odpovědí nebo vyřešení úkolu jiného jednotlivce/skupiny správná?
Úvod do mezikulturních vztahů. Jak daleko můžeme zajít při představování složitých témat ve skupině? Jak vytvořit prostředí pro vyřešení nezodpovězených otázek? Znamená vzdělávání zaměřené na uživatele to, že mu dovolíme používat mozek tak, jak on sám chce (netlačíme ho do určité metody, nástroje apod.)? Je důležité používat prostor/muziku/… k vytvoření „bezpečného prostředí“ či stimulující atmosféry? Lze v zážitkovém vzdělávání používat k předání teorie metafory? Můžeme k hodnocení použít i metody související s celým tělem a ne jen verbální, i přes to, že reflektujeme čistě mentální aktivitu?
Gravitační zákon. Co si umíš představit, umíš udělat. Co umíš udělat, chápeš. Už jste se někdy pokoušeli na židli zvednout svého spolužáka a měřit při tom, kolik Newtonů potřebujete na jeho vyzdvižení do vzduchu? Ne? Zkuste to, je to sranda!
Kulturní identita. Kultura je velmi komplexní a složitá. Proto je tak těžké ji popsat. Kdy se obrana vlastní kultury mění v diskriminaci jiné? Je čekání vždy ta nejlepší volba – neuniká nám tak něco důležitého? Vykročení z davu je jako vyjmutí první sardinky z plechovky – už ji nikdy nevrátíte dovnitř tak, jak byla předtím. Kde jsou hranice zdvořilosti? Jsme limitování vlastní kulturou například v záležitosti automatického přemýšlení? Vytváří horizontální hierarchie rezistenci? Jak souvisí kultura s lidskými právy a v čem? Kde je přesně hranice mé kultury a jak moc jsem schopná si udržet své chování či se přizpůsobit „respektovanému“? Jsou (ne)privilegované skupiny občanů přítomny vždy a všude na celé planetě – proč? Můžeme skutečně posoudit (a odsoudit) kulturu na první pohled?
Obecná genetika. Stojí nevýhody vyplývající ze zařazení praktické části lekce na začátek za to? Jak rozpoznat situace, kdy je lepší se v hodnocení ptát: Jak se cítíš?, namísto Co se stalo? Jak nejlépe sdílet radost a potěšení, které nám přináší vedení aktivity/školení s účastníky?
Samozřejmě nesměl chybět čas a prostor na zhodnocení proběhlých aktivit v rámci přípravných skupinek. Ptali jsme se tedy ostatních i sebe: Kdo jsem jako vzdělavatel? Jaké mám hodnoty? Jak vím, že jsou tyto hodnoty stále přítomny v tom, co dělám? Jak se vypořádávám s výzvami, které se při udržením svých hodnot ve své práci, setkávám?
A navazovaly teoretické bloky reflektující jak proběhlá praktika, tak naše dosavadní půlroční práci doma před tím i to, co vzniklo v průběhu a bylo potřeba více probrat. Zbývali jsme se tedy kritickým myšlením, bezpečným prostorem, motivací, konfliktním managementem a šikanou.
Kritické myšlení. Proč potřebujeme čísla, abychom pochopili lidskost (naráží na časté užívání statistik)? Odkud pochází propast mezi vzděláním a realitou? Můžeme restartovat svět a začít znovu?
Bezpečný prostor. „Ano, ale…“ versus „Ano, a…“. Jak si můžeme být jisti, že vytvořený prostor je pro účastníky skutečně bezpečný jak fyzicky, tak mentálně? Možná nic jako skutečně bezpečný prostor neexistuje, je jen „bezpečnější prostor“. Je bezpečný prostor místem, kde můžeme testovat svou komfortní zónu? Je bezpečný prostor o bezpečí nebo bezpečnosti? Čas a zkušenosti = důvěra. Vyžaduje důvěra sdílení (informace)? Je základem bezpečného prostoru empatie? Pracuj s možnými strachy. Je možné vytvořit falešné bezpečné prostředí manipulací tak, aby to stále bylo bezpečné prostředí k učení (opouštění komfortní zóny)?
Šikana. Je možné překonat tuto situaci jako oběť šikany? Kdy je bezpečné šikanu zveřejnit? Lze efektivně probrat téma šikany v mládežnických kolektivech? Můžeš začít šikanovat někoho, kdo šikanuje tebe? K neseparování a nevytváření menších skupinek ve třídě či jiných kolektivech více dětí je vhodné zrušit narozeninové oslavy (protože tam nikdy není možné pozvat všechny a nepozvané to vždycky mrzí, i když říkají, že ne). Je užitečné mít WhatsUp rodičovskou skupinu žáků ve škole?
Pak jsme se ještě krátce bavili dle vlastních preferencí buď o mocných otázkách, materiálech a zdrojích informací, principech aktivní participace, základních lidských touhách aj. A aby to nevypadalo, že jsme celou sobu jen pracovali, tak zbyl čas i na nějakou tu zábavu. A tak jsme na jedno odpoledne vyrazili na bazén a na společnou večeři. A jindy zase na společnou prohlídku hlavního města Lucemburku a na zmrzlinu. A nemohla chybět ani večerní taneční zábava, kterou jsme si velmi užili.
Ale to už byl pomalu čas školení ukončit a uzavřít. Ale ne nadobro. Protože náš čeká ještě rok dlouhá další implementační fáze u každého z nás doma (tzn. Česká republika, Maďarsko, Polsko, Portugalsko, Lucembursko, Itálie, Rumunsko a Jižní Korea). A pak hlavně proto, že se máme příští rok sejít znovu, abychom viděli, jak jsme se za svým cílem v používání neformálních forem vzdělávání posunuli. Ale ne jen tak někde, ale až v daleké Jižní Koreji. A já ještě poslední den využila k návštěvě nedalekého Bruselu, kde sice pršelo, ale čokoládové pralinky tam měli vynikající.
Za možnost se školení zúčastnit vděčím programu Erasmus+, který celou akci podporoval:
