Skautský Jesenický čekatelský lesní kurz pokračuje i beze mě, protože naneštěstí musím v týdnu do práce. Ale opět se tam na víkend vracím. A k tomu ještě přidám jednu odpolední svatbu.
Když jsem minulý týden v neděli uléhala s masivní bolestí hlavy, tak jsem si uvědomila, že jsme se za ten měsíc a půl stala maximálně závislá na kávě a že mi stačil jen víkend bez ní (v kombinaci se zvýšenou fyzickou i psychickou námahou), aby mi způsobila fakt nepříjemné chvíle před usnutím i po probuzení. Hned v pondělí jsem si tedy koupila Meltu a zkouším se odnaučit pít kávu. Popravdě, chuť Melty rozhodně není to, coby chuť kávy. A na rozdíl od obyčejné kávy ji ani cukr ani mléko moc nevylepší. Ale třeba je to jako s olivami. Že se k ní člověk musí propít. A tak piji. Vždy jednu dopoledne. Držte mi palce. Věřím, že to není marný boj a stojí za to.
V pondělí jsem do práce došla s minimem energie. Ale seběhlo se hned několik pracovních úkolů najednou, takže únava musela stranou. Stihla jsem toho dokonce tolik, že jsem si dovolila v úterý vzít neplacené volno, abych se mohla vrátit na jeden den na JeČLK kvůli speciálnímu ceremoniálu na památku 50. výroční od ruské okupace. Ale to trošku předbíhám. Jak v pondělí, tak po zbytek týdne, jsem se věnovala přípravě výletu dětí s Charitou do Kroměříže. Bylo potřeba zamluvit termín, vymyslet itinerář výletu co se týká cesty i návštěvy jednotlivých památek a pamětihodností města. Bylo potřeba sestavit předběžný rozpočet a všechno vymyslet tak, aby to bylo poučné, ale i pohodové a zábavné zároveň. Pak jsem řešila dvě menší vyúčtování k jedné sbírce a úpravu textu k odsouhlasení donorem ohledně toho, na co budou finance použity. Při čemž jsem byla vděčná hned několika svým kolegyním (účetní, předchozí koordinátorka sbírek i administrativní pracovnice starající se u nás v práci o popisovaný sektor služeb podpořený sbírkou), že mi pomáhali s procesem zpracování všech dokumentů. Do toho jsem se opět starala o webové stránky, tvořila design jídelníčku a řešila vše potřebné kolem propagace dvou jiných plánovaných akcí na podzim (a to mše za naši organizaci a dne otevřených dveří).
Po odpoledních jsem se pak začala zabývat pozitivní psychologií. Dostala jsem se totiž náhodou k projektu Learning for change, který se celostním přístupem k rozvoji člověka a hlavně jeho emoční a spirituální stránce věnuje, a zapojila se do jejich online vzdělávání. Popravdě, design a funkčnost jejich online kurzu není nijak ohromující, ale obsah mě doopravdy zaujal tak, že jsem si o tom začala hledat více. Pozitivní psychologie se zaměřuje na uvědomování a zvědomování si toho, co máme v životě dobré a soustředění se na pozitiva, která nám život přináší (většina lidí to totiž má přesně naopak a alespoň bez jedné stížnosti nebo stesku by se jejich život neobešel). Během dvou dnů jsem si tedy prošla celým jejich e-learningem a dalších několik hodin strávila prohlížením doporučovaných odkazů a sledováním doporučováním videí. Doporučuji tedy například online magazín Positive psychology program (v angličtině) nebo úžasné video od Louie Schwartzberga pojmenované Nature, beauty, gratitude (anglicky, lze nastavit české titulky).
Jak jsem již psala, v pondělí odpoledne jsem se opět vydala do hor na čekatelský kurz. Jednak se mi po té jedinečné atmosféře společenství a ctnostných ideálů už trochu stýskalo, a pak jsem hlavně chtěla pomoci s noční hrou. Po přibližné hodinovém spánku jsme totiž s ostatními instruktory frekventanty vzbudili poplachem „Jedou sem vojáci!“, „Všichni vstávejte a utíkejte!“ apod. Načež do tábora vjelo ještě i auto s rozsvícenými světlomety, což poslední ospalce vytáhlo ze spacáků rychlostí blesku. A začala honičky mezi instruktory, kteří z větší části představovali právě ony okupující vojáky, a účastníky, kteří měli za úkol se zformovat a s pomocí místního usedlíka (přijezdivší kamarád) měli dát dohromady zprávu o tom, kde je shromaždiště odboje a přesunout se tam. Já jsem ještě se dvěma dalšími instruktory byla ve vězení, kam jsme byli poslání jako zadržení skautští vedoucí a následně vyslýchání. Hra trvala s různými peripetiemi až skoro do tří hodin do rána. Proto jsme byli všichni rádi, že byl budíček z klasických šesti hodin posunut až na osm. Ale i tak se nám moc vylézat po ránu nechtělo. Jenomže jsme museli, protože nás čekala velká sláva. Již od rána se na tábořiště začali sjíždět skautky a skauti z blízkého i dalekého okolí.
V deset hodin pak začal slavnostní program k připomenutí 21. srpna 1968, tedy k připomenutí padesátého výročí od uplynutí ruské okupace. Začali jsme slavnostní mší za všechny skautky a skauty, ale také za oběti a všechny, kteří hrůznost minulého režimu přežili. Program dále následoval zažehnutím slavnostního ohně v 11:00 jako symbolické připomenutí toho, kdy br. Havran musel kvůli okupaci opouštět svou lesní školu v roce 1968 a také zažil závěrečný táborák v tomto čase. Zde na tomto místě jsme si tedy nejen připomenuli události dávno minulé, ale hlavně se uskutečnil ceremoniál udělení medaile řádu Stříbrného vlka (nejvyššího vyznamenání v Junáku, které může mít maximálně dvanáct žijících členů Junáka) právě br. Havranovi. A to ne jen tak od někoho, ale přímo z rukou náčelníka Junáka br. Čičy, který za námi vážil dalekou cestu. Pro všechny přítomné byl pak ještě připraven k obědu guláš. Odpolední program kurzu pak ještě pokračoval třemi přednáškami. Myšlenkové základy Junáka od br. Balů. Rovering od br. Číčy. Setkání se členy Svojsíkova oddílu, kteří jsou další čestně vyznamenanou skupinou skautů za jejich celoživotní zásluhy skautingu. Pak už jsem bohužel musela odjíždět, co mě mrzelo. Ale byla jsem ráda, že jsem mohla být u toho a setkat se tak díky této události se spoustu skautských významných osobností a také se spoustu přátel, kteří se přijeli podívat. Odkaz na článek v Šumperském deníku.
Dále jsem se na kurz dostala až v pátek odpoledne. Jela jsem rovnou z práce, takže jsem tam byla brzy. Stihla jsem tedy ještě kousek přednášky Motivace a zodpovědnost, která byla velmi zajímavě zpracována (hodně prožitkově a založená na příkladech). Večer se konaly debaty účastníků bez přítomnosti instruktorů, takže jsme si s týmem alespoň udělali poradu, a pak jsme mohli jít brzy spát, což jsme všichni uvítali. V noci, konečně, trochu pršelo, takže mě ráno probudilo kapkání na tee-pee. Rozcvička v zrosené trávě, která příjemně chladila, byla vlastně příjemná. Dokonce mi byla i trošku zima. Juch! Následovaly pro frekventanty dvě přednášky Tělovýchova a Bezpečnost. Já jsem ale během ní šla s instruktory chystat místo a oheň na večer. Což nám zabralo prakticky celé dopoledne. Na oběd jsem ale už nezůstávala, protože jsem se vydala do Staré Vody kamarádům na svatbu. Cestou jsem se ještě zastavila na výtečné domácí knedlíky s jahodami u kamarádky, když už jsem šla kolem. Mňam. Svatba se konala netradičně v 16:30. A to velmi specifickém místě. V kostele sv. Anny na Staré Vodě. Nikdy předtím jsem tam nebyla a to místo mě uchvátilo. V lesích na kraji vojenského území Libavá stojí doopravdy velký kotel. Zvenku je hezky opravený. Za to zevnitř ukrývá hrůzy minulého režimu. Je celý pomalovaný nápisy v azbuce, polovina omítek chybí úplně a všude, i na podlahách i na stropech jsou vidět známky toho, jak se k nim okupanti tehdy špatně zachovali. Dohromady s prožitkem noční hry a výročí na Jesenické to pro mě byl silný moment. Svatba jako taková byla krásná. Pan farář měl sice velmi svérázný smysl pro humor, („Víte, děti, než jsou spát, se dívají pod postel, jestli tam nejsou bubáci. Ale bubáci, než jdou spát, se dívají pod postel, jestli tam není Chuck Norris.“) ale obřad to maximálně odlehčilo a osvěžilo to vzduch. Nakonec si své ano řekli a nezbývalo už jen pogratulovat, připít na dlouhý společný život, občerstvit se koláčky a vyrazit na cestu zpět. Na tábořiště jsem dorazila těsně před zažehnutím slavnostního závěrečného ohně, takže to akorát tak vyšlo, že jsem mohla být přítomna. A to nejen ohni, ale také krásnému poděkování od frekventantů, kteří si pro nás připravili krásné prožitkové personalizované díky na louce nad táborem vyzdvihující pozitiva našich osobností. Později večer pak Kruh jesenické lesní školy rozhodl o tom, že se v roce 2019 bude konat Lesní škola.
V noci opět začalo pršet a i po ránu mrholilo. Bourat stany, tee-pee a vše ostatní jsme tedy začali v dešti. Ale v průběhu rána déšť ustal, takže nám zbyl i kousek suché trávy tam, kde před rozebráním stávala kuchyň, na které jsme si mohli dát k poledni oběd. Pak už jsme se jen rozloučili a jeli domů. Ale není ještě všem dnům konec, však se uvidíme na zkouškách a zjistíme, kdo se jak z frekventantů na svou čekatelskou zkoušku připravil.
Zamilovat se sám do sebe je počátek štěstí.
Robert Morely
Miluj sám sebe bez výhrad. Stejně tak, jako miluješ ty, kteří jsou ti nejblíže.
Les Brown