Od té doby, co jsem si přibrala toliko nových kompetencí nevím, kde mi hlava stojí. Na jednu stranu je fajn, protože dny ubíhají jeden za druhým jako šílené. Ale má to i tu stinnou stránku, kdy panikařím a jsem zoufalá z toho, že nic nevím, nestíhám a jsem úplně mimo. Ale předpokládám, že to jsou pocity, které zažívá každý, kdo se něčemu novému učí. A že až to překoná, dojde k porozumění, tak bude spokojený sám se sebou a bude cítit vděčnost za to, že se něco nového naučil.
Snažím se ovládnout šanony. Stále nacházím poklady staré deset let a více. Ale o to je zajímavější vidět, jak to tehdy chodilo a jak se to všechno změnilo. Hlavně s masivním používáním technologií. Nebo možná se změnou toho, kdo se o to staral. Ale dle mého není potřeba mít všechno v papírové podobě. Že stačí až výstupy a ne milion dílčích kroků. A tak archivuji a skartuji. Což mě vlastně docela baví. Dělat takové pořádky. Takže mám pocit, že už po těch dvou týdnech vím, co kde najít a co by daný dokument mohl přibližně obsahovat. Přibližně. Protože jsem zatím neměla kapacitu se věcmi moc zabývat do hloubky. Tak holt musí přijít časem. Ale operativní věci už docela obstojně zvládám.
V kanceláři jsme si dali závazek, že bychom si chtěli s více kolegy (co nejvíce to půjde) tykat. Protože nám přijde, že to odstraňuje (nebo alespoň výrazně zmírňuje) tu myšlenkovou bariéru, která tím vzniká a že se nám tak bude lépe komunikovat i věci řešit. Akorát je vždy problém k tomu vždycky najít odvahu, aby se člověk ozval jako první. Obzvláště, pokud je to podle etikety špatně. Ale co už. Občas je vskutku nutné nehledět na konvence, pokud chce člověk něčeho dosáhnout.
Se zlepšujícím se počasím, tedy přibýváním sluníčka, nám v kanceláři roste dobrá nálada. Ne, že by i jindy nebyla dobré. Ale se sluníčkem hřejícím nás přes tabulky oken, i přes to, že víme, že je venku mrazivo (konečně), se ty latinské rytmy poslouchají lépe. Takže až od nás z práce někdy uslyšíte hrát juchací hudbu, neděste se. To není havajská párty. To jsme se jen rozhodli si dopřát vzpruhu po náročném dni.
Minulý víkend nás čekala náročná sobotní akce. Pořádali jsme totiž potravinovou sbírku. A já jsem byla hlavní koordinátor dobrovolníků, takže jsem měla na starosti jejich sehnání (za pomoci kolegů, samozřejmě), komunikaci s nimi a jejich koordinaci na místě. Naštěstí jsme malé město a máme tu jen obchody menších rozměrů, takže dobrovolníků nebylo potřeba mnoho. Ale i tak to bylo náročné to dát dohromady. A pak se samozřejmě bylo potřeba i sbírky zúčastnit. Ale to byla radost. Lidé byli moc milí, štědří a až mě překvapilo, kolik potravin se vybralo. Díky, anonymní lidé Šumperka, že myslíte na ostatní, kteří se nemají tak dobře jako vy. A díky i ochotným dobrovolníkům, kteří ke zdaru celé akce vložili svůj čas, ochotu a píli při oslovování lidiček a shromažďování zboží. Bez vás by se celá akce neuskutečnila.
Byla jsem z toho pak sice docela vyřízená, ale rodinné povinnosti mě pro tentokrát nenechali odpočívat. Jelikož jsem vezla babi na rodinnou oslavu. Ale na oslavu jejího synovce a jeho rodiny, což je ta část, kterou vůbec neznám. A oni moc neznají mě. Což se projevilo tím, že jsem byla představena plénu jako babina dcera, tedy tátova vnučka. Tak teď nevím, jestli vypadám tak staře a nebo babi tak mladě. Hihi. Takže to bylo docela náročné.
Ještě že v neděli jsem mohla dospávat a dodělávat resty, které se mi nahromadily přes týden. Zjistila jsem, že jsem si doopravdy nejistá, co se týká terminologie neformálního vzdělávání. Jsem totiž součástí projektu, kde se společně se skupinou dalších pracovníků s mládeží a učitelů snažíme přijít na to, jak dělat školní lekce více zajímavé a zábavnější. A náš e-learning začínáme zlehka definováním pojmů. Já jsem měla problém od sebe odlišit zaměřený na studenta, participativní a založený na aktuálních potřebách jednotlivce i skupiny. Kde jsou u těchto tří pojmů hranice, jak je odlišit nebo jak se naopak doplňují. V druhé lekci jsme měli shlédnout video a najít v něm dané definice. A je doopravdy inspirativní - doporučuji ke shlédnutí.
Večer jsem pak šla na koncert vážné hudby do Klášterního kostela v rámci cyklu oslav 100. Výročí republiky. A překvapilo mě, jak tam bylo plno. Ano, uznávám, spousta šedých hlav. Ale na to, že se jednalo o komponovaný večer několika autorů bez ničeho výrazně známého produkovaného ne zcela známým hudebním tělesem, mě to překvapilo. Ale užila jsem si to. Byla jsem také příjemně překvapena, že koncert trval skoro dvě hodiny. Čekala jsem, že za čtyřicet minut budu doma, ale takto jsem si mohla užít hudby a jakéhosi stavu prázdnoty mysli o hodně déle. Doopravdy dobře se mi tam totiž přemýšlelo. Kdy jste vy naposledy něco poslouchali jen pro poslech samotný?
Následující týden byl něčím neobyčejný. A ne, nebylo to tím, že jsme v tanečních dělali rock-n-roll, takže mě pak ještě další dva dny bolely nohy. Ale tím, že jsem si vzala ve středu na jeden den volno a vyrazila do Litomyšle. Proč? Protože jsem tam nikdy nebyla. Protože je v UNESCO. A hlavně proto, že jsem tam měla sraz s mojí milou kamarádkou ze základní školy. A proč je to tak speciální, ptáte se stále? Protože jsme se přes deset let neviděly. Jen si psaly pohledy a dopisy. (Jestli jste to už dlouho neudělali, někomu nenapsali pohled nebo ještě lépe dopis, zkuste to. Třeba se dočkáte i odpovědi.) Prochodily jsme společně město dvakrát dokola. Stavily se na výtečném obědě. Zavítaly na procházku do Rekreačního lesa (doopravdy se to tak jmenuje, neke). A osladily si život karamelovým a jablečným dortíkem. Den utekl jako nic. Však shrnout deset let do jedné věty nelze. A myslím, že kdyby to šlo, ještě teď tam jsme a povídáme si. Zvládly jsme si předat i dárečky k narozeninám a k Vánocům (juch, aspoň jeden dárek už mám z krku, hehe). Potkávání lidiček, které mám ráda, mě nabíjí neskutečnou energií. Děkuji moc za všechny, se kterými se mi to daří. Ať více či méně často.
A tento víkend jsme měly oddílovou radu na čtyřech kolech, aneb když vlaky nejedou a vedoucí oddílu se vám zasekne v zábřehu. A velkou bojovku našeho společně s chlapeckým oddílem na téma 17. listopad. Hráčů přišlo tak akorát, počasí vyšlo nádherně a zpráva o “boji” proti komunismu byla předána. Našla jsem si i čas chvíli na sebe, na malou procházku v lese, i na své mezinárodní přítele (videokonference při práci na dlouhé vzdálenosti jsou k nezaplacení). A v neděli odpočinek, četba, balení, … aspoň, co je v plánu. Protože v pondělí. V pondělí frčím na dovolenou. Juch!
