Norsko. Sníh. Polární záře. Sob (je lahodný). Válečné muzeum. Konflikty. Potřeby. Nenásilná komunikace. Simulační edukativní hra. … To je jen zlomek toho, jak by se dal popsat můj uplynulý týden od 19. do 26. listopadu 2018.
Společně s kamarádem Pájou jsme se vydali reprezentovat Českou republiku a naši neziskovku LUBLA na mezinárodní školení pracovníků s mládeží The Peacebuilders. To se konalo v malé chatkové osadě poblíž vesničky Ballangen. Takže veskrze pustina na okraji fjordu u oceánu s kopečky všude kolem.
Cesta tam byla dlouhá a náročná. Nejvíce nás asi rozházela desetiminutová cesta trajektem přes záliv z letiště, v níž se nejednomu pasažérovi kvůli velkým vlnám a kymácení lodi udělalo nedobře. My jsme sice přežili v pohodě, ale rozhodně to byl zážitek silnější než horská dráha. Kam ta se na to hrabe. Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale dostala jsem to nejluxusnější chatku ze všech. Se společenským prostorem větším než můj současný byt a vybavením také. Pravda, ložnička byla pro čtyři osoby poněkud malá a chyběly prostory na uskladnění věcí, ale třeba to tak je v Norsku standard. Haha.
Program jsme první den začali polehku. Seznamovacími aktivitami a úkoly na stmelení a prohloubení skupiny. Nebylo nás na školení mnoho, jen pětadvacet osob z devíti zemí Evropy (konkrétně z České republiky, Estonska, Itálie, Kypru, Makedonie, Norska, Portugalska, Slovinska, Španělska), ale i tak nám chvíli trvalo si zapamatovat jména všech a k nim i něco bližšího (odkud jsou, co dělají a co s nimi například mám společného). Tato část, ačkoliv se to nezdá, byla extrémně důležitá, protože jsme později v týdnu pracovali s dosti osobními informace a prožitky, pro které bylo potřeba se s ostatními cítit v bezpečí a vědět, že jsme kompaktní skupina, na kterou se lze v případě potřeby spolehnout.
Dále jsme se začali zabývat tématy projektu a začali jsme si individuálně, kolektivně i s pomocí školitelů dávat dohromady naše společné porozumění termínu mír a “mírového (nenásilného) vzdělávání”. Definovali jsme si tedy, co pro nás znamená mír: “Mír je hodnota, vnitřní klid a pochopení.” A také jsme si vymezili, kdo podle nás je ten peacebuilder (tvůrce míru) se všemi jeho přístupy, znalostmi a schopnostmi.
Večer se konalo velké klání a barona z Ballangen, kdy jsme sváděli lité souboje ve dvojicích, které nám měly zajistit postup na baronské místo na pomyslném hradě. Ale nebojte se, nešlo o žádné souboje na život a na smrt. Některé aktivity sice byly fyzicky náročné, to ano, ale jednalo se spíše o poměřování sil a výdrže než o co jiného. Soutěžilo se například v páce, ve výdrži stát na jedné noze, v zadržování dechu, v říkání dlouhého A, v co nejrychlejším vypití sklenice vody apod. Celkovým vítězem se stal Francesco. Viva la baron!
Druhý den jsme se ponořili do teorie vzdělávání o lidských právech. Podívali jsme se nejen na to, co lidská práva jsou, ale i na to jak vznikly a které události nebo lidé k jejich dnešní podobě přispěli. Dotkli jsme se také nedílných hodnot lidských práv a jejich obecného chápání a přijímání. Uvědomujete si například, že Deklarace lidských práv vznikla teprve před sedmdesáti lety?
Odpoledne jsme se věnovali tzv. alternativnímu řešení sporů. Kdy jsme se během tiché diskuze dostali k velmi zajímavým závěrům, k nimž mohou řešení konfliktů mírovou i násilnou formou vést.
Je to jako vaření těstovinového salátu, do které se snažíte dát brambory. Někdy to prostě nefunguje. Ale stejně to musíš zkusit, abys zjistila, že to nejde. A někdy z toho naopak vyjde něco vyjímečně dobrého.
Konflikty rozdělují lidi jen pokud zůstanou nevyřešené.
Po kolikáté ještě bude muset společnost začít znovu od nuly, než konečně prohlásí, že “její mozek” zemřel?
Pokud chceš jít rychle, jdi sám. Pokud chceš dojít daleko, jdi s někým.
Nože tě mohou pořezat. Ale i tak není dobrý nápad je přestat prodávat.
Není možné mít demokracii bez konfliktů.
Řešení konfliktů znamená zaměření pozornosti na potřeby toho druhého.
V teorii existují čtyři možnosti řešení konfliktů. Vyjednávání (dva lidé), arbitráž (externí poradce), smírčí řízení (dva lidé s externím poradce - kombinace předchozích dvou) a mediace (třetí osoba zprostředkovává konflikt mezi dvěma zúčastněnými bez odsuzování nebo podáváním rad; slouží ke zjištění potřeb obou stran a jejich komunikaci).
Důležitou součástí výbavy peacebuildera je také aktivní naslouchání. Řeknete si, ale to přeci umí každý. Poslouchat. Ale je zde jistý rozdíl mezi tím slyšet a naslouchat. Jednak je dobré si být vědom různých druhů otázek, které můžeme druhému člověku klást. Ale není to jen o tom, zahrnout ho otázkami. Je to i o tom být tam v daném okamžiku s ním, plně přítomen tak, aby o tom ten druhý věděl, a měl plnou důvěru, že komunikovaná zpráva bude plně přijata a pochopena. Je to i o postoji těla, výrazu tváře a o dalších neverbálních projevech.
Poznali jsem také PIN model. Neboli model toho, jak rozklíčovat situaci dle postoje mluvčího, jeho zájmu a jeho potřeb. Protože to mnohdy není vidět, ale za některými banálními reakcemi mohou být hluboké emoce a naopak. Pozice je náš jasný postoj. To, co vyjadřujeme navenek. Obvykle má jen jedno řešení. Zájem je důvod, proč to děláme. Může mít více řešení. A potřeba je jádrem konfliktu. Naší přirozeností. Takovými potřebami mohou být například ocenění, autonomie, afiliace (někam patřit), status nebo role.
V polovině programu jsme si udělali studijní výlet do nedalekého města Narvik. Za denního světla, tedy mezi devátou a jednou hodinou jsme měli čas na průzkum městečka. Kdo chtěl, mohl si zahrát mobilní hru CityBound na prozkoumání města, kterou připravil jeden z účastníků kurzu Rabi během jeho Evropské dobrovolné služby v Narviku. Já jsem krom oné hry se šla projít na vyhlídku na kopci na přístav, na hřbitov (vypadá docela podobně jako ty naše) a do nedalekého parku s pěkným výhledem na město. Potom nás čekal společný oběd v restauraci. Poprvé jsme tak mohli ochutnat čerstvou rybu. Za celý týden v našem kempu, kde nám majitelé Turkové vařili jen samý kebab, to byla vítaná změna.
Odpoledne jsme se pak přesunuli do muzea války. Čekala nás tam zajímavá a emotivní expozice. Narvik totiž byl za Druhé světové války, i přes to, že vyhlásil nezávislosti a nestrannost, obsazen německými vojáky. Během dvou měsíců tam probíhaly nelítostné boje, při nichž zemřelo mnoho civilistů a ztráty byly i na životech jak německých, tak spojeneckých (Velká Británie, Franci, Polsko aj.) armád. Němce se sice z přístavu a tedy i od zásob železné rudy podařilo vyhnat. Ale studená válka probíhala v tomto regionu až do konce války, tedy pět let. Tutu událost si tedy připomínají návštěvníci muzea v prvním patře. V druhém patře o podlaží níže se nalézá rozsáhlá sbírka exponátů z tohoto konflitku. Včetně uniforem vojáků a jejich příběhů v podobě zachycených video nahrávek jejich vzpomínek na tu dobu. Samozřejmě jsem viděla mnoho zbraní, jak ručních, tak pak těch větších od raketometů a granátometů, přes plamenomet až po tank, námořní minu a atomovou bombu. A třetí podzemní patro bylo uměleckou a zážitkovou formou převedeno na uvědomění si toho, že i v současné době, právě v této chvíli, někde na světě probíhá válečný ozbrojený konflikt. A jak málo si to v naší bezpečné Evropě uvědomujeme. Jak málo se tomu snažíme porozumět a jak málo se to snažíme řešit. Bylo to krásné. Brutální, emocionálně vyčerpávající, ale doopravdy brilantní. Pokud budete mít cestu na sever Norska, určitě to nevynechejte. Je to jedinečný zážitek. Muzeum zároveň bylo také organizátorem a záštitou celého projektu, za což mu patří můj velký dík.
Abychom svě zážitky byly schopni následně zpracovat, ve skupinkách jsme pak nad některými otázkami navazujícími na expozici diskutovali v tzv. formátu akvária.
Je umisťování objektů do muzejí způsob, jak budovat mír?
Jak daleko bys zašel k obraně sama sebe?
Jaká je role médií?
Musíme vždycky “něco udělat”, abychom nějaký konflikt vyřešili?
Jak je možné bombardovat za mír?
Druhý den jsme na tyto zážitky ještě navázali díky simulační edukativní hře Mission Z. Lidstvo osídlilo novou planetu a je jen na něm, jak se k sobě zde bude chovat. Ale přírodních zdrojů je jen omezené množství a lidí je mnoho a stále přibývají…
Kdo nám dává právo nakládat se životy ostatních?
Vyslyšíme vždy hlasy všech?
Když lidské bytosti přestanou být “my”, ale začnou být ¨oni”?
Kde je hranice mezi hrou a realitou? Proč jsou oblíbenými hračkami všech malých chlapců cínoví vojáčci?
Zabraňují zdi kooperaci? Ty v myslích lidí?
Jako školení pro pracovníky s mládeží jsme se pak také zabývali tím, jak takováto složitá a komplexní témata zprostředkovat ostatním. Definovali jsme si rozdíl mezi školitelem a facilitátorem a vyzkoušeli si i několik praktivných příkladů. Také jsme se seznámili s teorií Kolbova cyklu a osobních zón, které s edukací také úzce souvisejí (zejména v zážitkovém vzdělávání). Během World café jsme přemýšleli nad tipy pro školitele, kterými je například používání emoční inteligence nebo nemít jen plán B, ale i ten C a D. Mezi časté chyby spadají bytí subjektvní, zatlačení účastníků do zóny paniky (ze zóny komfortu, v níž je běžně), ignorance nebo nedostatečná zpětná vazba. Mezi osvědčené praktiky pak patří zahrnutí všech smyslů, stimulace kritického myšlení, respektování potřeb jednotlivců a průběžná motivace účastníků. Také jsme se dozvěděli a vyzkoušeli si metodu debriefingu. Začínáme otázkami na emoce (Jak ses cítil? Jaké to pro tebe bylo?), pokračujeme otázkami na fakta (Co se stalo?), navazujeme otázkami na nové poznatky (Co jsi se z této zkušenosti naučil? Proč jsme to dělali?) a zakončíme otázkami na budoucnost (Jak můžeš naučené aplikovat ve svém životě, ve své komunitě?).
A úplně nakonec jsme se vrhli do nenásilné komunikace. Ta se skládá ze čtyř kroků: pozorování, pocity, potřeby, žádost. Pozorování se skládá z faktů, nikoli odsuzování nebo hodnocení. Pocity jsou evokovány fakty, ale nejsou jimi myšlenky nebo koncepty (já prohlášení). Potřeby jsou založeny na našich pocitech, ale nejsou strategiemi nebo preferencemi. Přičemž je důležité, aby mezilidský kontakt byl založen na účasti (soucitu), respektu a pochopení. Proto je důležité si být vědoma vlastních emocí. Ty se dělí na myšlenky, neverbální výrazy, projevy těla a tendence k akci (chtít v reakci něco dělat). A je dobré mít na paměti, že zpracování emocí zabere čas. Je důležité objevovat postupně jejich vrstvy a ty si střežit a hýčkat, protože to jsou klíče k našemu chování. Jen tak, že si je člověk vědom sám sebe až do poslední pídě, se může stát plnohodnotným partnerem v dialogu s druhým.
Šest dní naplněných až po vrchol jak novými znalostmi a zkušenostmi, tak novými přáteli a situacemi, na které jen tak nezapomenu. Jednak proto, že je budu využívat v běžném každodenním osobním i profestním životě. Ale také pro to, že mnoho z nich bylo jedinečných a někam mě posunuly, něco ve mě změnily. Až by se řeklo, jak se člověk mohl tolik změnit za tak krátnou dobu. Ale věřte, že práce na sobě je individuální a každý na ni potřebujejiný čas. A program byl navíc tak interaktivní a silný, že bych se divila, kdyby to na každém z nás nazanechalo alespoň nepatrnou stopu. Ale samozřejmě to nebyly jen teorie a praktické nácviky apod. Užili jsme si také mnoho srandy. Ať už při mezinárodním večeru, kdy mohl každý prezentovat svou zemi a jídlo, které ostatním přivezl na ochutnání. Zažili jsme také tradiční norskou vánoční večeři, při níž jsme si pochutnali na uzených žebrech s bramborem a klobáskou a kuřítkem a marmeládou a troškou sušených švestek. Naučili jsme se také poslední večer nějaké nové společenscké tance. A užili si i té pravé severské zimy, když jsme jeden večer seděli venku u táboráku, zatímco kolem nás lehce padal sníh. A nasmím zapomenout na to nejlepší. Polární záři.
Jsem vděčná programu Erasmus+ za to, že tyto příležitosti pro aktivní lidi zprostředkovává, stejně jako cítím vděk ke školitelům Joakimovi, Sergiovi a Olze, kteří nás touto jedinečnou zkušeností provedli.
Pro všechny, koho by zajímalo, čím jsem si v Norsku prošla, čemu všemu jsme se tam věnovali a co jsem si s sebou tedy odvezla zpět, jsem připravila malý online vzdělávací kvíz. Není to na známky, spíše takové předstvení metod a technik mírového vzdělávání. Je to jen pro vás, nikam to nebudu zveřejňovat. Samozřejmě je to anonymně. Pokud vás tedy láká mírové vzdělávání, skočte do něj rovnýma nohama třeba zrovna teď.
Lada Matyášová
