Po čtyřech týdnech adventu jsem se konečně dočkala Vánoc. A že to stálo za to. Tedy ne ty stresy a honičky před tím. Znáte to, i když se člověk snaží, stejně je to poněkud hektická doba. Ale pak ta pohodička, která následuje. Proto si myslím, že by Vánoce měly být alespoň dvakrát do roka. Abychom si častěji uvědomovali tu potřebu se zastavit, být se svými blízkými a prožívat chvíli klidu a souznění.
Já jsem Vánoce prožila moc pěkně. Povedlo se mi ani se moc nepřejídat cukrovím, ani moc nekoukat na televizi, ani moc neustrnout ve stresu z úklidu a řešení dalších starostí, které byly prostě odloženy na později. Naopak jsem každý den vyrazila na nějakou malou procházku - na Štědrý den na hřbitov, na 1. Svátek vánoční na Bludoveček a Chocholík a na 2. Svátek vánoční na Mrtvého muže (což je vyhlídka; nikoho jsem nezabila, nebojte) a Kamenec -, dopřála si chvíli pro sebe a věnovala se svým blízkým. A tak by to podle mě mělo být. Užívat si té hřejivé atmosféry plné harmonie a souznění, pochopení a lásky.
Ale protože jsem to já, moc dlouho jsem se doma neohřála a už 27. prosince 2018 večer jsem se vydala do Brna, odkud jsem pokračovala dále na jih až do cílové destinace. Příchod roku 2019 jsem totiž oslavila v chorvatském hlavním městě Zagrebu. A už jen cesta byla povzbuzující, protože čím více jsem se blížila cílové destinaci, tím více sluníčka na mě svítilo a dodávalo mi energii, která i tady chyběla. Zagreb je město s necelým milionem obyvatel pulzující přes svátky davy turistů. I když většina z nich jsou Chorvati, kteří si sem přijeli užít vánoční trhy. Já jsem zde strávila tři dny. Ale že byly naplněné až po okraj!
První den jsem vyrazila na obhlídku vánočních trhů a města jako takového. V centru jsem tu totiž byla naposledy snad před deseti lety. Takže jsem znovu objevovala skrytá zákoutí, známá místa i oblíbené restaurace.
Druhý den jsem vyrazila do muzea iluzí, prozkoumat zdejší podzemní tunely s vánoční výzdobou a na kávu (což je snad nejoblíbenější činnost všech Chorvatů). Samozřejmě nesměla chybět nějaká ta výborná krmě v podobě nadívaných žampionů) a pizzy (jak jinak, byla jsem přeci ve středomoří). Večer jsem vyrazila nasát vánoční atmosféru na Strossmayers park. Jedinečné místečko klidu v lipové aleji v horním městě pulzující životem, hudbou a bezpočtem stánků se svařákem, klobáskami a podobnými dobrotami.
Třetí den jsem vyrazila ven za město, do přírody, do Medved parku. Kde jsem se škrábala šest kilometrů s převýšením sedm set metrů, až jsem se dostala na nejvyšší vrchol Sjeme, kde je sjezdovka. Ano TA sjezdovka. Zde se na umělém sněhu (který zde jako jediný široko daleko ležel i teď) učili lyžovat sourozenci Ivica a Janica Kostelić. Večer jsme strávila u filmu, ale na silvestrovskou půlnoc jsem se vypravila na kole k řece, kde mě nerušila žádná pouliční světla a kde se ohňostroje pěkně odrážely od vody. Byla to kouzelné, i když si na ohňostroje obecně moc nepotrpím, ale tato podívaná stála za to.
Ráno jsme se jen sbalila a vydala se na cestu domů. Ale protože mi moc nenavazovaly spoje, měla jsem ještě možnost si prohlédnout trochu z adventní Vídně.
A samozřejmě jsem tam nejela jen tak na vlastní pěst. Naopak jsem se v různých částech mé cesty potkala s pěti kamarády jak z Chorvatska, tak z Rakouska, a bylo to moc příjemné vědět, že v každém kousku země, kam se vypravím, na mě čeká známá tvář. Moc jim vděčím za to, že si na mě udělali čas, a že se mnou byli ochotni sdílet kousek svého života v nabytém programu svátků. A vlastně nejen kamarádi ze zahraničí, ale i ti domácí... I to je důvod, proč se mi moje vánoční prázdniny 2018 tak líbily.
Motto na rok 2019 zní: S úsměvem jde všechno lépe! :)
