Je tu rok 2019 a s ním spoustu nových obzorů, nadějí a přání, která si můžeme splnit. Tak pojďme do toho! Rovnýma nohama do dobrodružství.
Začátek týdne, i přes to, že měl jen tři dny, byl perný. Po návratu z Chorvatska, a ne zrovna kvalitním spánku jsem se nějak dokulila do práce a hned mezi dveřmi kolegyňka na mě: „Ty jsi nějaká pomačkaná.“ Tak jsem jí hned vypověděla, jak jsem se měla a že devítihodinové cestování člověku na vzhledu holt nepřidá. Ale pak jsme se hned obě ponořily do práce, protože toho po nás po dovolené čekalo tolik, že nebyl čas ztrácet čas.
Já jsem se se hned zkraje vrhla do organizování potřebných věcí na další rok – revize materiálu ve skladu, příprava výkazů práce a jiných dokumentů, tvorba letáčků prezentujících celou firmu pro nový rok apod. A také mě čekalo uzavírání věcí z uplynulého roku – archivace několika šanonů, výroba a odeslání přehledů spotřebovaných energií aj. V průběhu týdne volali lidé z různých novin kvůli akci, která probíhá ve spolupráci s jinými subjekty, jenž ale já koordinuji, abych jim poskytla nějaké informace, rozhovor do novin aj. V pátek jsme organizovali akci pro veřejnost, takže jsem chystala veškerý materiál k tomu a dělala promo. Také bylo potřeba zalaminovat nějaké cedulky, z nichž jedna se mi povedla doopravdy mistrovská, hehe, když se mi papír zachytil a nožičky a úplně se v laminovačce zasekl. A také jsem si půjčili mikrofon se zesilovačem, ale naneštěstí nefungovalo nabíjení, takže jsme jeli koupit megafon (kolegyni se obzvláště líbila jeho funkce sirény, kterou zkoušela celou cestu v autě, než jsme s ním dojeli do práce – ještě že to bylo jen pět minut). A pak nás čekalo dvouhodinové mrznutí venku na sněhu při realizaci oné veřejné akce. Ne, že bych svou práci neměla ráda, to ano, ale když už mi mrzlo „vy-víte-co“, začala jsem o tom silně pochybovat (hehe).
O víkendu jsem využila čerstvých sněhových podmínek a vyrazila hned v sobotu ráno na běžky. Protože jsem neměla auto, nasadila jsem běžky hned u domu a vyrazila jen tak do Rejchartic. Stopa nikde, sněhu však deset centimetrů prašanu, takže se jelo výborně. Hlavně zpátky, když už jsem mohla využít stopu, kterou jsem si udělala cestou tam, to fičelo. Odpoledne jsem četla knihu Tajemství Morie (zajímavá kniha českého autora Vladimíra Šlechty, která otřese vaším názorem na Středozemi, jak ji znáte z Hobita a Pána prstenů) a odpočívala. Večer jsem chtěla vyrazit do divadla, ale nakonec jsem to vzdala. Hráli Pochodeň č. II o Janu Zajíci, což mě velmi láká. Obzvláště, když to má být ztvárněno jako scénický koncert. Takže jindy.
V neděli jsem vyrazila slavit kamarádovu třicítku na nedalekou rozhlednu. Byl to rozhodně zajímavý počin, protože se nás sešlo docela dost, a tak to byla taková zajímavá směsice lidiček. Až jsem si říkala, že by se ty třicetiny mohly takto slavit častěji. Jen bych uvítala, kdyby někdo trochu zatopil, protože nahoře na rozhledně byla veliká zima. Ale jinak to bylo moc příjemné a dopoledne uteklo jako nic. Odpoledne jsem se pak ponořila do studia podmínek udělování dotací a grantů městem a začala tvořit výroční zprávu naší neziskovky. Takže mě čekalo tvoření spousty textů, tabulek, grafíků apod. Až jsem málem zapomněla, že mám také někdy jít spát. Ale ještě jsem se mezitím stihla nakazit jednou online hrou, takže už je ze mě zase asi oficiálně pařmen (ale může za to moje kamarádka knihovnice, takže já nic, já už ne-knihovnice). :D
