Zmatek v klíčích. Pokladničky nepatřící nikomu. Pracovní seminář. Olomouc. Vedoucí týmu. Odchod kolegy. Nemoc. Pokud jsem měla pocit, že závěr ledna bude o něco málo výživnější než jeho průběh, nestalo se tak.
Adrenalin začal již v pondělí, kdy jsme s kolegyňkou dávaly do pořádku náhradní klíče od všechny dveří, a z nich se pak snažily vytvořit svazek pro nově nastupující kolegyni. Třikrát jsme musely všechno obejít, než jsme byly schopné přiřadit všechny klíče správně k tomu, k čemu patří. Až nám bylo stydno, ale pořád nám to ne a ne vyjít. Naštěstí se to tedy podařilo, ale bylo to jak kovbojka. Ale naštěstí pak jiná kolegyňka donesla do práce hordu plyšáků po svých dětěch, jestli bychom si to nerozebrali, nebo pro naše klienty. Tak jsem si vzala malou tlustou kočku, kterou mám přilepenou za monitorem, která mě kontroluje, jestli pracuji, a já se za to ne ni usmívám, že tam je. Bo s kytkama to nějak nefunguje. Asi je to tím, že nemají obličej. Co myslíte?
V úterý jsem jela na pracovní seminář regionálních koordinátorů veřejné sbírky do Olomouce. Bylo to příjemné setkání, výměna zkušeností, a hlavně načerpání inspirace a energie do dalšího ročníku. Protože ačkoli se to nezdá, ten se kvapem blíží. Ale aspoň večer jsme si mohla vyčistit v tai-chi hlavu, protože jsme dělali nějaké nové prvky do sestavy, které vyžadovaly mé plné soustředění.
Ve středu jsem měla ještě nějaké pochůzky ohledně nástupu nové kolegyně a ohledně nákupu materiálu, tak jsem se v kanceláři moc neohřála. Za to večer mě čekala prodloužená v pokračovacích tanečních, která, jakkoli se to zezačátku nezdálo, se výborně vydařila. Děkuji všem tanečníkům i společníkům. Byl to delikátní večer.
Čtvrtek tedy byl z hlediska mého nevyspání docela krutý. Jednak jsem zapisovala svůj první pracovní úraz. Jakože já jsem se nezranila. Někdo jiný. Ale já tomu musela udělat oficiální zápis do Knihy úrazů. Zážitek, když tím listujete odpředu dozadu a hledáte číselník, podle kterého máte zranění klasifikovat, ale protože vám pak stejně nic nesedí, opíšete tam něco z minula… Také jsem hledala nějaké citáty, které bychom mohli použít na propagačních materiálech, a při tom narazila na tento, který s vámi nemohu nesdílet, protože mi svým způsobem přijde brilantní:
„Nejvíc nefér věc v životě je to, jak končí. Život je těžkej. Strávíte jím spoustu času. A co pak za to dostanete? Smrt! To je jako co? Bonus? Myslím, že životní cyklus by měl být pozpátku. Nejprve umřete, abyste to měli z krku. Pak žijete ve stáří doma. Když jste už moc mladí, vykopnou vás z domova, dostanete zlaté hodinky a jdete do práce. Pracujete čtyřicet let, než jste dost mladí na to, abyste si užili svůj pořádnej důchod. To znamená, že berete drogy, chlastáte, chodíte na párty a chystáte se na střední. Pak jdete na základku, stanete se dítětem, hrajete si, nemáte žádné starosti a pak jste malé dítě a vlezete si zpátky do dělohy a posledních devět měsíců si tam jen tak plavete. A celý váš život skončí orgasmem.“ — George Dennis Carlin (zdroj)
A onak i s přihlédnutím k tomu, že mě odpoledne čekala jedna nepříjemná porada související se zaučením oné nastupující kolegyně a neplánovaným odchodem jiného kolegy ze stejného týmu (který mám navíc ještě oficiálně na starosti já). A aby toho nebylo málo, tak ještě odpoledne přišli naši pomocníci s autismem vyrábět odznáčky v rámci jejich pracovní rehabilitace. Takže sotva co jsem přiběhla z jiného pracoviště z oné porady, už jsem musela za nimi (i tak pozdě). Takže mi moc nezbyl čas pořádně řešit jedno ani druhé, bohužel. Nakonec jsem byla ráda, že jóga i břišní tance opdoledne odpadly, protože jsem toho měla doopravdy dost.
A moje tělo si to myslelo také, protože od devíti večer mi začalo být nedobře. Takže jsem v pátek skončila na neschopence a celý víkend jsem se léčila.
