Přemýšlím, jak posledních deset dní mého života popsat slovy, a i když jsem ani nezačala, tak už teď je mi jasné, že to bude velmi těžké. Jela jsem totiž na studijní návštěvu Respect for diversity – everybody’s business (Respektování rozličností – záležitost všech). A to ne hned tak někam, ale přímo do hlavního města Libanonu, do Bejrútu. Čekalo mě deset dní plných zážitků, zkušeností a setkávání, která vím, že se svou jedinečností a hloubkou již nebudou nikdy opakovat. To, co si z projektu odnáším, mi změnilo život. Změnilo to mě, mé hodnoty a mé nazírání na lidské bytí. Ale pěkně popořádku.
Strávila jsem čtvrtek 7. února 2019 v Praze, kde jsem byla s kamarády na obědě, kávě i po nákupech. Čekal mě dvouhodinový let do Istanbulu, odkud jsem se po půlnoci ještě přemosťovala dalším letem do Bejrútu. Tam jsem dorazila dvě hodiny po půlnoci místního času (což je, kuriózně o hodinu méně, než jaký byl čas v Istanbulu, i přes to, že je to od nás geograficky více na východ, takže by hodin mělo spíše přibývat). Řada na vízové kontrole byla nekonečná. Hlavně také proto, že v noci tam bylo jen pár úředníků, takže to trvalo tři čtvrtě hodiny, než jsem se dostala na řadu. Víza v Libanonu jsou pro turisty snadno získatelná vyplněním jednoduchého papírového formuláře na letišti. Měla jsem s sebou vytisknuté potvrzení z hotelu, že u nich budu další týden bydlet, ale nakonec to po mě ani nikdo nechtěl. Když jsem se konečně dostala z letiště ven, čekali na mě laskaví organizátoři, kteří mě odvezli až do hotelu. Což je dobře, protože v Libanonu obecně moc neexistuje hromadná doprava. A například na letiště nevede vůbec žádná linka. Takže člověk musí využít buď taxi nebo sdílené taxi či nějaké soukromníka, pokud se potřebuje někam dostat.
Po čtyřech hodinách spánku jsem se potkala konečně na snídani i s ostatními. Bylo nás na školení celkem dvacet čtyři pracovníků s mládeží ze sedmi zemí – Libanon, Estonsko, Lotyšsko, Jordánsko, Maroko, Polsko a Česká republika. Tedy mix profesionálů ze zemí Evropy i Středomořského regionu. Což jednak vnášelo do skupiny zajímavé postřehy ze zkušeností každého z nás, ale i kulturní pozadí celku bylo velmi rozličné, což přinášelo zajímavé postřehy ohledně našich kultur, náboženství a zvyklostí.
První den jsme věnovali poznání sebe navzájem, zapamatování se občas velmi krkolomných jmen, a zjišťování toho, kdo co dělá a proč tu je. Také jsme naťukli téma předsudků a stereotypů a věnovali se úvodu do neformálního vzdělávání (protože ne všichni byli s tímto konceptem a jeho tématy obeznámeni před svým příjezdem). Odpoledne jsme se věnovali team-buildingovým aktivitám, kdy nás rozdělili do čtyř „rodin“, s nimiž jsme pak měli sdílet a reflektovat své prožitky v průběhu celého kurzu. A jako náš první společný úkol jsme měli vyrazit ven, na prozkoumání okolí a seznámení se s místními lidmi. Měli jsme například najít nějaké pouliční umění a vyfotit se u něj s deseti dalšími lidmi, najít místo setkávání mladých lidí a pobavit se s nimi o jejich životě a možnostech mladých lidí v Libanonu, zjistit, co dělá Libanonce krásnými, nebo najít tři příklady toho, na co jsou Libanonci ve své zemi pyšní (jídlo, krásné ženy a umění postavit se za svou věc). Jako výzvu jsme požádali skupinku mladých slečen, jestli by nám nezazpívali něco v národním jazyce, které se do toho okamžitě beze studu pustili a zazpívali nám kousek od umělce Fairoz s názvem Edaysh Kan fi Nas. Zjistili jsme tedy, že většina lidé je velmi otevřených, s vřelými srdci i okamžitou nabídkou pomoci. Že tu téměř všichni hovoří anglicky, nehledě na jejich věk. A že spoustu lidí sdílí vzhledem k nestabilní politické situaci hluboký životní optimismus a nechtěli by se odsud stěhovat (nebo to například udělali, ale pak se ze stesku zase vrátili zpátky). Tři klíčová slova z prožitků naší skupiny byla identita, duše, nápomocnost.
Večer jsme se vrhli do zábavy v podobě divadelního znázorňování filmů. Můj tým byl suverénně nejlepší, co se týká divadla, protože tak hodně že jsem se dlouho nezasmála. Nehráli jsme na vítězství, ale na pobavení a prožití si toho, že jsem společně a věnujeme se společnému dění (i když rozděleni na menší týmy).
V sobotu ráno začali tzv. pohyblivou diskuzí otevírat základní témata celého týdne, a to kultura, rozličnost, dialog, migrace, radikalizace aj. Během těch několika desítek minut jsme se dotkli mnoha citlivých věcí, když jsme přemýšleli o nastolených otázkách, zdali jsou pravdivé či nikoli a za jakých podmínek: Lidé přicházející z jiné kultury musejí akceptovat lokální kulturu a zvyky – respektovat a tolerovat. Nemáme právo říci, co je na odlišných kulturách dobré nebo špatné (návaznost na témata hodnot a pozice nahlížení na skupinu zevnitř a zvenku). Lidská práva jsou univerzální (lidský život jako poklad, trest smrti – násilí plodí násilí, kam se poděla druhá šance -, kdo jsme my, abychom mohli soudit – potenciální chyby). Přicházení vždy včas je důležitá součást vyjadřování respektu (respektovat pravidla, patnáctiminutové akademické zpoždění). Pár stejného pohlaví by měl mít možnost adoptovat dítě. Potrat je vražda.
Odpoledne jsme se zanořili do prezentací jednotlivých národů, jak to u nich mají s kulturní rozličností a jaká je jejich realita práce s mládeží (ideálně vztahující se ke kulturní diverzitě). Dozvěděli jsme se tak například, že:
V Lotyšsku žije více než 30 % Rusů, z nichž někteří ani nemluví litevsky, což způsobuje nemalé obtíže.
V Estonsku je ruská menšina dokonce v rozsahu 40 % populace, a dokonce teď kvůli tomu zavedli i zákon, že i na ruských školách se musí alespoň 65 % předmětů vyučovat estonsky.
V Polsku moc menšin obecně nemají, až na velké množství Ukrajinců.
V Jordánsku naopak žije přes 4 miliony uprchlíků z okolních zemí (Palestina, Irák, Sýrie aj.), což problematické z hlediska ekonomiky a zajištění těchto lidí, kteří sami nesdílejí žádné prostředky, tudíž je nutné na ně shánět pomoc jinde, aby je stát byl schopen zajistit. Je to problematické.
V Maroku mají problém s tranzitem mezi jihem a severem, protože Maroko je známo jako „dveře“ do Evropy. Pokud se tedy lidé nejčastěji ze sub-saharské Afriky snažící se dostat do Evropy z jakéhokoli důvodu zastaví na hranici, zůstávají obvykle zde. Navíc více než 80 % státních orgánů operuje pouze ve francouzštině (nikoli arabštině), vznikají tím následně další potíže procesního rázu.
V Turecku, zejména v jeho jižní části, je v některých městech až na 80 % obyvatel uprchlíků. Což vyžaduje velkou pomoc a koordinaci pomoci a zajištění těchto lidí. Stát samozřejmě pomáhá, ale to zdaleka nestačí, takže je na místních i příchozích, aby si vytvořili systém pomoci sami.
V Libanonu je velké procento uprchlíků zejména ze sousední Sýrie, kde již od roku 2011 zuří válka. Libanon sám ale není ani dnes politicky stabilní, probíhá zde mnoho třenic a některá místa jdou místem sporů, takže státní pomoc místním ani příchozím téměř neexistuje. Proto existuje mnoho projektů, které se sociálnímu sektoru a zdravotnictví věnují na neziskové nebo komunitní bázi.
Jednou z organizací působících v Libanonu je i Amel, naše hostují organizace. Ti mají dvacet sedm center po celém Libanonu a provádí zdravotní, edukativní i sociální pomoc všem potřebným (nehledě na jejich původ). Pomoc není ale zcela zdarma, jejich klienti musejí za zprostředkované služby zaplatit drobný příspěvek, nebo naopak mohou pomoci nějakými svými výrobky či časem pro dobrovolnou práci, kde se jejich pomoc revanšuje. Amel totiž neposkytuje finanční prostředky, to jen velmi výjimečně. I s materiální pomocí je to horší, protože pokrýt tak velkou potřebu je zkrátka mimo jejich možnosti co se týká kapacity i finančních možností. V rámci prezentace jsme se také dozvěděli od dvou účastníků, obou syrských uprchlíků žijících trvale v Bejrútu, proběh války o Sýrie. Ale rozepisovat to tu nebudu, protože by to jednak bylo moc dlouhé a zmatené (protože to není hladký a jednoduchý konflikt), ale hlavně proto, že si to zájemci mohou přečíst kdekoliv jinde. Heslem Amelu je:
„Positive thinking, permanent optimism.“
„Pozitivní myšlení, trvalý optimismus.“
V neděli jsme si měli s rodinami vybral lokaci pro naši dopolední aktivitu sami. Tou bylo se co nejvíce vzájemně poznat a sdílet naše kulturní a profesní zkušenosti. Moje rodina Itani vyrazila do historického města Byblos na sever od Bejrútu. Je to krásné malé městečko na pobřeží Středozemního moře, jehož kořeny sahají až do 6 000 před Kristem. Prohlédli jsme si místní hrad, ruiny antických památek i se šli podívat na křesťanskou mši slouženou v arabštině. Ale protože v průběhu času začalo hrozně pršet, uživili jsme si také pravé turecké kávy a místního piva, kdy jsme sdíleli právě ony kulturní podobnosti a odlišnosti.
Odpoledne jsme se s trenérkou Ievou vydali do hlubin teorií multikulturního učení a poznali jsme detailně modely komplexnosti identity, model ledovce lidí a skupin, interkulturní dialog, kulturní dimenze dle Hofstedeho, model vzniku předsudků a stereotypů, pyramida nenávisti, No hate! hnutí, hate-speech (nenávistné komentáře), impakt nenávisti na mladé lidi, inkluze aj. Bylo to mnoho znalostí a dovedností, které jsme se během krátkého času naučili a o něž se obohatilo naše vědomí. Ale pomohlo nám to mít komplexní představu o tom, co všechno se pod pojemem mezikulturního učení skrývá a na co si v dnešní (nejen mezinárodní) spolčnosti dát pozor. Níže jsou dvě videa, která s tématy mezikulturního poznávání a bourání předsudků souvisí. Jedno je o tom, že mají lidé přeložit muslimské ženě do očí rasistickou zprávu psanou jazykem, kterému ona nerozumí, a jak se s tím vypořádávají. A druhá je o tom, jaké to je být dítětem za války.
Další den nás čekal celodenní program mimo Bejrút. Vydali jsme se na jihovýchod země. Navštívili jsme městečko Kiam, kde má organizace Amel jednu ze svých poboček, kde poskytuje své služby (zdravotní, sociální, edukativní aj.) jak místním, tak lidem z nedalekých uprchlických táborů. Navštívili jsme osobně jak centrum, tak jeden z uprchlických táborů.
Místní středisko Amel poskytuje program pro seniory – kurz zahrádkaření a základy zemědělství, vzdělávací program pro děti – vzdělání pro ty, které nechodí do školy, podpora informálního a neformálního vzdělávání, zdravotní – pravidelné aktivity a výjezdy k mimořádným situacím (souvisejícími zejména s přírodními katastrofami), komunitní práce – důvěra a profesionalita, sociální práce – genderová rovnost a sexuální vzdělávání.
V uprchlickém táboře jsme měli připravený program pro děti na přibližně hodinu. Ale když jsme viděli, jak jsou nadšení, naše návštěva se protáhla na hodiny skoro tři. Hráli jsme si jak s dětmi, tak jsme navštěvovali i jejich rodiče a poznávali základní podmínky toho, jak žijí. Zezačátku mi bylo velmi smutno. Vidět tolik trpících dětí, které neměli i přes to, že bylo je 10°C, na sobě nic než krátké kalhoty a nazouváky, mi rvalo srdce. Ale když jsme si pak začala s nimi více hrát, běhat okolo, hrát na honěnou nebo se jen tak pošťuchovat, viděla jsem, že jsou na to zvyklé a že jsou šťastní, že jsem tam s nimi. Některé z nich se totiž v táboře už narodili, jelikož zrovna tento „klan“ je v Libanonu již šestým rokem. V jednu chvíli nás dokonce i rodiče jednoho z nich pozvali k sobě na čaj. Obecně toho všichni obyvatelé tábora nemají moc. Plátěné příbytky, kde žije dohromady až šest lidí, nějaké kuchyňské vybavení, oblečení, pokrývky, kadibudku kousek vedle a snad u dvou usedlostí jsem viděla několik slepic. Ale jejich pohostinnost jim nedovolila nám alespoň čaj neudělat. A nám zase nedovolila ho s vřelým „šukran“ nepřijmout, i když jsme se obávali o svá střeva (načež zde musím poznamenat, že převařená voda s cukrem dělá zázraky, protože nikomu nic nebylo). Děti nám zase dávali bonbony a brali nás do svých domovů představit nás rodičům. Také jsme se museli s každým vyfotit, aby mohli fotky poslat zpátky domů do Sýrie přátelům a rodině, jaká že vzácná návštěva z Evropy je poctila.
A ještě potom jsme se vydali do bývalého detenčního ústavu. Tedy místa, kde byli zadržování a týrání Libanonci, kteří se přidali na nepřátelskou stranu. Místo bylo v roce 2006 naštěstí vybombardováno, takže dlouhotrvající utrpení a mizérie zadržených skončila. Naneštěstí však mnoha z nich i za cenu jejich života. Místo to bylo smutné a ponuré. Všude trosky, artefakty z boje (vojenská vozidla, zbraně, pomůcky k mučení apod.) a skepse. A náš průvodce, který si tímto peklem sám prošel jako jeden ze zadržených, nám nepřidal, protože jeho výklad obsahoval spoustu detailů a někdy i velmi živá ukázka toho, jak byly výslechy a tresty realizovány (s pomocí nedobrovolných dobrovolníků, pomocí zvukových a jiných metod). Byla jsem potom velmi otřesena. A ani pohled na nedaleké Golanské výšiny tomu nepomohl. Měla jsem pocit, že čím více se snažím tomu konfliktu porozumět, tím méně toho skutečně vím, a jen narůstá můj smutek a deprese z toho, že při tom umírají lidé.
Aby ale byla učiněna přítrž všem těmto chmurným myšlenkám, rozjeli jsme se na oběd, který pak trval po celý zbytek odpoledne. Byl formou švédských stolů, kdy si mohl každý brát, co chtěl, a neustále číšníci nosili nové a nové pokrmy. A bylo tam doopravdy všechno od grilovaného masa, přes humus, po zeleninu, a nechyběl ani zákusek se silnou kávou. A odpoledne nemohlo být zakončeno nijak jinak než tancem debke ke zlepšení nálady. Což nás chytlo, takže celou cestu do Bejrútu jsme v autobuse poslouchali velmi hlasitou živou arabskou hudbu a tancovali v uličce i na sedadlech (což je docela bezpečností riziko, ale hlavní to není tak lehké, protože člověk musí nejdříve držet rovnováhu, a pak až teprve přemýšlet nad kroky a tanečními pozicemi). Ale párty autobus byl rozhodně alespoň za mě třešnička na dortu. Večer jsme už měli jen lehkou večeři a všichni jsme se v malých skupinkách rozešli probírat právě prožité. Musím poznamenat, že jak z nás postupně opadal stres a smutek, nejedno sucho zůstalo na konci večera suché.
Druhý den jsme vše ještě jednou pod supervizí naší lektorky pořádně prošli a vyzvedli si z naší zkušenosti několik bodů, které nás obohatili. Sdílený byl přístup k tomu, že někdy jsou malé příběhy konkrétních lidí silnější než přehled čísel a statistik. Že ale mnohdy jen slova nestačí, je potřeba akce. Ale jen se ctěním svých hodnot, které se mohou v takto extrémních podmínkách dostat do konfliktu s realitou. „Stát se vlnou, která ohladí kámen.“
Odpoledne jsme pak sdíleli dobré praxe a nástroje s vlastních komunit a vlastní práce s mládeží, které jsme si s sebou dovezli nachystané již za domácí úkol. Dozvěděli jsme se něco o vtahující žurnalistice (anglicky immersive journalism), vypravěčském umění, modelu pyramidy laskavosti jako opaku k pyramidě nenávisti, sdílejících kruzích. Vše jsme pak ještě měli prostor probrat v malých skupinkách a vzájemně sdílet své postřehy, názory a náměty.
Sdílející aktivity pokračovaly i druhý den dopoledne, kdy byly mezi tématy simulační hra, v botách uprchlíků (vyprávění příběhu někoho jiného vlastními slovy), praxe práce s mládeží neziskové iniciativy z Maroka a umění vyprávění se zapojením ostatních smyslů. Čas před obědem jsme pak věnovali přípravě aktivit na odpoledne.
Čekala nás totiž návštěva centra Amel Haret Hreik v jižním Bejrútu. Zde jsme si mohli prohlédnout všechny jejich aktivity – zdravotní středisko, poškolní výuka pro dětí, mateřská školka, kurzy vaření, šití (je libo háčkované plavky?), počítačů, kadeřnictví, elektrikářství aj. A připravili jsme si pro klienty centra drobné aktivity na poznání našich zemí. Stejně jako oni se pak mohli zapojit, pokud chtěli, do živé knihovny. V každé z několika místností tak seděl někdo z místní komunity a mohl příchozím zájemcům vyprávět svůj příběh. Tak jsem vyslechla příběh novináře z Iráku, který byl vyhnán kvůli jeho profesionálnímu střetu s vládou, příběh syrského uprchlíka žijícího v Bejrútu se svým bratrem, který by se chtěl vrátit do vlasti, ale protože má s bratrem dohromady jen jedno povolení k pobytu (protože jsou považování jako rodina), nemůže, a vyprávění jedné slečny, jíž před týdnem umřel dědeček a ona nám vyprávěla o tom, jaké to bylo, a jaké jsou pohřební rituály vůbec v islámu obecně. Témat ale bylo na výběr více. Od příběhu lidí pracujících v Amelu, po příběh člověka, který si musel změnit jméno. Všechno stejně zajímavé a inspirativní. Škoda, že jsme neměli více času. Čekalo nás ještě drobné pohoštění a společný tanec debke se zájemci. Ale to už bylo doopravdy pozdě, takže jsme vyrazili zpátky do hotelu.
A to už nadešel poslední den naše projektu, kdy bylo potřeba vše shrnout, zhodnotit a uložit si v hlavách. Vyplňovali jsme tedy hodnotící formulář, vymýšleli následné aktivity na rozšíření toho všeho, co jsme se během našeho pobytu v Libanonu dozvěděli, mezi naše známe, spolupracovníky a další zájemce, a plánovali jsme, jak se udržet v kontaktu, protože takovéto propojení kultur se hned tak nevidí.
Ještě nás odpoledne přijel navštívit Dr. Kamel Mohanna, zakladatel asociace Amel, který nám pověděl o svých životních strastech, které jej přivedli k založení centra. A protože bylo zrovna sv. Valentýna, dostali jsme od něj každý květinu, což bylo moc milé. Zbyteček dne před večeří jsme měli volno, abychom si ještě mohli vzájemně probrat všechny prožité události, nakoupit nezbytné suvenýry a pokoukat pamětihodnosti v centru. Ale to už začalo ubíhat vše velmi rychle a celý večer, kdy jsme šli na karaoke, utekl jako lusknutím prstu.
Podařilo se mi také navázat skautské přátelství se skautem Valtersem z Lotyšska, a nímž jsme si vyměnili skautské šátky a plánujeme další spolupráci. A přemýšlíme ještě s více lidmi, jak se vzájemně zapojit do tanečního workshopu, job shadowingu nebo Evropské dobrovolné služby. Ale o to až více někdy v budoucnu. Až naše plány nabydou konkrétních rozměrů a podob.
Cestou zpátky jsem přespávala na letišti v Istabulu a měla jsem ještě celý půlden na to, abych si prohlédla město. Takže jsem zamířila k Mešitě sultána Ahmeda (tzv. modrá mešita), k Hagia Sofia a na Grand bazaar (velký bazar). Bylo perfektní tečka za prozkoumáváním tak odlišných kultur od té naší, jakou bych si jen mohla přát.
Doporučuji také kouknout na facebookovou stránku Humans of diversity propagující interkulturní dialog a pochopení.
Jsem nesmírně vděčná TOM Dumánci a programu Erasmus+ za tuto jedinečnou život měnící zkušenost. Bylo to neskutečných deset dní. A já si jen přeji, abych poselství do mě vložené uměla předávat a šířit dál stejně tak, jak to dělá Amel. Přirozeně a s lehkostí.
Květina si nežádá vody, ale když ji nezaléváš, uschne.
Žena si nežádá lásky, …
(moudrost arabských habibi písní)
