JZ 50, zlatý kohout, cha-cha, pivo ve třech, štěstí shopaholiků, energie na rozdávání, břišní radost, A Star is Born, O pohár města Šumperka, Květinový ples, Střihoruký Edward, dobrovolnictví pro Haiti, Lady Bird, Střet králů aj.
Začala jsem týden docela zhurta, protože v pondělí 25. února 2019 tomu bylo právě padesát let, kdy se v Praze upálil student šumperské průmyslové školy Jan Zajíc. K tomuto významnému dni se v Šumperku konalo hned několik památečních akcí, z jichž jsem se většiny zúčastnila. Hned po práci jsem začala výstavou v muzeu „Ve jménu života Vašeho – Hořím!“. Prohlídka mi zabrala skoro hodinu a nejvíce mě, kromě všech těch věcí, které mě rozesmutnily, pobavil květovaný kapesníček, který Jan Zajíc dostal od neznámé slečny na jedné z demonstrací studentů v Praze na památku. Pak jsem si šla s kolegyňkou, která celý den strávila se mnou, dát něco dobrého, na kuráž, a také abychom měly prostor probrat shlédnutou výstavu. Jelikož dále nás čekalo představení scénického koncertu „Pochodeň č. 2“. Bylo to krásné, dojemné, ladné a silné. Obyčejně se mi nestává, že bych z divadla odcházela v slzách, ale tentokrát jsem nemohla jinak. Zpracování života Jana Zajíce za pomocí několika písní, úryvků z jeho korespondence i vzpomínek jeho blízkých byla brilantní. Jsem ráda, že jsem se mohla zúčastnit tak krásného připomenutí oběti mladé duše, a že divadlo Šumperk mělo tu odvahu ji v tomto formátu předvést. Bylo to krásné. Od šesti hodin jsem pak byla na skromné studentské akcičce před divadlem JZ 50, kde jsme z rozsvícených svíček seskládali iniciály s číslicí připomínající výročí a bylo proneseno několik slov. Ale to už jsem spěchala do kina na snímek Jan (z roku 1991), který citlivě pojednával o Janově životě, zejména o jeho dětství a vztahu k Bohu. Navíc je v něm možné vidět jak reálie Šumperka krátce po revoluci, tak některé známé šumperské tváře, což místní jistě ocení tak, jako já. I to se mi moc líbilo. Cestou domů jsem se ještě, již sama, zastavila u Střední průmyslové školy, zapálit za Jana Zajíce svíci a ještě jednou mít možnost vstřebat, jakou sílu a odvahu ve své mladé duši měl, že byl schopen takového činu.
POCHODEŇ
Pochodeň vzplála uprostřed náměstí,
pochodeň strachu z lidského neštěstí,
pochodeň zoufalství,
pochodeň vzdoru,
pochodeň protestu,
němého bolu,
pochodeň zármutku z toho, co se stalo,
zjizvené muzeum z ran, když zaplakalo,
pochodeň vyznání plamenného kréda.
Lidé – buďte lidmi,
jinak se žít nedá!
POSLEDNÍ
Slyším vaši zbabělost!
Křičí v polích!
Řve ve městech,
skuhrá na rozcestích,
jektá strachem ze smrti
a necítí, že smrt upozorňuje a vábí.
Bije z věží kostelů
umíráček národu
a zemi.
Ve jménu života
vašeho!
- Hořím!
Básně převzaty z webu Příběh Jana Zajíce.
V úterý jsem byla unavená. Emocionálně, a následně i fyzicky, protože těžká hlava mi brala energii. Ale v tai-chi se mi síly alespoň trošku vrátily, protože jsme se dostali do velmi těžkého místa v sestavě, a to už k v pořadí sedmnáctému cviku s názvem Pubu neboli zlatý kohout stojí na pravé/levé noze. Je to teď už doopravdy hodně náročné jak na koordinaci pohybů, tak na přemýšlení. Cviky v druhé polovině sestavy jsou totiž už hodně komplexní, zaměřené na koordinaci rukou i nohou a na držení stability. Sice jsem se u toho řádně zapotila, ale nakonec mi to (celkem) šlo. Akorát si to teď budu muset mockrát zopakovat, abych to zase nezapomněla.
Ve středu jsem vyrazila opět do sportovních tanečních. Dělali jsme cha-chu (čti: ča-ču). Tedy pěkně od začátku. Kroky, protažení špičky a chození přes ně, špičky mírně vytočené do stran, našlapovat na vnitřní strany chodidel, došlapovat v zášlapu až na patu na zem, kolena pokrčená, koleno těsně za kolenem, chodidla do pravého úhlu, stát na vysoké špičce, lock-step, mambo-step, hip-twist, … A na závěr ještě opakování waltzu z minula, abychom toho neměli ještě i tak dost. Ještě že se pak našli další dva odvážlivci, kteří se mnou vyrazili na pivo. Protože to rozhodně potřebovalo vzpruhu. Měla jsem ze sebe vždycky dojem, že mám pohybové nadání, slyším hudbu, a tancovat obecně umím. Ale tento level sportovních tanečních mi připadá, jako kdybych se učila znovu chodit. Je to náročné. Ale hrozně mě to baví! Jen škoda, že nevycházejí partneři (nečekaně), takže jsme se holkami musely trénovat samy. A to pivo fakt bodlo. Nedám na horské bylinky (a Kakadu) dopustit… ;)
Ve čtvrtek to bylo v práci nějaké náročné. Všichni jsme byli nějací unavení, podráždění a nedařilo se nám. Jak si tedy po náročném dni lépe spravit náladu, než nakupováním! :D Takže jsem vyrazila do ulic a podařilo se mi ulovit nádherné sako jen za 19 Kč. Juhů! A jak jsem z toho měla takovou radost, jóga i tance mi šly jako po másle. Samozřejmě to neudělalo zázraky také s mou fyzickou kondicí, takže jsem zdaleka nezvládala všechno, ale zase jsem se někam posunula. A tak jsem pak ze sebe měla doopravdy velikou radost.
V pátek jsem měla odpočinkový den. Vyrazila jsem totiž odpoledne za kamarády a jejich roztomiloučkou dceruškou. A ani jsem se nenadáli, servírovali před mě nejlepší steak života, a tak jsem odjížděla nacpaná, vypovídaná a spokojená. Pokud jste tedy již dlouho neviděli své přátele a známé, zavolejte jim. Společně strávený čas vám již nikdo nevezme, a navíc se jistě pobavíte.
A večer jsme si naplánovala filmový večer s A Star is Born. I přes to, že jsem byla nacpaná, padla na to jedna celá čokoláda a hektolitry zeleného čaje, než jsem byla schopna se dokoukat do konce. Několikrát jsem musela snímek zastavit, abych strávila všechny emoce, a dost často některé písně i vracela, abych si je užila ještě jednou, i když to nikdy jindy nedělám. Po shlédnutí jsem měla pocit, že film trval alespoň pět hodin, nikoli jen dvě, a že se moje vnitřnosti několikrát otočili přemírou emocí tam a zase zpátky. Ale bylo to krásné. Jsem si jistá, že už se na to sama nikdy nezvládnu podívat znovu. Ale moc to doporučuji. Jen dámy pozor, ať se hned po prvních patnácti minutách nezamilujete do hlavního hrdiny. Vaši muži by to jistě neblaze nesli… ;)
V sobotu jsem strávila celý den jako dobrovolník na taneční soutěži O pohár města Šumperka ve společenských standartních i latinskoamerických tancích. Dopoledne jsem od porotců sbírala lístky s jejich hodnocením a nosila je ke sčítání. A odpoledne jsme pomáhala v kuchyni s roznosem guláše, kávy, chlebíčků nebo s umýváním nádobí (už mi to z toho našeho skautského plesu, který jsem letos minula, chybělo, tak jsem to musela dohnat, haha). A mezitím jsem samozřejmě měla neomezený prostor sledovat všechny soutěžící páry. Hodnotit, kochat se, obdivovat. Bylo to nádherné a moc se mi líbilo vidět tolik talentovaných lidí pohromadě.
A večer jsme s kolegy z práce vyrazila na Květinový ples. Dostali jsem totiž za pomoc nějaké lístky zdarma, takže jsme si to pak byli užít. Program se mi moc líbil. Finále taneční soutěže i předtančení Verunky Hanušové bylo nádherné. A swingový orchestr neměl chybu. Navíc sál nebyl úplně nacpaný, což mi úplně vyhovovalo, protože se člověk nemusel nikde mačkat, po celou dobu trvání akce tam byl i nějaký ten čerstvý vzduch, a navíc i společnost byla výborná (sice starší generace, ale váleli quickstep a foxtrot lépe než kdekteří mladíci). Kolegyňka na závěr plesu navíc ještě vyhrála úchvatnou květinovou vazbu, takže se večer nemohl vydařit lépe.
A v neděli jsem doháněla resty, které se mi za celý týden (nebo i déle) nahromadily. Takže jsem například pro spřátelenou charitu jako dobrovolník přepisovala nahrávku rozhovoru s jednou ze sester z Haiti, která se věnuje místní komunitě, aby mohl být rozhovor publikován písemně. Doufám, že jej brzy uveřejní, protože se s vámi o všechny ty skvělé informace, které jsem se z rozhovoru dozvěděla, chci podělit. Ale zatím, kvůli ochraně dat, nemohu. Ale máte slíbené, že hned jak to bude, sem dám odkaz. Také jsem si našla čas ještě trošku odpočívat u filmu Lady Bird (takové puberťácké drama) a číst Střet králů (druhý díl Her o trůny).
