Ani mi, když si přehrávám to všechno, co se mi za minulý týden událo, nepřijde, že to bylo jen pouhých sedm dní. Opět jsem jela na maximum. A také mě to stálo nějaké síly a negativních emocí, ale zase mi to dalo mnoho radosti a pozitivních vibrací.
Celý týden jsem se kochala přicházejícím jarem. Což byla velmi pozitivní zpráva, protože nám před domem pak rostou krásné kytičky, ptáčci začínají zpívat za okny a mohu nosit lehčí oblečení. To všechno je rozhodně plus, i když mám pocit, že jsem si letos zimy opět nějak úplně neužila, protože lyžovat a běžkovat jsem mnohokrát nezvládla.
Stejně nadějně to ale už nevypadalo jeden z dnů po mém příchodu do zaměstnání, kde jsem se dozvěděla, že jedna naše kolegyně znenadání odchází. Takže to bylo takové trošku nepříjemné. Zároveň jsem ze své pozice pomáhala shánět jejího nástupce, což v takto krátkém čase nebylo moc příjemné, ale díky několika trikům v rukávu se po několika telefonech podařilo (z hlediska nouze a urgence nebylo možné to řešit nijak lépe). Takže jsem musela ostatním kolegům pak pomáhat překopat celý rozpis směn, nachystat všechny náležitosti k tomu, a ještě se o odchozí i příchozí postarat z hlediska organizační apod. Vše se ale zdárně podařilo.
V úterý nám odpadlo tai-chi, takže jsem se místo toho rozhodla jít projít. Sluníčko úplně, když jsem vycházela, nesvítilo, ale říkala jsem si, že čerstvý vzduch mi i tak prospěje. Navíc mám procházky moc ráda. Takže když po pěti minutách chůze, sotva když jsem došla k lesu, začalo drobně mrholit, brala jsem to optimisticky, že to mě přece nedonutí se otočit. Pokračovala jsem tedy dál, okouzlena vonící půdou pod nohama a probouzejícími se stromy, keři i prvními rostlinami. Co se ale nestalo. V polovině mé naplánované trasy se spustil obrovský liják. Jenomže nebylo moc kudy si to zkrátit. Tak jsem si jen přitáhla bundu více ke krku a pokračovala. V jednu chvíli jsem dokonce v lese míjela dvojičku, kteří měli rozdělný oheň a choulili se i přes pokračující průtrž mračen v jeho žáru. Trošku jsem jim to záviděla, že je jim určitě teplo, protože mě, čím dál více jsem byla mokrá, tak ani moc nebylo. Domů jsem dorazila na kost promočená, protože celý zbytek chůze lilo jako z konve. A když jsem konečně došla, zjistila jsem, že mi nejde v bytě elektřina. Dalších několik desítek minut jsem tedy s jektajícími zuby zkoumala příčinu a jak ji napravit. Podařilo se a já se konečně mohla usušit.
Objevila jsem kouzlo červené čočky, navíc zakoupené v bezobalovém obchodě, což potěšilo nejen můj žaludek, ale i moji přírodu milující dušičku. Udělala jsem si s ní zeleninové rizoto a bylo výborné. Mohu jen doporučit. Čočka je lahodná, nenadýmá, nemusí se namáčet a rychle se vaří. Jsem ráda, že jsem jí koupila tolik, protože na další pokrm s ní se už teď těším.
Ve středu jsem vyrazila opět do místního divadla. Tentokrát na drama Vojnarka od Jiráska. Oproti několika komediím, které divadlo uvedlo dříve v této sezóně, se tentokrát jednalo o drama. A to o drama z 18. století, takže sále probíhala podstatně jiná atmosféra i následný pocit z představení. Já měla pocit, že mě osobně tento kousek úplně nesednul. Herecké výkony i celkové zpracování byly dobré. Ale nějak jsem měla pocit, že zrovna Jiráskovo drama holt není to, co bych v danou chvíli potřebovala. Abych ze sebe tu ponurost poněkud vypudila, připojila jsem se následně k jedné menší oslavě narozenin. Vlastně se nejednalo o nic zvláštního, ale jen společnost několika přátel, výborné jídlo i pití mi náladu rapidně zlepšilo. Přišlo mi až škoda, že jsme končili relativně brzy. Ale alespoň jsem se trošku na druhý den vyspala, což mi doopravdy přišlo vhod.
Čtvrtek 7. března 2019 byl totiž snad zatím nejnáročnějším dnem celého tohoto roku. V práci se mi nakupily nějaké povinnosti, které pro mě byly velkou výzvou, a to pojistné události a jejich řešení, a zároveň zpracování velkého množství excelových tabulek do přehledného souhrnu. Navíc jsme ještě chtěli jet s kolegy dát nějaké dokumenty do archivu, takže jsem se cítila malinko pod tlakem. A hlavně jsem měla velké starosti o to, co se děje doma. Náš kočourek Max, dvanáct kočičích let starý, už byl totiž od pondělí velmi špatný a ani návštěva veterináře příliš nepomohla. A právě ve čtvrtek jej měla čekat další kontrola. Ale namísto rozjásané zprávy o tom, že antibiotika zabrala jsem dostala jsem krátkou zprávu o tom, že nešlo jinak než jej nechat uspat. Nechci být sentimentální, ale stejně bych zde chtěla vzdát hold našemu panu kočourovi, který byl sice domácí vytírač podlahy po vzoru slavného Garfielda, za to hřál v noci lépe než termofor naplněný vařící vodou a uměl tak hezky vrnět, že jste v sekundě zapomněli na všechny vaše starosti museli jste ho jen hladit a hladit. Vím, že mu je teď už lépe, protože ho už nic nebolí a už má klid. Ale i tak, rozloučení není nikdy lehké. Tak jsme si pak s mou hodnou kolegyňkou udělaly radost a šly jednak nakupovat, protože to mi vždycky zvedne náladu, a pak jsme si zašly do nové malinkaté cukrárničky, kterou jsme objevily teprve minulý týden, na trochu horké čokolády a sladký zákusek. Sice to před cvičením není nikdy dobrý nápad se takto nacpat. Ale mě ta spousta cukru dodala alespoň trochu oné energie, kterou jsem na obstojné zvládnutí dvouhodinové lekce, potřebovala. Doma jsme pak měli s rodinou takovou nostalgickou náladu se několika dalšími zákusky (protože ještě zbyly z rodinné oslavy narozenin) a kapkou medoviny. Nechtěla bych pak vidět svůj krevní obraz, ale se spoustou těch dobrot se odplavila i většina palčivého mučivého bolu.
Celý pátek mi tedy utekl zahalen notnou dávkou smutku a nostalgie. V práci jsem byla neustále myšlenkami jinde, i když bylo potřeba řešit důležité věci. Tak snad mi to kolegové pro jednou odpustí. Odpoledne jsem krom popřání mamce k MDŽ už pak jen odpočívala a ani nic jiného nedělala. Neměla jsem na nic náladu, ani sílu.
A kdybych si už nekoupila jízdenky, asi bych o víkendu zůstala doma. Ale čekala mě jedna svatba v Brně a na ni navazující návštěva kamaráda ve Vídni (protože proč ne, když už jsem byla tak blízko). Takže jsem se vystrojila na svatbu a vyrazila do města mých studií. Vždycky se tam ráda vracím, a pokud je to za lidmi, kteří jsou mému srdcí blízcí, jakýmiž knihovnická komunita rozhodně je, tak o to lépe. Měla jsem ale před obřadem ještě trochu času, tak jsem se šla projít kolem Špilberku a koupila si hned na první pokus nové taneční boty (protože ty moje se už dobré tři roky rozpadají). Obřad byl kouzelný. Moc mi líbil. Byla tam spousta známých tváří, novomanželům to moc slušelo, a navíc tam vládla výborná uvolněná a magická atmosféra. S několika známými jsme potom vyrazili na lahodný oběd. Ostatní si pak šli po svých a já vyrazila na nákupy. Strávila jsem tím dobrou hodinu a půl, viva la sekáče, a nakoupila doopravdy spoustu věcí. Vím, že jsem si řekla, že už zbytečně nebudu kupovat věci, které nepotřebuji, ale v tu chvíli jsem měla velkou radost a byla jsem nadšená jen z toho krásného dne a tolika známých tváří, které jsem několik let neviděla. A když jsem to všechno pobrala (protože z jedné malé kabelky se najednou staly tři větší naducanější tašky), vyrazila jsem jako za studentských let s čoko tyčinkou na Petrov do parku. Tam jsem si pohodlně sedla na lavičku a pozorovala obzor i cvrkot návštěvníků parku. To se mi na Brně líbí. Že to město žije. Že tam jsou všude lidí. Že tam člověk vždy má námět k přemýšlení a inspiraci. Ale to už byl čas se pomalu odebrat na můj vlak, který jsem měla zakoupený.
Cesta do Vídně utekla. Večer jsme s kamarádem uvařili pro celý byt veganské kari, a pak si s jeho dvěma hosty, jedním z Japonska a druhým z Irska, užili příjemný dlouhý večer plný ochutnávání různých alkoholů, které jsme kdo s sebou přivezli z našich domovů. Myslím, že ve chvíli, kdy jsme začali ochutnávat i zásoby ze skladu hostitele, jsme měli za s sebou nějakých dvanáct druhů všeho možného. A světe div se, ráno nám všem bylo naprosto skvěle, jen jsme byli unavení z ponocování.
V neděli ve Vídni pršelo. Opravdu hodně. Takže náš plán jít se projít na celé dopoledne někam do kopečků mimo město padl. Na brodění se blátem jsem jedouc ze svatby úplně nebyla vybavená. Ale za to jsme se vrhly na mou novou oblíbenou zábavu, a to na objíždění bleších trhů. Je to doopravdy zábava prohrabovat se všemi těmi poklady a říkat si, jak někteří lidé mohou mít ještě všechny ty různé věcičky stále doma, a jak je někteří vůbec ještě mohou chtít koupit. Ale očividně to funguje, protože jsme jich navštívili pět, a všude byli nějací prodávající a kupující. Jelikož jsme měla už dost nakoupených věcí z Brna, držela jsem se zkrátka. Ale přeci jen se mi podařilo ukořistit jeden či dva kousky. Po obědě se trochu vyčasilo, takže jsme nakonec vyrazili alespoň na procházku kolem Dunaje. Svítíčko se do nás opřelo plnou silou a bylo to moc příjemné. Až mi přišlo líto, když bylo konečně tak pěkně, že už musím jet domů. Ale nedalo se nic dělat. Protože po neděli vždycky přichází ta špatná zprávě ve formě pondělí, a s tím se holt nedá bojovat.
Když jsem mávajíc nastupovala do autobusu, ještě jsem neměla tušení, co mě na cestě čeká. Víte, jak vždycky říkám, že chci zažít nějaké dobrodružství. Tak teď se mi to tedy vyplnilo. Někde na hranicích Rakouska s Českem nás chytla strašlivá bouřka, takže jsme museli jet krokem. V Olomouci mi pak tudíž ujel o dvě minuty vlak. Takže jsem se rozhodla jet dalším následujícím, abych nemusela na nástupiště tvrdnout ještě další hodinu. Ten ale jel tou delší cestou – přes pole a kopce Uničova, Šternberka a Libiny. Kdo jste to nepostřehli, zrovna v tuto noc řídil na celém území hrozný vichr a neminulo to ani tento kus kraje, který jsem se snažila přejet. Jeli jsme tedy velmi pomalu, všude kolem skučel vítr, na vlak padaly ze stromů při průjezdu větrem větve. Až jsme, s už v tomto bodě půlhodinovým zpožděním zastavili v Libině, že nemůžeme jet dál, protože na trať spadl strom. Čekali jsme tedy, ve třech cestujících, na příjezd autobusu, který by nás zavezl přes kopec domů. Ale tomu to, než se za námi vůbec dostal, trvalo ještě přes další hodinu. Domů jsem tedy dorazila vyčerpaná, hladová a utahaná s bojem s větrem cestou pěšky do domu, s dvouhodinovým zpožděním. Ani nevím, jak jsem se dostala do postele, ale mohu vám říci jedno. Že po čtyřech hodinách spánku se mi vstávat do práce doopravdy nechtělo.
