S novým týdnem nové výzvy, nové příležitosti a nové zkušenosti.
Celý týden jsem se v práci zaobírala různými věcmi. Třídila jsem návody ke starým spotřebičům. Zjistila jsem, že tu máme dokonce návody k černobílým televizorům nebo magnetofonům z osmdesátých let. Přístroje už samozřejmě nejsou, ale tiskoviny jsem i tak nechala. Přišlo mi to nostalgicky krásné. Pak jsem řešila směny našeho odloučeného pracoviště na další měsíc. Zaobírala jsem se žádostmi na finance na nějaké mé soukromé projekty v rámci pracovní náplně. Vrhla jsem se do plánování roku 2019. Protože, tramtadadá, byla mi od 1. dubna 2019 prodloužena pracovní smlouva. Takže jedeme dál! Hi.
V pondělí jsem měla schůzku v bance kvůli nějakým procesním záležitostem. A moje paní referentka na mě byla moc milá. Doopravdy jsem nečekala tak vstřícné jednání a moc mě to potěšilo. S dobrou náladou jsem si pak ještě vypůjčila v knihovně nějaké dobré oddechové čtivo, protože musím uznat, že se mi série Písní ledu a ohně (pro neznalce Hry o trůny) začíná po několika měsících zajídat. Avšak po příchodů domů mě čekalo nemilé překvapení. Můj externí harddisk so rozhodl se všemi mými daty odejít do křemíkového nebíčka. Zřejmě. Zatím je u „IT lékaře“ na oživení, ale plamínek naděje skomírá…
V úterý jsme se v tai-chi úspěšně dobrali k dalšímu prvku sestavy. Která už začíná být doopravdy dlouhá a složitá. Mám pocit, že se více času potím z toho, jak přemýšlím, než ze cviků samotných. Ale zároveň se o to méně zabývám starostmi a problémy, kterou jsou za stěnami tělocvičny. Nevím, jak tento stav naprostého oproštění a jakési pohybové meditace nazvat, ale vím, že už teď je mi líto, že jednou přijde konec kurzu a já už jej nebudu moci zažívat.
Ve středu jsem vynechala obligátní sportovní taneční (ještě, že tak, protože jsem potřebovala pauzu). Namísto toho jsem vyrazila do divadla na krásné muzikálové drama ze třicátých let minulého století Grand hotel Berlín. Moc se mi představení líbilo a smekám před hlavními herci. Jejich výkony byly strhující a obdivuji talent nejen jejich, ale i celého souboru. Doopravdy mě šumperské divadlo poslední dobou velmi příjemně překvapuje a plní mě láskou ke kultuře ještě více než kdy jindy.
Ve čtvrtek jsem obligátně měla jógu a břišní tance. Ale i přes to, že jsem ve středu odpočívala, jsem cítila nedostatek energie a vše mě na konci dvouhodinové lekce bolelo. Musím více odpočívat a jíst potraviny prospěšné pro mé svaly.
V pátek jsem rovnou z práce vyrazila na vydařený víkend v Praze, kam jsme vyrazily s oddílovou radou mého skautského oddílu. V pátek nás čekala večeře v podobě delikátního salátu a večerní procházka centrem.
V sobotu jsme vyrazily na procházku oklikou kolem Pražského hradu (takovou frontu už jsem dlouho nikde neviděla) až skoro na Petřín (až nahoru to bylo moc vysoko a nechtělo se nám). Pak jsme si uspořádaly spontánní piknik v rozkvetlých a vonících sadech pod Petřínem. Zašly si na Kampu k Lennonově zdi. Na oběd si daly vietnamskou kuchyni. Odpoledne jsme se rozdělily, neb někteří chtěli jít nakupovat, zatímco jiní si zašli na kávu do Skautského institutu. V podvečer nás čekala laser game! Pak procházka zpět na ubytování a večeře. Také jsme slavily jedny narozeniny. Držely černou hodinku k iniciativě Hodina Země. A povídaly si až do rána.
V neděli většina výpravy odjela, ale já se ještě zdržela, abych si užila slunné a přívětivé Prahy. Navštívila Neviditelnou výstavu, která mě nadchla, i když příště bych na ni raději šla se skupinou známých lidí a v trochu menším počtu než v plném počtu osmi osob (což je maximální kapacita výstavy najednou). A také jsem si dala dortík a kávu k obědu s jednou krásnou duší, která mi tímto splnila můj dětský sen, kdy jsem si přála se ládovat sladkým od rána do večera, hahaha (alias i oblíbené hospody mají někdy v neděli zavřeno, tak je potřeba vzít zavděk vším, co je poblíž). Také jsem za víkend stihla přečíst strhující knihu Panika (od Lauren Oliverové), která mě pohltila. A vůbec všechno to sluníčko, kouzelní lidičky kolem a netradiční atmosféra mi dokázala, že když se člověk na vše dívá pozitivně, pozitivním se to i stane.
Každá chvíle je příležitostí si něco krásného s sebou odnést…
***
A nebo alespoň nezoufejte, protože nemusíte stát řadu na Pražský hrad, chi chi.
