A už to zase plyne. Čas má svůj vlastní rozum. Když se mu chce, pádí, když se mu chce, stojí. Ale rozhodně je dobré si jej nechat dělat, co chce. Nebojovat s ním. Nesnažit se jej zpomalit či naopak popohnat. On si stejně tvrdohlavě půjde minutu za minutou dál. Minulý týden bych nazvala jako ukončovací. Měla jsem poslední lekci tai-chi, konečně jsem dokoukala seriál Big Bang Theory a několik kamarádů již odmaturovalo, takže jsme společně uzavřeli i tuto kapitolu jejich života a už jim nadále nemohu říkat středoškoláci, hihi.
Poslední lekce tai-chi byla příjemná, i když malinko depresivní. Po celou dobu na nás padala melancholická nálada z toho, že lekce přes prázdniny nebudou, a otázkou je, kolik z nás by se chtělo přihlásit do kurzu znovu od září (a jestli kurz vůbec bude). Ale znovu jsme si několikrát i v krocích projeli celou sestavu. A na závěr jsme si vyzkoušeli malou vokální meditaci a zklidnění. Samozřejmě jsme také naší báječné cvičitelce koupili za její obětavou práci s námi, za její vedení a sdílení sebe samé po celých deset měsíců květiny a nějaké drobnosti, takže došlo i na vřelé gratulace a objímání. Uvědomila jsem si, jak je důležité, abychom dělali veškeré činnosti srdcem - s láskou a nadšením. Jak to pak totiž automaticky přejde do všech lidí i věcí, kterých se naše počínání dotýká. A jak je důležité vědět, co je naše poslání a jak jej můžeme naplňovat. Ve středu jsem se intenzivně věnovala přípravám Intercampu. Pořád se tam totiž něco mění, lidé se odhlašují a náhradníci přihlašují. Jedni nevědí, jak pojedou, druzí by chtěli společně s někým, ale zase nemají s kým. Sice je akce už za necelé dva týdny, ale i tak práce nekončí. Ve čtvrtek jsem kromě shánění dárku pro paní ředitelku ještě měla čas zaskočit na Kávový dýchánek místní knihovny, a hned potom jsem již spěchala na svou lekci jógy a břišních tanců. V józe jsme posilovaly hlavně nohy, což bylo náročné. Ale tance mě opět velmi bavily. Nakonec jsme tam byly s paní cvičitelkou jen dvě, ale o to více jsme to mohly rozjet. A také na nás svítilo zpod mraků sluníčko, takže energie a radosti jsme měly obě na rozdávání. V pátek, protože bylo nádherné počasí, jsem vyrazila po práci na výlet kole. Jen tak jet, na nic nemyslet, kochat se krajinou a nechat vše jen tak plynout. Krása. Sluníčko mě hřálo do zad, pofukoval jen mírný větříček. Nádhera. A večer jsem se vypravila do Rudy nad Moravou na Noc kostelů, v jejímž rámci zde byl koncert dechového orchestru ZUŠ Šumperk. Bylo to krásné, i když občas maličko hlasité. Ale moc se mi líbil jak výběr skladeb, tak jejich zpracování pro dechové nástroje.
V sobotu mě čekala firemní akce v podobě pohádkového lesa pro děti. Počasí nám jen přálo, dětí bylo jako smetí a atmosféra mezi kolegy byla, jako vždy, nepřekonatelně pozitivní. Navíc jsem mezi příchozími potkávala i několik známých, takže se sobota stala pěkným dnem setkávání. A ani se mi moc nechtělo odcházet, ale čekala mě ještě jedna společenská akce. Hodinovou procházkou kopci jsem se tedy dostala na zmíněnou oslavu narozenin, kde jsem zůstala až do večera. Protože kdo by čerstvě grilovanému masíčku, stolům prohýbajícím se jídlem a nekonečnému (téměř) přísunu pitiva bránil? Moc děkuji za pozvání, velmi jsem si to užila.
V neděli jsem pak hlavně odpočívala a dodělávala všechny úkoly, které se mi z konce týdne nekupily. A také jsem strávila nějaký čas na radě k našemu skautskému táboru a s rodinou, abych nezanedbávala ani jednu z těchto svých sociálních bublin. Doufám, že příští týden bude více o začátcích a o tom, co již mám a jen si to potřebuji uvědomit. A také o tom, kam a za čím jdu, a jak začít svou cestu… Uvidíme, co mi onen čas, zmiňovaný na začátku textu, přinese. Už jsem na to zvědavá a těším se.
