Postihlo nás vedro. Vedro a nenadálé bouřky. Bude to teď již normální, že se budeme péci jako kuře na rožni a potom vyklízet sklepy plné vody? Nevím, a raději nad tím nechci přemýšlet, protože mě pak z toho bolí hlava. Ale musím uznat, že ta konstantní výheň mi nevyhovuje. Nemohu se soustředit, nemohu spát, jsem konstantně mimo.
Ale ani to mě neodradilo od dodělávání plna věcí v práci. Protože i přes, že mám kancelář pod střechou, kde je teď běžně 29°C, se musí pracovat. Takže jsme se vrhala do organizování složek v počítači i skladu, do dotahování webových stránek, do zařizování jedné dobrovolnické akce pro nemocnici a mnoho dalšího.
Mezi tím jsem si stihla ve středu zajít do divadla na inscenaci Hotel Berlín. Ano, byla jsem na ni již podruhé. Ale byla jsem pozvána. A mám kusy této sezóny v šumperském divadle ráda, takže jsem šla ráda.
Ve čtvrtek tu byl Saigon. Naštěstí zrovna ve chvíli, kdy jsem byla právě ony dvě hodiny v józe a břišních tancích. Ale úplně jsem litovala všechny lidičky, zvířátka i rostlinky, které musely venku ten příval vody z nebe snášet. Takový brutální liják s kroupami velikosti pingpongových míčků už jsem dlouho neviděla. Cítila jsem se vskutku šťastná, že jsem nemusela v tu chvíli ven a mohla jsem jenom z klimatizované tělocvičny pozorovat tu spoušť.
V pátek jsem si ale s chutí vyrazila s dlouholetou kamarádkou a její dceruškou na zmrzlinu a byl to ten nejlepší nápad. Výborná krmě, zábava a potěšení v jednom. Doporučuji.
A víkend byl pln rozruchu a zábavy. Nejprve jsme oslavovali roční narozeniny mojí neteřinky. Pak jsem vyrazila do Olomouce na rozlučku se svobodou. A přímo z té jsem se v neděli ráno vydala na výlet s kamarádkou z Hranic na Moravě do Teplic nad Bečvou kolem Hranické propasti. Bylo to vydatné, ale výborné. A v neděli mě pak ještě čekalo grilování s rodinou a přespávala u mě kamarádka. Takže tento víkend jsem splnila bobříka socializace na maximum.
