S druhým lednovým týdnem jsem konečně nabrala dech po úbytku energie s koncem minulého roku, a začala se věnovat více povinnostem, na které se do té doby nedostalo, nebo věcem, které mi dělají radost, ale nenašla jsem si na ně do té chvíle prostor.
V práci vše ubíhalo. Plánujeme únorovou výstavu, takže jsme byli s kolegyňkou vyzkoušet zavěšení panelů ve výstavním prostoru a jeho uchycení. Intenzivně jsem pracovala na plakátku jak na výstavu, tak na navazující přednášku a zajišťovala vše potřebné kolem toho. Dále jsem se věnovala vedení chodu administrativy, jako jindy, a pokračovala ve studiu francouzštiny, oui.
Podařilo se mi dotáhnout do zdárného konce výroční zprávu našeho střediska a další nutné podklady pro dotační žádosti na další rok, jak je pro mě již dvanácti letou tradicí nového roku. Z čehož mám velkou radost, protože mi to doopravdy přináší pocit uspokojení a naplnění, když vidím celý text výroční zprávy pěkně pohromadě a všechny kolonky žádosti vyplněné.
Pak se mi podařilo dostat do konečné fáze polemiku do jednoho časopisu, kde působím jako začínající redaktorka. A že to byl náročný proces. Společně s dvěma (v konečné fázi třemi) autory, jedním oponentem, a hlavně mou odpovědnou redaktorkou, která měla vedení článku na starost, jsem na tom strávila tři měsíce. Takže jsem nadšená, že se to podařilo a už se těším, až to uvidím černé na bílém.
Do toho jsem ještě pro stejný časopis sepsala na vyžádání článek o výchovném přístupu Respektovat a být respektován manželů Kopřivových, že jsme ten čerstvý absolvent jejich kurzu. Věděli jste, že se chystá zbrusu nové a revidované vydání jejich výchovné bible?
Průběžně také kontroluji platby na skautskou akci Intercamp, protože kolega, který to dělá obvykle se stěhuje. Takže jsme to za něj pro tentokrát převzala já. Docela mi ta účetní data zase po nějakém čase chyběla, hihi.
Ale hlavně jsem zase začala chodit na mé milované tai-či. Na hodinovou lekcí, kterou mám jen pro sebe. Kdy mohou celou svou pozornost věnovat jen sama sobě, svému tělu a svým myšlenkám. Kde je v pořádku jen tak planout, jen tak mlčet nebo jen tak čumět. Ach, jak mi to za posledního půl roku chybělo. Tento rok se učíme sestavu osm Jang a snad se ponoříme i do deseti kusů brokátu. Už se moc těším na těch krásných dvanáct týdnů plynutí…
Ve čtvrtek mě posedla nějaká choroba. Ale co dělala Laduš? Léčila se jenom v pátek a v sobotu trádá, se světluškami na výpravu do Olomouce do Pevnosti poznání. A moc se tam jí i dětem líbilo. Že jste tam ještě nebyli? Je to obrovské popularizační centrum vědy Palackého univerzity se čtyřmi expozicemi – věda v pevnosti (historie), živá voda (biologie), rozum v hrsti (logika), světlo a tma (optika). Všechny jsou velmi povedené, interaktivní a nápadité. Sice asi určené pro mladší věk, než který mám já. Ale protože moje vnitřní dítě si stále ráda hraje, moc jsem si to tam užila.
Večer jsem vyrazila na druhý ročník zábřežského skautského plesu do Katolického domu v Zábřehu. Musím říci, že oproti prvnímu ročníku to byl obrovský posun vpřed. Tématem večera byla noční hlídka a hudebně nás provázel S Band Líšnice.
A v noci sněžilo. Tak krásně, chundelatě a teple. Bylo to kouzelné!
V neděli jsem konečně u rodičů odzdobila vánoční stromeček. Zúčastnila se brigády na úklid našeho skautského domu a večer si šla zatancovat jako asistentka do tanečního kurzu. Tuto lekci se kurzisté učili kompletní sestavu do waltzu a kolové otáčení do valčíku. Škoda, že jsme nestihli cha-chu a figuru miláček, kterou jsme s tak trénovali… Tak snad příště! Tanci zdar.
A že se vám občas něco nedaří? Nezoufejte, všichni chybujeme...
