Únor se naposledy přihlásil o slovo, akorát to teplotami vypadalo, že už je spíše polovina dubna. A i v práci jsem se pěkně zapotila. Jednak řešením webových stránek, a pak se ze mě na pátek stala stenografka, kdy jsem dělala zápis z celodenního setkání koordinátorů dobrovolníků, který měl ve výsledku jedenáct stran. Myslím, že jsem toho nikdy v kuse tolik nenapsala. A také, že jsem nikdy dříve nevypila čtyři hrnky kávy.
V pondělí jsem se vrhla na oponenturu článku Šetrnost akcí zabývající se ekologičností skautských výprav a táborů. Bylo to zajímavé se zamýšlet nad tímto tématem jak gramaticky a stylisticky, na základě toho, co autor článku napsal, tak logicky a pragmaticky, z pohledu toho, co bych ve článku chtěla jako čtenář nalézt a zatím to tam nevidím, a nebo vidím, ale nedostatečně.
Konečně vyšlo únorové číslo časopisu Skauting, do kterého jsem psala článek o Respektujícím výchovném přístupu manželů Kopřivových. A do kterého jsem také redakčně vedla článek o tom, zdali by Junák měl pořádat v roce 2031 světové skautské jamboree.
Úterní tai-chi bylo speciální. Jednak proto, že jsem do něj přišla o čtvrthodiny později, protože nám ve vlaku zkolaboval pán a my jsme čekali, než jej přijede ošetřit záchranná služba. Ale také proto, že jsme tam byli jen čtyři. Takže jsme se doučili všech osm kusů brokátu. Zopakovali si několikrát jak ohnivou kouli, tak základních osm cviků. A ukázali si s použitím těch samých cviků, které jsou v osmičce, jak začíná sestava dvacet čtyři. Jak bylo krásné vklouznout do zautomatizovaných pohybů sestavy, kterou jsme se učili celý minulý rok. Nepřemýšlet, nechat se vést svalovou pamětí a jen se lehce orientovat v názvech jednotlivých cviků. Jeřáb rozpíná svá křídla, kohout nebo prohrábnutí koňské hřívy…
Ve středu jsem opět navštívila své sólo lekce salsy. A tentokrát mi to dalo zabrat. Jednak jsme trénovali krok crusado, který jsem se naučili předchozí lekci, na obě strany. Ale hlavně jsem začaly dělat tříkrokové otočky. Rychlé, ve kterých má jít hlava až jako poslední, což se pozná dle toho, do mě mají vlasy plesknout do obličeje. A popravdě, pleskaly mě moje nohy a ruce, ale vlasy nikdy. Rovnováha je potvora. A ještě když se ji člověk snaží držet v otočce na stranou, kterou v párovém tanci běžně nedělá, proto by jinak tanečníka zašlápl, a ještě k tomu na o jednu dobu více, než na kolik je zvyklý. Musím s ponížením přiznat, že toto mi doopravdy nešlo. A musela jsem si to ještě v neděli zopakovat jednou, abych se přestala cítit tak trapně.
Ve čtvrtek jsem narazila na online kurz Člověka v tísni Klimatická změna a strávila notný čas jeho studiem. Sice je to na dlouho, protože se jedná o naučná videa, interaktivní grafiky nebo texty propojené s odkazy na zajímavé stránky, ale úplně mě to uchvátilo. Protože čím více toho vím, tím spíše mám obavu, jak moc pozdě už je pro nastolení klimatické spravedlnosti.
O víkendu mě čekalo narozeninové slavení ve Šternberku, káva v Šumperku a stříhání stromků na zahradě. Hřebem víkendu pak byla závěrečná taneční prodloužená bronzových tanečních kurzů pro dospělé. Kurzisté už se nic nového neučili, takže jsme společně jen pilovali vše, co jim ještě případně dělalo potíže. Ale dmula jsem se pýchou vidět, jak ze těch osm lekcí krásně prociťují rumbu, užívají si hravou sambu, točí valčík kolem dokola sálu nebo si užívají romantický waltz. A naučili jsme se i jedno nové disco, které jsem ani já před tím neznala – Lollypop!