Antarktický deník

Čtvrtek 7. března: odjezd

Odjezd byl poněkud hektický, protože jsem se nechala unést jarní přírodou při cestě na chatu pro gumáky. A pak obligátně nestíhala. Ale slunce svítilo a bylo, i přes to, že byl teprve začátek března, snad patnáct stupňů Celsia, takže se dalo procházkovat jen v tričku, tak řekněte, kdo by se o to chtěl připravit? 

Takže jsem se po příjezdu domů stihla akorát přebalit, abych měla tak akorát těžký batoh a hurá na vlak do Zábřeha. "Proč do Zábřeha?" ptáte se. Moje cesta začala přednáškou kamarádky Monči, která vylezla na Mount Everest. Byla to hodinová strhující show plná emocí. Překvapení, smích, pláč. Ta holka je hvězda. 

I následné posezení a cesta do Brna s jejím manažerem byla podařená. Na tři hodinky jsem zavřela oči, abych o půl druhé vstávala a rozjezdem se vydala na hlavní nádraží. Zde mě autobus nabral a v polospánku dovezl až do Vídně na letiště. 

Odbavení proběhlo v pořádku a už jsem nasedala na první spoj směrem za dobrodružstvím. Paříž. Cesty letadlem nejsou nikdy úplně příjemné, ale let byl fajn. Na dalším spoji do New Yorku jsem měla pro sebe dvousedačku, takže jsem se i trošku vyspala. Zvládla jsem se podívat i na dva filmy. 

Přestup zahájilo tříhodinové čekání ve frontě na imigračním úřadě. Byl to solidní opruz tam čekat. Ale díky tomu, že tam bylo tolik lidí a docela to trvalo, tak samotná kontrola se skládala jen z tří otázek: Máte nějaké jídlo? Máte něco práškového? Jaký je účel vaší návštěvy? I tak nás ale čekalo ještě sedm hodin do dalšího letu. Takže jsme využili nabídky jednoho z mnoha podniků a dali si výhodně každý pivo a sklenku whisky. Ehm, výhodně, za šedesát dva dolarů. Ale povídalo se u toho skvěle. 

Následující let už byl náročnější. Bylo úplně plno a nebylo moc prostoru si ani hýbat, ani spát. V Buenos Aires bylo potřeba přejet mezi letišti. Ale naštěstí už tam byl už i Honza, takže jsme se všichni tři vlezli do jednoho taxíku, což bylo praktické.

Batohy jsme si nechali v hotelu, kde spali později ostatní, a ve třech vyrazili na prohlídku města. Překvapilo mě, jak bylo čisté a upravené. Chvíli jsme se toulali uličkami, a pak jsme zapadli na doporučení do jedné restaurace u řeky. A co jiného si dát v Argentině než steak? Když to donesli, měla jsem pocit, že mám na talíři snad polovinu krávy. Ale bylo to výborné! 

Těsně před odchodem nás dostihl ještě druhý Dan, se kterým jsem se už znala z expedice do Brazílie, takže to bylo milé setkání. Ale to už jsme brali Uber do hotelu, vzali si naše věci a přesunuli se na druhé, malinkaté, místní letiště. Vše proběhlo v pořádku, jen první Dan doplácel za váhu nad povolený limit patnácti kilogramů. A pak jsem měla chvíli pro sebe. On totiž letěl o dvě hodiny dříve než já. Četla jsem si a bylo to moc prima. 

V Ushuai jsme se zase potkali, abychom společně využili dopředu objednaný transfer. Ale bohužel se ani po čtyřiceti minutách čekání neukázal. Takže jsme využili nabídku místní paní taxikářky, která tam shodou okolností čekala, a svezla nás ona. 

Neděle 9. března: prozkoumávání Ushuaie

Dlouhý spánek mi pomohl se zase cítit jako člověk. Ale i tak jsem ze svého vnitřku cítila, že jsem ještě stále unavená. Po snídani jsme se i tak ale oba s nadšením vydali na prohlídku města. Většina Ushuaie je postavená kolem přístavu v geometrických řadách. Překvapivé je, že hlavní ulice není ta nejvíce u moře, ale až ta druhá v pořadí. 

Celé město má, podle slov taxikáře, přes sto tisíc obyvatel, ale ani tak není rozlohou velké. Obejít hlavní ulice a přístav nám zabralo necelé dvě hodiny. A to jsme na každém rohu zastavovali pro ocenění a obdivování místní architektury nebo i jen něčeho, co nás zaujalo. Překvapilo mě, že nízké domky tu vypadají jako v severských zemích, kdežto vysoké jsou hodně úzké a vyhnané do výšky, jako ve velkoměstech. 

A protože už nás zmáhal hlad i malinko chuť si dát něco dobrého, zapadli jsme do jednoho z příjemných podniků na nábřeží. Smažené krevety a sklenka točeného piva Drake, nám přišla vhod. A protože nábřeží a hlavní ulici už jsme znali, vydali jsme se vzhůru. Vystoupali jsme křivolakými uličkami až na začátek pěšinky vedoucí ze zástavby. Ta nás vedla kolem malého vodopádu k lesu, kde se k nám připojila i malá hnědá fenka. 

Pěšina mírně stoupala, až nás zavedla do nitra mechem porostlých stromů, jako z pohádky. Kdyby na mě odněkud vykoukla ježibaba, vůbec bych se nedivila. A navíc jsme narazili na koně. Pěšina mírně stoupala a vedla nás do nitra hvozdu. A hle, tu mezi stromy prosvítá obraz něčeho lesklého. Co to je? 

Ha, vrak starého auta, asi fordky. Jak zvláštní! Tady, na lesní pěšině, uprostřed ničeho. Hmm, zajímavé. Jdeme dál a s námi stále běží hnědá fenečka, která se k nám již přidala dole. U posledních stromů narážíme na rozcestí. Podle mapy jsme si trošku zašli, což nevadí, času máme dostatek, ale máme nyní odbočit vlevo, kde se zdá být naprosto neproniknutelná bažina. 

Zprava to nejde, žbluňk, šplouch, šplích. Zleva se prodíráme mlázím a mlaskáme v blátě, až narážíme zpět na cestičku. Hurá! Pokračujeme v chůzi, ale ani to není zadarmo. Bahnité louže a ztrácející se pěšina nás zpomalují a berou nám síly. Za několik desítek minut přicházíme k objektu, který je na mapě označený jako velká bílá plocha s šedým šrafováním. Na můj první úsudek, takto na jihu, si myslím, že to musí být ledovec.

Při pohledu před sebe, však zjišťuji, že je to obří mokřad. A cesta vede přímo skrz. Pokud jsme si předtím mysleli, že jsme šli bahnem, tak nyní začala teprve ta pravá zábava. Pravá, levá, hopskok, mech, tráva, mlask, mlask. Ale ty výhledy! Oranžovo hnědá stěna skal se před námi tyčí v ústrety. My ale zahýbáme opět vlevo, směrem zpět k městu. Dokončujeme tak pomyslný trojúhelník.

Pěšina se rozšiřuje a vede nás do listnatého lesa. A i přesto, že jsme se jednou museli vracet, protože jsme minuli odbočku, brzy mezi stromy začaly prosvítat první střechy. Kde to jsme? Váhali jsme, jestli se právě po hlavě vrháme do slumu nebo do chudinské čtvrti. "A jaký by v tom byl vlastně rozdíl?" odfrkujeme.

Ale není zbytí, musíme dolů, jinudy to nejde. Na “naši” fenku vybíhají zde všudypřítomní psi a štěkají. Žádný se ale nedovolí jít příliš blízko. Anebo, když ano, objeví se ve dveřích hlava a zavolá ho k sobě. Lidi kývou, koukají. V jednu chvíli míjíme paní se dvěma malými holčičkami, která už sama má smečku štěňat. 

Ta naše se k jejich hře hravě přidává a my pokračujeme dál, sami. Scházíme kroutícími se uličkami stále dolů, až jsme konečně zpět na hlavní třídě. Vybíráme, ve kterém podniku dát odpočinout unaveným nohám a nakonec volíme příjemně vypadající podnik Tante Sára (teta Sára). Po odpočinku u kávy a dortíku se zastavujeme v supermarketu a jdeme na hotel. 

Po dlouhé teplé sprše zalézám do postele a zbytek večera si čtu. Však mají večer přijet ostatní účastníci a zítra začínáme ve velkém. 

Pondělí 10. března: laguna Esmeralda

V pondělí se všichni poprvé potkáváme u snídaně. Velké vítání, rozdávání expedičních triček a balíčků na cestu. Já si přebírám vypůjčený spacák Patizon do mínus čtyřiceti stupňů (snad v něm nebude zima) a plánujeme, co budeme přes den dělat. 

V deset hodin vyrážíme dvěma auty na sever. O půl hodiny později nás vysazují na kraji blátivé pěšiny. Vycházíme na krátký trek k laguně Esmeralda. No, pokud jsme si včera mysleli, že jsme byli po kotníky v blátě, tak toto byl úplně jiný příběh. Ještě, že jsem si ty svoje pohorky před odjezdem pořádně impregnovala, jinak bych měla mokrá i chodidla, nejen nohavice. Uf. 

Některé části byly sice zpevněné prkny, kládami či dokonce dřevěnými chodníky, ale protože je to tu oblíbená trasa, je někdy cesta rozťapaná na dva metry doprava i doleva. Skalní štíty se k nám ale pomalu přibližovali a terén začal mírně stoupat. V polovině trasy začalo sněžit. Nevadí, jdeme dál. Byli jsme rádi, že nezačalo pršet.

V jednom místě končí les a rozprostírá se nám pohled na skalní štít, lagunu pod ním a z ní vytekající říčku. Nádhera! Dechberoucí nádhera! Přicházíme až k blankytně bílé vodě. Fotíme se. Laguna Esmeralda! Ale naše cesta tímto nekončí. Obtáčíme chůzí ledovcovou vodu a kolem vybělených kamenů míříme vzhůru. 

Na rozdíl od ostatních turistů, chceme ještě dál a výš. S koncem lesa pod skalním převisem si dáváme svačinu. Pak už nás čeká jen kamenné pole a stoupání vzhůru. Fíha, je to tady kopec. Mám pocit, že moje blátem obalené boty váží snad tunu. Pravá, levá, nádech, výdech. 

Zastavujeme na malém úbočí, kde se cesta stáčí doleva a kocháme se pohledem zpět na vodu pod námi. Chvíli ještě cesta pokračuje kamenitým polem, ale za chvíli se mění ve skálu. Podle značek musíme vzhůru. Šplháme a drápeme se nohama i rukama po zmrzlém kameni. Vše je pokryté ledem. Občas nemohu, jak jsem malá, dát ruku nebo nohu do chytu, kam je dali předcházející. 

Pomáháme si. V jednom místě ale už nemám sil a nevím, jak dál. Přijde mi to zbytečné. Nemám dech, mrznou mi ruce, brečím. Otáčím to. Průvodce a zároveň vůdce výpravy, Martin, jde se mnou dolů k okraji kamenného pole. Odtud pomalu scházím sama, kdežto on se vrací zpět pro zbytek skupiny.

Potkáváme se opět u svačinového převisu, kde jsem mezitím měla možnost si oddechnout, pokochat se ve skále padajícím vodopádem a rozdělit se o chipsy z pita placky s krásným modrým ptáčkem. Klesáme k hlavní laguně a scházíme zpět k hlavní silnici. Zde deset minut čekáme na odvoz a jedeme. 

Sprcha, postel, relaxace. Bolí mě nohy i záda, tak náročný první den jsem nečekala. O půl osmé ale vyrážíme na večeři do místní stejkárny. Wow, mají zde otevřený oheň, na kterém dělají celé ovce a obří hovězí pláty masa. Já si, poučena zkušeností z Buenos Aires, dávám jen "hrnec mořských plodů". Sice mi to přinesou akorát jako poslední, ale porce je tu přiměřená a navíc je to velmi chutné. Není nic lepšího než čerstvé mořské plody právě vytažené z vody. 

Úterý 11. března: přípravy na vyplutí

Dopoledne bylo potřeba se zabalit a uvolnit pokoje. Batohy jsme si nechali v místnosti za recepcí a dopoledne bylo ještě volno. Já jsem se vyrazila projít, trochu provětrat hlavu a hlavně být chvíli sama. 

A měla jsem štěstí, protože jsem v přístavu viděla krásnou duhu a nad ní poletujícího velkého ptáka, snad kormorána. Společně jsme se všichni vrátili zpět do hotelu a i s věcmi se přesunuli na loď Global Surveyor. Krásná, červená, jednadvacetimetrová plachetnice z oceli. Odpoledne probíhaly přípravy na vyplutí a hlavně čekání na potřebné dokumenty od přístavního úřadu. Ty nám přišly do rukou až skoro v devét večer, takže byl čas vyplutí stanoven na půlnoc. 

Středa 12. března až sobota 15. března: plavba na Antarktidu

Plavba samotná byla poměrně klidná, jak se jen o proplutí Drakeova průlivu dá říci. Počasí nám přálo, i když jsme před špatnou frontou utíkali na plachty i na motor, co to šlo, abychom se nečasu vyhnuli - tak nevím, jestli se to počítá. Také jsme na Antarktidu dojeli nejrychleji, co si kdy jen kapitán pamatuje.

Život na lodi při non-stop plavbě znamená boj s únavou a první dva dny také s mořskou nemocí. Byli jsme rozděleni na tři skupiny, které se točily ve schématu: tři hodiny hlídka a šest hodin odpočinek. Fyzicky jsem to nakonec zvládla dobře. Špatně mi nebylo, i když jsem preventivně brala prášky proti mořské nemoci. 

A poté, co mi druhý den odezněla migréna způsobená vysazením kávy a únavou, už mi bylo fajn. Hodně mi pomáhaly sladké věci - sušenky, bonbony, čokoláda a na pití Tang. Naopak, po černém čaji se mi vždy žaludek zkroutil do vývrtky. Ale bohuže, ve tři ráno to byl jeden z mála způsobů, jak se aspoň trochu zahřát. Co se týká stravování, tak jsme se rozhodně neměli špatně. 

Na snídani bylo možné si dát buď chléb s marmeládou či sýrem, nebo lupínky s mlékem. Oběd většinou každý řešil instantní polévkou nebo nudlemi. A večeři často jedna z odpoledních směn uvařila pro všechny. Kuře s brambory, těstoviny s tuňákem, párky s lečem. Ale nelze popřít, že to byla značná únava po necelých čtyřech dnech plavby zakotvit u jednoho z nejsevernějších ostrovů Antarktidy. 

Protože dva dny s nefunkčním kormidlem a vypínajícím se autopilotem není úplně sranda. Ve výsledku se to odrazilo hlavně na spotřebě nafty, protože bylo potřeba jet neustále na motor kvůli dobíjení baterie, ze které autopilot bere energii. 

Neděle 16. března: ostrov krále Jiřího

Po pořádném spánku mi bylo hned lépe. Nasnídali jsme se a kapitán Denny nás postupně odvezl v malém motorovém člunu na pevninu. Och, jaký to pocit mít po čtyřech dnech zase pevnou půdu pod nohama! Vylodili jsme se na ostrově Krále George, kde jsou čtyři výzkumné stanice. Chilská, ruská, čínská a uruguajská. Chilskou jsme hned procházeli při výstupu k jejich kostelíku a hasičské stanici. Byla poměrně rozhlehlá. Byly tu jak výzkumné prostory a ubykace, tak například i ošetřovna a banka.

Odtud nás poslali na druhou stranu ostrova, kde by mohly být lachtani, tučňáci a další zvířata. A ano, skutečně jich tam bylo hned několik! Desítky minut jsme jen stáli a pozorovali bojující a tulící se zvířata. Bylo to fascinující a uchvacující. Potom jsme je obešli, pozorovali je zase z další strany, a užívali si nečekané výhledy. 

Pak jsme se vydali přes vrcholky směrem k čínské základně. Tam nás sice nečekali, ale měli tam otevřené muzeum čínského výzkumu na Antarktidě, kam jsme se jim prostě vetřeli. Bylo tam teplo. Po chvíli přišel nějaký člověk, že jsou překvapeni, že nás tam vidí, ale že je rád. A dokonce nás tam nechal i posvačit a donesl nám každému malou láhev vody. Plus nám všem dal do pasů razítko Antarktidy! 

Odtamtud jsme se vydali ještě k ruské výzkumné stanici Bellinghausen. Tu již od rána zásoboval z nedaleko zakotveného ledoborce vrtulník. Pokochali jsme se tedy skvělou leteckou akcí a vyšplhali se ještě na kopec k jejich pravoslavnému kostelíku. Byl krásný!

Cestou zpět jsme ještě pak čtyři zůstávali na pevné zemi, já s kapitánem, Martinem a Honzou, protože jsme čekali na výrobu nového lana ke kormidlu. Mezitím se nám podařilo pro kapitána sehnat jak cigarety, tak whisky a pisko (něco jako naše pálenka). Když byla součástka hotová, odvezli jsme se zpět na loď a konala se oslavná večeře vstupu na Antarktidu. 

Pondělí 17. března: základna Czech Eco Nelson

Kluci dopoledne opravili kormidlo i autopilota, takže jsme kolem poledne vyrazili dál na cestu. Nejeli jsme ale daleko, jen na ostrov Nelson. Nachází se tam totiž jediná soukromá polární stanice na celém kontinentu. A tu založil Čech, Jaroslav Pavlíček. Bohužel dnes již nefunguje. 

Všichni jsme se vyfotili, prohlédli si jednu ze čtyř otevřených místností, která zároveň slouží jako útulna, což nám přišlo praktické, a podepsali jsme se do knihy návštěv. Ještě jsme si vyšli na výhled na ledovec za obzorem. 

Ale začalo pršet a docela silně foukat, takže jsme se vydali zpět na loď. Odpoledne nás čekala docela dlouhá přeplavba na ostrov Half Moon, půlměsíc. Já měla první směnu, za kterou jsem byla ráda, protože již bylo třeba hlídat na hladině plující ledovce, což je za světla jednodušší. Takže to začalo být zajímavé. Dopluli jsme v jednu hodinu v noci. 

Úterý 18. března: ostrov Half Moon

Pohodové ráno se přehouplo v podobně příjemný den. Čekal nás průzkum ostrova Half Moon. Nechali jsme se vysadit uprostřed ostrova ve tvaru srpku měsíce, kde na kopci do dáli svítí Argentinská stanice. My se ale vydali rovnou na jeho levou polovinu, kde jsme zahlédli tučňáky. A o kousek dál i lachtany. Dokonce jsme našli i vrak dřevěného člunu z nějaké historické lodě. 

Kolem tří hodin jsme se všichni sešli u stanice, abychom se najedli a dali si právě na vařiči udělaný čaj. A později odpoledne jsme se vydali na druhou polovinu ostrova, na malý kopec s výhledem. Ledovce na ostrovech kolem byly impozantní. Na chvíli i vykouklo sluníčko. 

Večer nám Káťa udělala výtečnou večeři - boloňské špagety. A my, jako již několikátý večer v řadě, jsme hráli deskovou hru Krycí jména. 

Středa 19. března: ostrov Deception

Vstávali jsme v sedm hodin, abychom v osm zvedali kotvu a zamířili na jih. Náš cíl: Deception island, ostrov zkázy. Jedná se o vyhaslý vulkán, který ale ještě v roce 1970 hostil několik mezinárodních stanic. Jeho erupci ale tehdy nikdo nečekal a pro velké zásoby sladké vody zde bylo poměrně husté osídlení. Všichni a vše, co zde stálo, bylo zničeno. 

My jsme sem dorazili ve čtyři hodiny odpoledne a i přesto, že drobně pršelo, vydali jsme se na krátkou procházku. Naším cílem byla teplá vulkanická jezírka, ve kterých by se dalo koupat. Bohužel jsme žádná nenašli. Ale i tak byly vodní plochy, na které jsme narazili, zvláštní. 

V černém písku, asi v původní lávě, měly všechny zdejší vodní plochy zvláštní mléčně bílou a zároveň blankytnou barvu. A uvnitř se pod hladinou uvolňoval nějaký plyn, takže se na nich dělaly bublinky a vypadalo to, jako by voda vařila. 

Vrátili jsme se na loď, hráli Krycí jména, dali si pečeni k večeři a zájemci se do noci dívali na film Masters and Commanders. Já šla brzy spát. 

Čtvrtek 20. března: Whalers Bay (ostrov Deception)

Ráno jsme se přesunuli (asi hodinu trvající plavbou na motor) na druhou stranu ostrova, kde jsme si chtěli prohlédnout bývalou velrybářskou vesnici a hlavně najít konečně ty teplé prameny. Ale protože silně foukalo, ještě více než hodinu jsme raději zůstali na lodi, než jsme se odvážili pustit s motorovým člunem na vodu. 

Whalers Bay, zátoka velrybářů. Je to kryté místo se skalnatým podložím, kde stále stojí několik dřevěných domů, velké kovové “věže” na velrybí tuk a mnoho vraků malých dřevěných lodí. Prozkoumávání hangárů, domečků i hřbitova bylo moc zajímavé. Byli tu s námi i na prohlídce dva tučňáci… 

A pak jsme se vydali podél břehu dál. Spatřili jsme tuleně, jak se jen tak válí, ale i perou, nebo si míří do vln zaplavat. Ale hlavně jsme šli hledat tu teplou vodu. Došli jsme však až k hraně pískovcových útesů, ale nebylo tam nic. Tak jsme se vrátili zpět na loď, dali si výtečný vývar a vydali se na cestu. Čekala nás noční přeplavba k Nunset island. 

Pátek 21. března: vrak lodi Governor

Služba ve tři hodiny ráno není nic moc. Zejména, když už jsme tak na jihu, že potkáváme ledovce. Naše tříhodinová směna se tedy skládala z patnáctiminutových úseků, během kterých jsme se střídali venku a hlídkovali proti srážce. Hele, co je to na obzoru? Je to maják? Tady dole? 

Kdepak, byla to velká čínská výletní loď. A kolem ní ještě dvě malé lodě, takže, jak jsme si mysleli, že jsme tu sami, tak ani náhodou. Světlomety z plovoucího paneláku nás oslňovaly tak, že jsme nic neviděli, a tak jsme v jednom okamžiku zapnuli motor a předjeli je. V šest hodin jsem si šla lehnout, aby mě v devět ostatní budili, že jsme dorazili na Enterprise island, ostrov podnikání. S tím, že tu budeme jen hodinku, protože kvůli počasí musíme pokračovat brzy dál. 

Oblékla jsem se, vylezla ven a vidím, že jsme připoutáni k vraku lodi Governor, která tu roku 1915 ztroskotala. Její kapitán tak zachránil svou posádku před uhořením, když se jim na palubě rozlil petrolej a vzplál. A skutečně je tehdy z toho ostrova vyzvedla jiná loď, takže to přežili. 

Kolem nás už jsou ledovce a v průběhu plavby také velryby, drobně sněží a my míříme dál. Sedm hodin na vodě, přibližně čtyřicet námořních mil. Jo, a už umím psát log, pracovat s radarem a ISG, což je monitor zobrazení jiných lodí na moři. Řízení lodi mi ale stále nejde. Se soumrakem přijíždíme do Fort Locroy, pevnosti Lockroy, tedy zátoky, kde je dánská výzkumná stanice. Nyní již opuštěná na zimu. Ale i tak dřevěný domeček s malými okny září do počínající tmy noci, což dodává celému místu kouzelný nádech.

Na večeři si pochutnáváme na výtečném guláši a zároveň slavíme příjezd k antarktické pevnině. V noci držím kotevní hlídku mezi pátou a šestou hodinou ranní.

Sobota 22. března: Fort Lockroy

Ráno mě musel přijít probudit Martin, protože jsem nemohla na půl osmou vstát. V osm hodin jsme totiž vypluli malou lodí na pevninu. Místní výzkumná stanice vypadá jako ze severských pohádek, a v hlavní budově, kde je dokonce stále otevřeno, mají malou expozici o životě zde. V malé kuchyni jsou různé staré nádoby, plechovky a zásoby, v ložnici je prádlo a na stole je prostředí, v obývacím pokoji je malý bar a dokonce je zde i poštovní schránka. Škoda, že do ní nemám co dát. Vše je vyrobené ze dřeva, čisté a krásné. 

Malou motorovou lodí jsme se nechali přepravit na druhou stranu zátoky, abychom se jak pochochali tučňáčími koloniemi, tak se zašli podívat blíže na již všude přítomné ledovce. Nakonec jsme na pevnině strávili místo jedné hodiny tři, ale stálo to za to. Jako vše tady… 

Po zvednutí kotvy začíná moje skupina hlídkovat. Proplétáme se mezi ledovcovými stěnami zpět na volné moře a kolem poledne směřujeme do naší poslední antarktické destinace, Paradise Bay (Rajská zátoka). Bohužel jedeme na motor, protože nefouká skoro žádný vítr, ale za to se úplně vyjasnilo nebe a to sluníčko, které září na sníh všude kolem. Je to krása. 

Na první pokus jsme zastavili nedaleko argentinské základny, ale kvůli směru větru jsme pak ještě přejeli do vedlejší zátoky. A i tak byla na místě opatrnost kvůli ledu, protože jak kolem nás šel proud a přidal se k němu vítr, tak se kolem nás objevovaly nějaké kry. Já jsem měla hlídku od jedenácti večer do půlnoci, kdy vítr vůbec nefoukal, takže jsme byli v bezpečí. A navíc bylo nádherné nebe! Tolik hvězd a ani nesvítil měsíc, takže byly po celou hodinu nádherně vidět. 

Neděle 23. března: Paradise Bay (základny Brown a Gonzales Videla)

Pohodové ráno se přehouplo v podobně příjemný den. Modré nebe, slunce, krása. Z kotviště jsme přejeli k argentinské krásně červené základně Brown, kde nás přivítali jak jeden tuleň, tak kolonie tučňáků. S jedním zvědavým jsem si dokonce zahrála hru sleduj prst, což ho i na chvíli bavilo, ale pak se mně snažil kousnout. Tak nevím, jestli si z toho mám vzít ponaučení, ze moje prsty vypadají jako rybičky.

Vystoupaly jsme i dvaceti centimetry sněhu na vrcholek nad základnou, odkud byl úchvatný výhled na modrou vodu, ledovce a zasněžené vrcholky. Ale to už jsme zahlédli, jak se k lodi blíží masa ledu, takže jsme se vrátili motorovým člunem zpět. 

Na palubě byly vytaženy i dva packrafty, na kterých si zájemci dojeli k ledovcům a zpět. Rychle jsme ale zvedli kotvu, s níž jsme omylem vytáhli i mořskou hvězdici, juch, a vydali se ledovým pokryvem dál. Loď je bytelná, takže menší kry odplavaly setrvačností, jak jsme jimi proplouvali, a větším krám jsme se mistrně vyhnuli. Za necelou půlhodinu jsme už kotvili u dnes již opuštěné základny chilské, Gonzales Videla. Já jsem si k ní dojela na packraftu a bylo to moc fajn. Překvapilo mě, jak je tato nafukovací lodička stabilní a přitom lehká.

A nejen, že se u základny člověk bál stoupnout na zem, aby na všechny ty tučňáky, kterých tu bylo tolik, nešlápl, ale navíc tu měli luxusní refugio, tedy útulnu, s koženými sedačkami a barem. Bohužel prázdným. Tolik tučňáků pohromadě jsme tu ještě neviděli. Prostě nádhera! Ale, zároveň tedy i velký puch a hovínka, všude. Ale skvělý vhled do kolonie těchto neletavých ptáků. Brzy jsme ale zvedli kotvu a přesunuli se více na sever, na Melchior island, ostrov Melchior, abychom byli připraveni další den včas vyrazit na cestu na sever. 

Kolem nás se pohybovalo poměrně hodně ledovců, takže bylo potřeba doplnit radarová data pozorováním z paluby lodi. Zejména za tmy v noci. Jeden člověk stál s baterkou a vysílačkou na přídi a hlásil, když něco viděl, a kormidelník to pak převedl do kurzu lodi. Dvě hodiny utekly jako nic, a pak už jsme stejně kotvili.

Pondělí 24. března: ostrov Melchior 

Ráno nás opět přivítalo sluníčkem. Další nádherný den v řadě. Martin nám dokonce na snídani udělal palačinky. A i když tím omylem spustil alarm, chutnaly s malinovou marmeládou skvěle. Cesta na pevninu byla náročná, protože jsme byli vysazeni kousek od kolonie lachtanů, u kterých jsme nevěděli, co čekat. Ti se však na sluníčku jen vyhřívali, pospávali a o nás nejevili zájem. 

Obešli jsme je tedy zleva a vydali se směrem nahoru. Náš původní plán přejít po sněhu až do základny Melchior za obzorem však brzy vzal za své. Na druhé straně hory byl totiž příkrý sráz. Vyrazili jsme namísto toho vzhůru. Výhledy z vršku ostrůvku, u kterého jsme přistáli, byly nepopsatelné. Kolem nás zasněžené vrcholky a obří ledovce. 

Nahecovali jsme se, a dokonce si zacvičili lekci jógy, a někteří si i svah seběhli dolů. Na člunu jsme přijeli k základně. Nejprve jsme šli obdivovat lachtany, a pak jsme se vydali na průzkum budov. Dům nad vodou byl otevřený a sloužil jako útulna. Krom postelí s matracemi, zabalených proti vlhkosti v igelitu, stolu s židlemi a splachovacího záchodu, kbelíkem samozřejmě, zde byla i velká zásoba jídla. A mezi nimi dokonce dvě plechovky koňského masa se vzkazem, že pochází z Kazachstánu. 

Těsně před odjezdem jsme dokonce na nedaleké skále zahlédli lachtana leopardího. Odpoledne proběhlo v přípravách lodi na cestu zpátky přes Drakeův průliv, s jednou malou eskapádou, kdy do nás málem narazila kra. Ale podařilo se ji tyčemi ručně odtlačit. 

K večeru jsme již dostávali instrukce na vyplutí. V noci se také ještě, po incidentu s krou, držely hlídky. Já ji měla až v šest ráno, což bylo příjemné. Kluci ještě večer koukali na film All is lost, česky Vše je ztraceno (čti Oslizlost, hihi), ale já jsem si šla po několika desítkách minut lehnout. Přišlo mi to nepřiměřeně vystrašující.

Úterý 25. března: zahajujeme plavbu zpět

Ranní hlídka byla zajímavá, protože sněžilo. A to nejen pár vloček, ale celé závěje, že nebylo vidět ani na dva metry. S rozedněním se to pak sice trochu zlepšilo, a dokonce se na loď připlaval podívat i tuleň, ale vidět nebylo stále nic. Je devět hodin, vyrážíme na cestu. 

Zrovna moje směna začíná na plavbě zpět jako první, takže nás čeká plavba mezi ledovci. Darren kormidluje, já mu dělám oči vlevo na zádi a Honza je uprostřed lodě na pravé straně. Děláme slalom mezi kusy zmrzlé vody, ale sněží a je mlha. Viditelnost je tak sto metrů. Plujeme asi půl hodiny, když v tom se ozval Honza: “Darrene, má před námi být ledovec?”. “Ne, nic,” odpovídá. “Tak je to asi mrak.” Kličkujeme mezi malými ledy před námi, když najednou zvednu hlavu s zaostřím:

„Kluci, tak padesát metrů před námi je masivní ledovec. Točíme!“ Včas jsme uhnuli a zručně se mu vyhnuli, akorát dole byli všichni a všechno na jedné hromadě. Tak už chápu, odkud se ty historky jako základ katastrofických filmů berou… Zbytek směny jsme se jen kochali a koukali kolem. Ledové království. 

Další směnu jsme měli po šesti hodinách, tedy v šest večer. Během ní jsme pomalu opouštěli souostroví Jižní Shetlandy. A další směna byla ve tři hodiny ráno, když už jsme byli na otevřeném moři. A tak se to střídalo každý den. Tři hodiny na směně, šest hodin volna, pořád dokola. 

Středa 26. března: frčíme

Se středou jsme vyjeli do konce předcházející bouře procházející průlivem, jak bylo plánováno. Takže se náhle zvedl západní vítr o rychlosti třicet uzlů. Natáhli jsme tedy přední plachtu, tzv. stay sail, a později i hlavní plachtu, main sail, a zvýšili jsme svou rychlost na deset uzlů. Akorát bylo moře celý den rozbouřené, vlny se honily všemi směry a s námi to házelo přes třicet stupňů na obě strany. 

Vítr se však otočil na severní a později severozápadní, takže jsme ho měli prakticky proti sobě. Začali jsme tedy křižovat a občas nastoupali a spadali spoustou námořních mil navíc. Ale stále nás to dohromady s motorem drželo na sedmi až osmi uzlech. 

Čtvrtek 27. března: den smůly

Přibližně ve čtyři ráno jsme zjistili, že nám nejde vypustit tzv. černý tank (black water), kam se shromažďuje voda ze dřezu, umyvadla, ale hlavně také z toalet. A bohužel jsme to zjistili tou nepříjemnější cestou. A to, že se nám ten týden starý mix začal vracet všemi otvory. A to nejen toaletami, ale také dřezem a umyvadlem. Plus se v noci ještě falešně spustil plynový alarm na propan-butan. Kapitán to odmávl rukou, že ve velkém náklonu se to někdy stává, ale upřímně s tím puchem všeho se to nedalo poznat. A mě to osobně docela vyděsiło.

Okamžitě tady byl zakázán jakýkoliv vlev čehokoliv do všech odpadů. Ale co s tím? Nádobí jsme ze začátku umývali v hrnci s vodou a nosili jej vylít přes palubu, ale pak už se nikomu s touto vodou nechtělo, neboť to v těch vlnách ani nebylo možné. Takže si každý držel svůj hrnek a misku, a nic se nemylo. No, a toaleta, to byl oříšek. 

Muži dostali na záchody kanistry na malou a my holky jsme měly chodit do sprchy. Ale to se s tím houpáním nedalo vůbec zvládnout. Takže jsme brzy začali všichni chodit přes palubu. Za záchrannou vestu jsme se, ostatně jako vždy, připoutali k některému z ok na palubě, a buď to šlo skrze zábradlí přes záď, nebo se pak prostě kýblem umyla paluba (i když to spíše častěji spláchla vlna). 

Plus, ten den ještě rupl výtah u vedlejší plachty, stay sail, takže spadla. Natáhli jsme místo ní malou bouřkovou plachtu, ale naše rychlost tím spadla na polovinu, maximálně pět uzlů.

Pátek 28. března: den fyzického vyčerpání

Už když jsem si šla po večerní směně lehnout, cítila jsem, že mi není úplně dobře. Největší vlny naštěstí ustaly, takže jsem si mohla zalehnout do své postele, aniž bych v ní létala jako kulečníková koule, nebo se snažila odpočívat skrčená na pohovce v salonku. 

Ale ani toho nepomohlo. Na směnu ve tři ráno mě probudila velká bolest hlavy. Vzala jsem si prášek, ale bohužel pozdě, takže se mi akorát neudělalo dobře a akorát jsem pomohla zvýšit statistiku zvracení přes palubu. Omluvila jsem se zbytku své hlídky a šla si lehnout. 

Sobota 29. března: den odpočinku

Probudila jsem se kolem deváté hodiny ráno. Opatrně jsem se napila, a když jsem zjistila, že už se můj žaludek nekroutí jako klubko hadů, dala jsem si další prášek a zase si šla lehnout. Bolest v hlavě polevila, ale i tak jsem se budila ve tříhodinových intervalech, asi jak jsem byla zvyklá ze směn. Postupně jsem chodila pít a večer si ještě brala další prášek. 

Mezitím jsme dorazili ke břehům Argentiny, kde nás hned u vstupu do Beagle kanálu vítalo hejno velryb. Původně jsme se ještě chtěli zastavit na ostrově s nějakou vyhlášenou restaurací, nicméně jak jsme jeli jen s hlavní a bouřkovou plachtou pomalu, doplazili jsme se tam až v deset hodin večer. Proto, i vzhledem ke spálené spojce na kotvě, kterou jsme museli tahat z vody ručně, a nefunkčnímu toaletnímu zařízení, bylo rozhodnuto pokračovat dál. 

Kolem páté hodiny ráno loď konečně zakotvila v Ushuaii. Já celou noc prospala v divných snech a vzbudila se úplně propocená. 

Neděle 30. března: hurá, návrat do Argentiny

Hned první věc, kterou jsem ráno udělala, bylo, že jsem se vykradla z palandy a šla si do přístavu na záchod a hlavně do sprchy. Tři týdny bez mytí jsou totiž skutečně extrém. A, i když vlhčené ubrousky jsou velká pomoc, tak teplá sprcha byla lahoda. Když jsem se vrátila, ostatní se akorát probouzeli a šli jsme na imigrační kontrolu. Tam po nás nakonec nic nechtěli, takže se část lidí vydala zpět na loď balit a dojídat zásoby, a druhá část šla na snídani do města. 

Dopoledne se neslo v duchu balení věcí a přesunu na hotel. Krásný interiér Hostería y restaurante America nás překvapily. Zejména na obvyklé standardy Expedičního klubu to bylo opravdu luxusní. Já dokonce vyfasovala soukromý pokoj v malém apartmánu, s vlastní koupelnou. 

Hned jsem si šla umýt hlavu a vyprat alespoň nějaké oblečení na zítřejší trek. Vše děsně páchne. Pak jsme se sešli na druhém pokoji s výhledem na město a pokecali. V šest hodin jsme vyrazili do města. Na večeři jsme šli do velmi příjemného podniku ve stylu 19. století. Jídlo bylo výtečné a ještě jsme u toho naplánovali zbytek času. 

Únava ale všechny brzy dohnala, a tak jsme se rozešli do svých pokojů. I když někteří oslavování návratu vzali skutečně vážně, protože se picnuli už hospodě. Pak si na druhém pokoji dali ještě další víno. A když je kluci odtamtud vyhodili, přesunuli se k nám. Takže jsem až do dvou ráno poslouchala hlasité písně a blábolení o ženách. Ach, ti muži!

Pondělí 31. března: národní park Tierra del Fuego

Hned ráno jsme vyrazili na výlet. A to do národního parku Tierra del Fuego, země ohně. Pár lidí, kteří to včera přehnali, nešli, ale jelo nás šest. Jedna polovina se vydala na nějaký vrchol a já se Štěpánem a Danem jsme si vybrali túru podél pobřeží. 

Cesta nás vedla jak po pláži, tak lesem a byla moc příjemná. Kromě kachen a dalších vodních ptáků jsme viděli také nějaké dravce. A v jednu chvíli jsme narazili i na divoké koně. Pásly se na trávě v zátočině, kterou jsme pěšky okružovali. V polovině trasy jsme se rozdělili, protože Štěpán chtěl pokračovat kolem jiného jezera dál do Chile, a my s Danem jsme šli dál až k vyhlídkovému dřevěnému chodníčku nad vodou a jednoduchému železnému majáku. A protože jsme měli ještě čas, vrátili jsme se kousek do návštěvnického centra. 

Cesta do města utekla, ale namísto zaslouženého odpočinku byl prostor jen na rychlou sprchu a už jsme se přesouvali do nitra vraku lodi v přístavu, tedy společenské místnosti zdejšího přístavu. Tam pro nás kapitán Danny a dva jeho kamarádi, Pavel a Roman, oba Češi, udělali grilování. 

Přišla se podívat i Melissa, Němka, která pak s lodí pokračuje jako posádka do Brazílie. Moc milá slečna, která sama prostopovala za čtyři měsíci celou Jižní Ameriku. Večer utekl jako voda a o půlnoci byl čas jít spát. 

Úterý 1. dubna: Ushuaijské výhledy

Navzdory předpovědi nebyl můj poslední den tak deštivý, jak se původně zdálo. Po snídaní jsem se tedy sbalila, dala si věci k Pavlovi na druhý pokoj, protože zde zůstával o den déle, a vyrazila jen s batůžkem ven. 

Původně jsem si vyhlédla jako cíl výletu maják na levé straně města, ale v polovině trasy mě přepadla únava, a navíc už se mi nechtělo pokračovat podél místní rušné silnice. A tak jsem uhnula do kopce a vyšla na půl cesty k nějakému hotelu, kam vedla příjemná pěšinka loukou. Ten výhled! Ani ne tak na moře a přístav, ale na hory. Zrovna totiž mezi mraky vykouklo slunce a osvítilo sněhem zapadané vrcholky. Jaká nádhera! 

Zrovna na jedné takové mýtince se skvěl pohodlný balvan, zrovna k posezení. Tak jsem si zde i dala svačinu. Ještě jsem si vyšla kousek za obzor, na druhou stranu louky, ale odtud nebyl pohled nic moc. A to zejména když posoudím, že jsem se dívala směrem k původně plánovanému majáku. Ještě že jsem tam nešla. 

Cestu zpět do hotelu jsem si vybrala po přiměřeně vrstevnicové pěšině těsně nad hranicí stromu. Tedy podle mapy. Ve skutečnosti jsem vlezla do kopcovitého, domy posetého lesa s blátivou cestou mezi nimi. Některé z domů byly úplně natlačené mezi stromy, že jsem ani nechápala, jak se tam mohou vejít. A natož, jak si do nich mohou lidé nastěhovat, protože nebylo kudy nábytek nosit. Ale vzhledem k tomu, že u každého domu bylo auto, někdy i docela luxusní terénní vůz, tak zde žila spousta lidí. Někdy na mě štěkali psi, zvláště když jsem špatně zahnula. A asi v polovině trasy začalo mrholit. 

Pozorování domečků mě ale nepřestalo bavit. Takže jsem došla až na konec ulice, kde jsem na druhý pokus našla stezku a z ni vedoucí schody z palet dolů. Když jsem pak přicházela k hotelu, začalo docela pršet. Protože v pokoji nikdo z našeho osazenstva ještě nebyl, požádala jsem recepční o náhradní kartu a využila ještě naposledy teplou sprchu, a hlavně jsem si dala sušit mokré věci. 

V šest hodin jsme si s Káťou, Míšou, Štěpánem a Danem zavolali Uber a jeli na letiště. Krátký let utekl, a před půlnocí jsme byli v Buenos Aires. Hotel, únava, spánek. 

Středa 2. dubna: hřbitov i parky Buenos Aires

Vzbudili jsme se s Káťou brzy, ale když jsme šli na snídání, už tam byl Honzík. Brzy se přidali i ostatní. A hned potom jsme se vydali na procházku městem. Začali jsme u zdejšího vlakového nádraží, které má krásnou budovu, a kde nám u velké mapy Honzík řekl, že se zdejší region Chaco jmenuje podle tehdejších místních přistěhovalců od nás, kteří sem jezdili pěstovat bavlnu. 

A pak jsme procházejíce kolem velkého ceremoniálu ke Dni padlých z války o Malvíny pronikali více a více do centra, až jsme skončili u místního hřbitova. A sice se zde vybíralo vstupné, ale byl nádherný. Kamenné hrobky, sochy, pomníky. Leží zde dokonce i Evita, Eva Peron, tak jsme jí byli vzdát hold. 

Odtud naše kroky směřovaly k Japonské zahradě a Pomníku za nezávislost. Jenomže to již bylo notně po poledni, takže jsme začínali mít hlad. Po asi půl hodině hledání s Googlem jsme objevili výbornou stejkárnu a ještě naposledy jsme se zakousli do toho, co Argentinci umějí tak dobře. Pak jsme se vydali pěšky zpět, kdy já s Danem jsme pokračovali do hotelu pro věci a zbytek se vydal ještě užít poslední chvíle v hlavním městě a nakupovat suvenýry. Cesta na letiště už proběhla v pořádku a všechny tři přestupy také. 

Jediné, co se pokazilo, tak mi při posledním krátkém přestupu nestihli včas poslat do podpalubí batoh, a tak jsem přiletěla v pátek 4. dubna bez něj. Naštěstí mi ho ale na své náklady doručili v středu 9. dubna večer, bez ztrát a vad. I když jeho obsah po tom týdnu stál za to, ale pračka vypere všechno…

FAQ

Měla jsi mořskou nemoc?

Ne, ale záměrně jsem po obě plavby přes Drakeův průliv brala prášky proti mořské nemoci. Ale ano, zvracela jsem jednou cestou zpátky, z vyčerpání.

Co všechno se na lodi pokazilo? Hned druhý den jsme vypouštěli z podpalubí plno sladké vody, pravděpodobně z nevypnuté hadice při napouštění tanků, ale možná také z jednoho ze tři tanku pitné vody z našich zásob. Cestou tam se nám na nějaký čas zbláznil autopilot a dva dny nefungovalo kormidlo, protože se přetrhlo jedno jeho kovové táhlo. Hned první den na Antarktidě se spálila spojka u vytahování kotvy, takže ji bylo po zbytek plavby nutné tahat přes vinšnu ručně. Cestou zpět se utrhl výtah u stay sail, takže jsme ji nemohli používat. Ten samý den sepnul hlásič propan-butanu a ještě se zablokovaly toalety. Po příjezdu do Ushuaie jsme zjistili, že také tekl motorový olej a že ho zbývaly necelé tři litry.

Co bylo nejhorší? Asi to, že nebylo možné se po ty celé tři týdny nikde umýt.

Nastal někdy okamžik, kdy sis říkala, že bys tam raději nejela? Ne, to ne. I když samozřejmě, ponorkovou nemoc jsme po těch mnoha dnech v plující plechovce měli asi všichni. I když ten poslední den plavby zpět, kdy mi bylo vyčerpáním zle, nebyl nejpříjemnější.

Co bylo nejlepší? Tučňáci! Jsou tak roztomilí! Vydržela bych se na ně koukat hodiny a hodiny… A také velryby. S tím jejich “fuk”!

Jela bys znovu? Nejsem si jistá, jestli bych to chtěla ještě jednou absolvovat na plachetnici, ale to antarktické ticho, tučňáci a obecně prostředí mi přijde jako místo, které bych rada někdy viděla znovu. Nicméně jsem jen za těchto deset dní velmi vděčná a byla to životní zkušenost a zážitek.