Počasí si s námi tento týden doopravdy hraje. Na Velikonoční pondělí je za okny skoro léto, a ve čtvrtek sněží. Teploty létají nahoru a dolů jako mraky po obloze, až se divím, že nezačaly růst jahody jako v té pohádce O dvanácti měsíčkách. Já už jsem konečně zdravá, a tak podnikám krátké výpady za čerstvým vzduchem, který mi z době izolace tak chyběl, ale zároveň se ještě šetřím, protože na mě padá únava častěji než dříve.
Velikonoce
Velikonoční pondělí se namísto šmekustru neslo v poklidné pohodě doma. Sluníčko za okny sice svítilo, ale ani tak nikdo nepřišel. Jednak proto, že jsem byla stále ještě poslední den v izolaci s koronavirem, a pak, protože to letos vládní nařízení neumožňovala. Stará pověra sice praví, že když děvče nedostane na Velikonoce pomlázkou, tak uschne, ale myslím, že si s tím pitím už nějak poradím sama, abych tomu předešla. Však ten samý týden v neděli skončil nouzový stav a je povoleno pít alkohol na veřejnosti, toš to nehrozí, abych seschla…
Haiti
Zbytek týdne krom úterního obvolávání lékaře, který mě vyšetřil po telefonu a řekl, že už se lidi na test po absolvování Covid-19 neposílají (nekomentoval však již proč), takže jsem prohlášena za zdravou, jsem ještě strávila na homeoffice. Začala jsem tedy řešit nahromaděné úkoly z uplynulých dvou týdnů, a hlavně komunikovala s partnery ohledně mého zlepšujícího se zdravotního stavu. Měli o mě totiž, o jako jedinou styčnou osobu na jejich projekty z České republiky, starost. Ještě jsme si vyměnili několik zpráv s velikonoční tematikou, které je na Haiti vždy velmi kýčovitá, ale zároveň brána velmi vážně. Takže jsem obdržela například video s velkým neonovým Ježíšem na kříži podkresleným chorálovou hudbou a podobné bizarní klipy.
Haiti to teď nemá lehké, protože se potýká s vlekoucí se záležitostí dvou prezidentů, která v příznivcích té nebo oné hlavy státu, rozdmýchává nevraživost vůči opozici. Lidé jsou zmatení a nejistí, Policie také neví, jak má vlastně zasahovat, a tak probíhají velké demonstrace, únosy kněžích i civilistů, a pouliční násilnosti. Navíc se teď ukázalo, že současný (původní) prezident Moïse nedodržel lhůtu, ve které bylo možné požádat o výrobu a dodej vakcín proti koronaviru, takže jim v rámci světového přerozdělování žádné nebyly přiděleny. Když jim následně jako nápravu chtěly UN nabídnout necelých osm set tisíc kusů očkovací látky AstraZeneca, odmítl. To zvedlo ještě větší nenávist a nedůvěru v očích obyčejných lidí, takže kdo ví, jak situace do června, kdy má být oficiální referendum na vyřešení dvou-prezidentské republiky vlastně dopadne.
Novinářský inkubátor
Tento týden mě Novinářský inkubátor vytížil. V úterní odpoledne jsme měli jako každý týden další přednášku s novinářskou tematikou. Tentokrát nám přednášel Daniel Anýž, známý publicista specializující se na USA. Kromě toho, že jsem se přednášky účastnila jako posluchač, jsem ji měla za úkol také zpracovat v rámci redakce jako článek na náš web a na krátký post na facebook. Jeho psaní a editace mi zabrala mnoho času. Obzvláště, když se do toho pak ještě přimotaly úpravy předchozího článku o Luboru Černohlávkovi, u kterého došlo na editace až nyní. Vše jsem zvládla a oba články jsou k nalezení online. V mezidobí jsem ještě trochu pracovala na svém závěrečném výstupu. Jsem ale zatím na půli cesty, takže zde více podrobností zatím neuvedu.
Prstem po mapě s očima přilepenýma k obrazovce
Tento týden jsem zvládla mnohem méně cestovatelských přednášek, než jsem měla v plánu, ale síla mého internetového signálu mi to nedovolila (zase jsem však chodila o to více ven, když už jsem mohla). V úterý jsem se díky Štěpymu na cestách podívala do hor Gruzie. Ve čtvrtek do Norska na kole. A v sobotu mě Lenka Hrabalová vzala stopem do Kurdistánu, tedy myšleného státu tohoto nezakotveného národa, který najdeme roztroušený mezi Tureckem, Íránem a Irákem.
Psychické zdraví
V pátek jsem se zúčastnila workshopu o úzkosti mezinárodní iniciativy Environ.Mental. Díky lektorkám Ioanně a Zsofii jsem se dozvěděla, co může úzkostné stavy vyvolávat, jak se projevují v těle a jak s nimi pracovat. Také jsem mohla porovnat své zkušenosti s ostatními účastníky semináře, což bylo cenné a dodávalo mi pocit, že v tom nejsem sama.
Myslím, že by se dnes zasloužilo o psychickém zdraví a technikách ke zvládání krizových situací, nejen materiálních, ale i mentálních, mluvit více. Proto se nestyďte svěřit, pokud vám zrovna není dobře. Kdyby už nic, tak se člověku alespoň uleví. A to je první krok k uzdravení.
Audiovizuály a jiná zábava
O víkendu jsem se tak zabrala do knihy Dokonalá od Cecilie Ahern (jedná se o volně navazující pokračování knihy Vadná), že jsem ji celou za ty dva dny přečetla. Kniha ve mně vzbudila dojem prolnutí děl 1984 a Hunger games, s jeho dokonalou analýzou kastovní společnosti, ale také mladých dospělých jako hrdinů příběhu. Moc příjemný zážitek z četby.
Zároveň jsem se nadchla pro seriál Anne s E na konci (Anne with an E), který mi připomíná oblíbený seriál mého dětství, Doktorku Quinnovou. Sice v něm nejsou žádní pohlední Indiáni ani lékařské procedury, ale za to je v něm hodně romantických postřehů o životě a prostá jednoduchost žití.