Balkán roadtrip 2025
- Lada Matyášová
- 23. 9.
- Minut čtení: 5
Pět pasažérů, dva vozy, dva stany, dvě funkční eSim, plán projet pořádně dvě země a nekonečná touha po dobrodružství. To byl Roadtrip Balkan 2025.
Vyrazili jsme ve čtvrtek v podvečer z Česka a dojeli kolem půlnoci na slovensko-maďarské hranice, abychom využili dálniční známku začínající právě s pátkem. Brali jsme desetidenní, aby nám to krásně pak vyšlo na cestu zpátky další neděli. Takový byl plán, a i když to nakonec nebylo potřeba, bylo milé se vyhnout všem víkendovým frontám na hranicích. Zkoušeli jsme rozchodit vysílačky, ale avizovaný dosah deset kilometrů, byla tak spíše deset metrů. Nicméně, jak pravila navigace, pokud člověk jede směrem na „Moravský es-vé Ján“, nemůže to minout, tak jsme se na milé vysílačky vyprdli a paní jsme razantně umlčeli… Na konci dálnice jsme sjeli kolem jedenácté večerní někam do pole, rozložili stany a spali pár hodin, abychom s východem slunce zase jeli dál.
Pátek byl hodně přejezdový, takže jsme toho moc neviděli, krom stromů a protihlukových zábran u dálnice. Ve městě Čačak na jihu Srbska jsme si dali pozdní oběd a zajeli se cestou podívat alespoň na Drvenigrad (zajímavý hybrid mezi skanzenem a turistickou moderní atrakcí). Přespali jsme v opuštěném lomu skoro na hranicích Srbska a Bosny a Hercegoviny, kde dokonce bylo korýtko s vodou, ve kterém bylo možné smýt nejhorší prach cest.
V sobotu jsme cestu zahájili ve městě Višegrad, kde jsme si byli nejen doplnit zásoby, ale také navštívit most Mehmeda Paši Sokoloviće zapsaný v UNESCO. Později jsme navštívili národní park Piva, v něm leží krásné horské jezero Trnovačko. Pasou se tu volně koně, mají zde posezení i kemp a obecně je to moc příjemné místo. Po návratu k autům jsme stihli shlédnout dokonce i západ slunce, takže to byl den jako obrázek. Večer jsme se po dvou dnech osprchovali na apartmánu teplou vodou a užívali si pohodlí měkkých postelí.
Neděle byla ve znamení přesunu z Bosny a Hercegoviny do Černé Hory. Den jsme ještě zahájili prohlídkou památníku boje o Sutjesku z roku 1943 (2. světová válka). Během odpoledne jsme projeli kolem přehrady Plivsko jezero na řece Piva a nechali se zlákat na krásný úsek silniček vedoucích horami do národního parku Durmitor. Přespávali jsme ve stanech na krásném místě poblíž jezera Vražje, akorát tam solidně foukalo a v noci byla doopravdy zima (odhadem tak 4°C).
Pondělí jsme si užili na horách. Výšlap na jezero Zeleni Vir s výhledy na nekonečné vrcholky kolem. Jen voda byla ledová, brrr! Počasí nám přálo, sluníčko svítilo, nádhera. A odpoledne jsme si ještě zvládli prohlédnout Černé jezero v části národního parku nedaleko města Žabljak, kde jsme přespávali. Také jsme si poprvé společně vařili večeři, což bylo zábavné a tmelící. Viva la hranolky a šopák!
V úterý jsme v Černé Hoře navštívili z filmů známý Djurdjevićův most a od něj se vydali dále kaňonem podél řeky Tara do kláštera Dobrivolina. Zde byla jedna moc milá jeptiška, která nám pověděla mnoho zajímavostí nejen o tomto místě, ale i o vlastním životě. Bylo to inspirující setkání. Silnice kaňonem dál na jih však byla v rekonstrukci kvůli sesuvům kamenů, takže jsme se museli vracet a celý úsek poněkud objet. Rozhodli jsme se alespoň si dlouhou cestu zpříjemnit koupáním ve vodním toku. No, pokud jeptiška tvrdila, že voda má celoročně 7°C, tak bych jí to docela i věřila. Další zastávkou na cestě byl klášter Ostrog, který je celý vytesaný ve skále a byl to úchvatný zážitek. Doopravdy na tom místě bylo něco kouzelného – nejen to, že všichni, i muži, dostali dlouhé černé suknice... Na pozdní večeři a procházku městem jsme se zastavili v Cetinje. Spaní proběhlo ve stanech v národním parku Lovćen, kde jsme měli hvězdné nebe celé jen pro sebe.
Středeční ráno začalo výhledy z vrcholu Jezerski, odkud jsme se pomalu spouštěli serpentýnami až k pobřeží. Cestou jsme potkali několik autobusů, kterým bylo potřeba se složitě vyhýbat, takže jsem to řidičům vůbec nezáviděla. Ale zato koupání v moři jako odměna, krása! Kotorem jsme tedy jen prosvištěli, protože tam bylo turistů více než much na mršině v parném létě, ale kousek za obcí u vody nikde nikdo. Užili jsme si krásných pár hodin odpočinku a flákání. Navíc jsme ochutnávali granátová jablka a opuncie přímo z přírody. A pak nás čekal přejezd se zastávkou na oběd ve městečku Herceg Novi zpět do Bosny a Hercegoviny. Na hranicích nám kontrolovali docela důsledně batohy, takže jsme na malý odpočinek a procházku po perných chvílích zvolili první sídlo za hranicemi, město Trebinje. Mají zde moc krásné mostky přes řeku a protáhnutí nohou přišlo vhod. Cestou do Mostaru, naší destinace na nadcházející dva dny, jsme navštívili pramen řeky Bune vyvěrající přímo ze skály ve městě Blagaj, kde se nachází také Blagaj Tekija (Sufijský klášter). V Mostaru jsme se jen v rychlosti ubytovali a vyrazili na prohlídku centra. Po večeři jsme se šli podívat na známý historický most zapsaný v UNESCO a užili si pár momentů v civilizaci. Kupodivu tu nebylo takto večer ani tolik lidí, juch.
Čtvrtek jsme strávili celý den v autě popojížděním kolem Mostaru. Ráno jsme začali na vodopádech Pijene, kde byl krásný klid a tvořila se zde díky vodní páře nekonečná duha. Pak jsme se přesunuli do pevnosti Počitelj, kterou jsme celou prozkoumali a vylezli i na zdejší strážní věž. Bylo ale přes třicet stupňů, takže jsme rychle jeli na další zastávku, kterou byli vodopády Kravica. Jsou snad nejznámější přírodní památkou Bosny a Hercegoviny, a také tam podle toho bylo příslušně narváno. Ale dá se tam i koupat, čehož jsme využili, a proto to bylo prima. Navíc jsme si, oproti snad všem ostatním, zašli i kousek dál na menší vodopády níže po proudu, takže jsme měli o zážitek navíc. A odpoledne jsme zakončili ve vesnici Jablanica, kde se nachází replika strženého mostu partyzány za 2. světové války. Dokonce jsme se vetřeli na posledních pět minut před zavírací dobou do místního muzea, abychom se o bitvě na Neretvě dozvěděli něco více a mohli si prohlédnout artefakty a velkoformátové fotografie z doby bojů. Bylo to překvapivě zajímavé. Večer jsme strávili odpočinkem opět v Mostaru.
V pátek naše putování pokračovalo na sever. Projeli jsme kolem Blidinje jezero, kde jsme se chtěli vykoupat, ale bylo tam tolik bláta, že to nešlo, a jezera Buško, kde se zase k vodě nedalo moc dostat, neb i jen zastávku na snězení si burku k obědu nám zabralo skoro čtyřicet pět minut, až do národního parku Una. Zde jsme se nejprve mrkli do dvou veřejně přístupných malilinkatých jeskyní u silnice, a pak jsme využili již naučenou fintu z předchozích památek, a to, že vchod se vstupenkami je zde vždy jen jeden z té očekávatelné strany, ale zezadu či odjinud se to až tak neřeší. Velké vodopády, jak jim zde říkají, byly moc pěkné. Členité proudy vody padající mezi různé tvarovanými vápencovými převisy. Tentokrát nám hledání místa na spaní dalo trochu zabrat, protože na nádherných loukách nás zastavila cedule Pozor miny, a tak jsme raději jeli o pár desítek kilometrů dál, kde jsme nakonec zůstali v zavřeném, ale stále přístupném, kempu. V noci ale byla docela zima, tak jsme přespávali v kurníku.
V sobotu ráno jsme navštívili město Bihać, kde jsme si nejen dopřáli čerstvou kávu a snídani, ale také jsme zde odlovili jednu cache (kešku). A pak jsme se postupně přesunuli přes Chorvatsko (s návštěvou jednoho urbexu v podobě nedostavěné univerzitní nemocnice v Zagrebu), Maďarsko (se zastávkou na guláš) a Slovensko až do Česka. Cesta to byla dlouhá, ale utíkala jako voda vzpomínáním a plánováním dalších setkání. A tak jsme, s předstihem o jeden den, dorazili zpátky domů. S ujetými 3 200 kilometry v kolech a mnoha novými zážitky v srdcích.
