Na Haiti končí školní rok, ve francouzštině se učím u jídle, mňam, a o víkendu napínám své síly pod skautským roverským heslem „Sloužím!“.
Haiti
Na Haiti pomalu končí školní rok. Děti se tam učili jen do konce května, první týden v červnu psali závěrečné zkoušky a již od 21. června 2021 mají prázdniny.
Nákaza koronavirem zde stále mírně stoupá, ale zatím vláda žádné přísnější opatření, než které už platí, nevydala. Moc doufám, že se stoupající tendence brzy otočí a bude lépe, aby si naše adoptivní děti mohly užít zasloužené volno a odpočinek.
Francouzština
Opakovali jsme naučené za prvních několik lekcí a byla to těžké. Mám pocit, že čím více se toho učím, tím více toho zapomínám. Ale bezpečně jsme se probrali tématem nábytku a směle se vrháme do jídla a orientace ve městě. Takže už se umím zeptat na cestu do restaurace, a i si v ní objednat jídlo. Juch.
Jóga a břišní tance
Protože ve středu zasáhly Valašsko lokální povodně a ve čtvrtek Břeclavsko silné větry a dokonce tornádo, měly všechny vlaky z toho směru zpoždění. Nasedla jsem tedy do toho prvního směrem na Prahu s tím, že vystoupím v Zábřehu, a tak zase chytnu něco podobně zpožděného do Šumperka. Plán to byl dobrý, až na to, že jsem nastoupila do soupravy, která v Zábřehu nestavěla. Takže jsem se projela až do České Třebové, kde jsem na minutu přesně chytla vlak zpátky, a ze Zábřehu jela autobusem (jinak bych tam musela hodnu čekat). Do jógy jsem tedy přišla jen s půlhodinovým zpožděním, a to je podle mě dost dobrý výkon. Sice jsem pak byla rozhozená a nemohla jsem se na jógování moc soustředit, ale tance jsem si v další hodince moc užila.
Peklo na zemi – dobrovolnictví po tornádu na jižní Moravě
V sobotu jsem s dalšími pěti dobrovolníky z našeho skautského střediska vyrazila na pomoc po tornádu, které se prohnalo jižní Moravou. Sraz celostátní skautské pomoci byl v Hodoníně v kulturním domě, odkud nás měli rozvážet do jednotlivých obcí. Protože měl ale svozový autobus více než hodinu zpoždění, domluvili jsme s organizátory a vyrazili vlastním autem s povolením a nářadím do Moravské Nové Vsi. Již cestou, když jsme míjeli popadané stromy, ohnuté plechy o zprohýbané sloupy elektrického vedení a popraskané velké popelnice na tříděný odpad, nebylo nám moc dobře po těle. Ale to se vůbec nedalo srovnat s tím, co nás čekalo v epicentru dění.
Tornádo se v Moravské Nové vsi prohnalo přímo jejím středem, takže zasáhlo obecní úřad, kostel, hospodu a samozřejmě všechny domy kolem. Téměř na žádných budovách nezůstala střecha, a když ano, tak v ní stejně byly díry po ulítaných taškách. Z kostela zbyly jen zděné stěny, jinak nic. Mnoho domů mělo rozbitá okna a prolomené dveře. Stromy byly zbaveny listí a z mnohých zbyla jen smutná torza bez větví. Silný vítr a kroupy poničil také auta, skleníky a vše, co zůstalo v noci ze čtvrtka na pátek venku. Co bylo neukotvené, ulétlo.
Když jsme dorazili na náměstí, práce již byla v plném proudu. Mnoho domů již mělo vystěhovaný nábytek z horních pater a začínala se rozebírat pobořená střecha. U domů s dobrou statikou byly již některé střechy dokonce zakryty plachtou nebo se právě zakrývaly proti nepřízni počasí. Suť, cihle a rozbité věci se válely všude. A to byla i naše práce. Hnedle jsme se dali na pomoc místní hospodě, jejíž majitelka je známá od jednoho z našich dobrovolníků. Kromě domu a hospody přišla ve čtvrtek také o manžela a živnost. Neváhali jsme tedy a pustili se do práce.
Vyklízeli jsme dvůr, vynášeli nádobí a nábytek z hospody a pomáhali uklízet zahradu. Chlapi se dokonce pustili i do odklízení střešních tašek a pokroucených zbytků krovů z půdy. Už jen na dvorku, kde jsme byli my, bylo přes třicet stupňů ve stínu. Neumím si představit, jak mohli skoro celý den pracovat na odkryté ploché střeše. Klobouk dolů. S holkami jsme obešli pár dalších domů, kde bylo potřeba odklízet pobořenou šopu, skleník a zanesenou zahradu nepořádkem, abychom se nemuseli tahat s těžkými trámy a cihlemi. Naštěstí i tak byli po celý den k dispozici členové Policie, Hasičů, Armády a další, kteří s těžkou technikou pomáhali odklízet dřevo a stavební suť do kontejnerů, jež byl následně odváženy pryč. My bychom to tam s kolečkama a kýblema totiž jinak dělali ještě dnes.
Práce na přímém slunci byla těžká, ale všichni jsme věděli, že je potřeba napnout síly, dokud je hezky a neprší. Všude vládla přiměřeně pozitivní nálada. Každý pracoval, jak nejlépe mohl, a místy padaly i vtípky. „Kam s tím sudem z hospody jdete, hoši? Však to nebudeme nikam vozit, to by se cestou vypařilo. Hospodská, naraž to!“
Materiální pomoci již v sobotu ráno, jak jsem měla možnost vidět, bylo dostatek. V kulturním domě v Hodoníně se vršily pytle s oblečením, nádobím, hračkami pro děti i peřinami. Co ale chybělo bylo pořádné náčiní – lopaty, kolečka, klidné i nějaký vozík – a pak hlavně odborníci jak na statiku, pokrývačství, tak na práci s bagrem a další těžší odklízecí technikou. Co ale budou lidé nyní potřebovat nejvíce, je osobní podpora, a finanční pomoc na obnovu bydlení a nákup prostých věcí k životu, jako je například spodní prádlo nebo příkrmy pro děti (to jsou totiž jedny z věcí, které běžnou součástí materiální pomoci nejsou, a přesto jsou krom jiného velmi potřebné).
Pod náporem stresu, adrenalinu a potřeby okamžitě jednat však číhala i bezmoc a velký smutek. Když jsem zůstala s majiteli rozbořených domů občas sama, prohodili ke mně, jaké je to neštěstí, a že nevědí, co teď mají s hypotékou a bez domu, který se bude muset kvůli statice zbourat, dělat. Myslím ale, že naše přítomnost, drobná pomoc, úsměv či vlídné slovo podpory jim bylo velkou útěchou.
Všude, kam jsme vešli, nás vítali jako „bratry“ a byli moc rádi, že jdeme nezištně pomoci. Občas se i někdo nachomýtl s domácí tortillou k zakousnutí nebo jedním malým točeným na osvěžení. Tato do morku kostí vřelá lidskost a nápomocnost mě dojímala a dodávala mi pocit, že jsem na správném místě. Motivovala mě k tomu, že i když jsem unavená, chci to ještě chvíli vydržet.
Příběh rodiny, u které jsme v sobotu nejvíce pomáhali vyšel dokonce i na Seznam zprávách Letící trosky jim zabily člena rodiny. K zemi teď půjde jejich zdroj obživy.
Aktivní odpočinek
I přes to, že mě v neděli ráno všechno bolelo, jsem se rozhodla vyrazit na strýcovu odpolední oslavu narozenin do nedaleké obce Nemile na kole. Sluníčko svítilo a jelo se mi pěkně. Nohy mě sice trošku bolely, ale to k tomu patří. Party se vydařila a cesta domů se zapadajícím slunce v zádech byla moc příjemná. Do mírného kopečka se mi sice s plným břichem jelo hůře, nicméně jsem byla ráda, že jsem se vypravila a nedala přednost konzumní cestě autem. Mám ze sebe radost.
