První týden v červnu byl naplněný až po okraj. Haiti, francouzština, darování plasmy, jóga a břišní tance a rozjezd výměn mládeže po roční pauze. A v závěru výlet do Prahy za památkami bez turistů (to určitě).
Haiti
Po dobu mé dovolené čísla nakažených koronavirem na Haiti začala stoupat, takže vláda vyhlásila nouzový stav. Nepředstavujte si to ale nijak dramaticky. Vyrostla pouze na několik desítek nakažených na deset milionů obyvatel. I to je ale pro politiky důvod omezit pohyb lidí, nařídit jejich separaci a dodržování přísných bezpečnostních opatření. Ten jeden týden, po který nouzový stav trval, se situace nijak nezlepšila, ale minimálně ukázal, že i tamní vláda umí v případě potřeby řádně zasáhnout a nastavit tolik potřebná pravidla.
Po několika týdnech prezident Moïse konečně rozhodl o příjmu vakcín AstraZenecca, kterou Haiti zdarma věnovala Mezinárodní zdravotnická organizace. Kdo, za jakých podmínek a kde bude očkován ještě není jisté. Snad se vše brzy usadí a první obyvatelé budou moci být naočkováni.
UNICEF zároveň vyhlásil Haiti jednou z nejkritičtějších zemí světa z hlediska podvýživy dětí – s ohledem na vzrůstající tendenci v souvislosti s nákazou koronavirem.
Francouzština
Další dvě lekce jsou za mnou. V pondělí jsem se učila o rodině a mezilidských vazbách, ve středu o bydlení a nábytku. Takže už se umím zeptat, zdali vaše švagrová má doma příborník. Hihi. Lekce mě moc baví, i když jsou svou délkou, navíc ještě po pracovní době, velmi náročné. Nicméně teď nastává období dovolených, takže budu mít malou pauzu. Ještě že jsem v Bulharsku mohla trochu cvičit s účastníky z Francie, takže mám malý náskok.
Pomáhání je nakažlivé
V úterý jsem šla opět darovat krevní plasmu. Jako vždy byl personál darovacího centra velmi milý a darování bezproblémové. Navíc jsem dostala pitíčko, kávu a oplateček. A to se vyplatí!
Pohyb
Poprvé po zimní pauze (která trvala skoro půlroku) jsem měla svou oblíbenou jógu a břišní tance. A byla jsem za to moc ráda. Jednak proto, že takové pořádné protažení dělá divy, a pak proto, že už mi tato milená činnost v životě moc chyběla. Pohyb je totiž důležitý nejen pro tělo, ale také pro duši.
Erasmus+
Konečně se rozvířily stojaté vody naší neformální skupiny mládeže v programu Erasmus+ LUBLA. Jsme zváni na výměnu mládeže It´s my life v termínu 11. – 19. srpna 2021 do polského Leszna. Téma je rozšíření povědomí o vlastním blahu (fyzické zdraví a duševní odolnost). Přihlašování je možné do 16. června 2021. Se čtyřmi účastníky pojede zkušený vedoucí Jelen, se kterým jsme měli v pátek plánovací online poradu.
Do Prahy bez turistů
Nápad jet do Prahy, dokud ještě není plná turistů byl skvělý a padl už někdy v dubnu. Nicméně diář se mi po rozvolnění vládních opatření plnil jako Slapská přehrada za povodní, takže na něj došlo až nyní. Nějací turisté tam sice byli, ale drtivá většina z nich mluvila pražsky a nikde se netyčil les selfie-tyčí, takže se můj výlet dá považovat za úspěšný.
Vyrazila jsem v sobotu ráno vlakem tak, abych byla v Praze v brzkém dopoledni. Prošla jsem si Václavské náměstí s opraveným Národním muzeem, které je tak krásné, že jsme se musela jít podívat ze zvědavosti i dovnitř, až na Staroměstské náměstí, kde jsem zapadla do Skautského institutu na kávu. Neznám v Praze příjemnější podnik, kam vyrazit na doušek kofeinu a něco na zub. Výhled na orloj nebo chládek pavlače lákají k odpočinku.
Odtud jsem chtěla vyrazit na Karlův most, ale v družném hovoru jsem nějak netrefila směr a skončila u Prašné brány, a následně na nábřeží - dosti daleko od původně zamýšleného cíle. Nevadí. Alespoň jsem se tak měla možnost podívat do Řásnovky, tajemné ulice z Foglarových knih mého dětství. Na Karlově mostě už nějaká ta turistická noha byla, nejen ta moje, ale i tak jsem si střihla jednu fotečku s Pražským hradem v pozadí.
Následně mé kroky směřovaly kolem venkovní výstavy Člověk a energie na Kampě do nejkratší uličky v Praze – ulice Jiřího Červeného. Má jen dvacet sedm metrů - prý „co bys kamenem dohodil“. Doopravdy roztomilá a hnedle kousek od Lenonnovy zdi. Zde mě ale chytl hlad, takže jsem zamířila dle doporučení Honest guide Prague do podniku U Bílé kuželky. Domácí pivo dle slibů sice neměli, ale zavzpomínala jsem si alespoň na dětství díky smaženým tvarůžkům. Moc dobré!
Cesta vzhůru mě vedla na Hrad. Rozlohou se jedná o největší hrad v Evropě, možná i na světě. Výhled na matičku stověžatou byl úchvatný. I do katedrály sv. Víta jsem zavítala. Uchvátil mě u vstupu pracovník bezpečnosti, který zde mavaje oběma rukama v nichž měl v každé rozprašovač dezinfikoval každého vstupujícího. Rozhodně práce snů. Cestou k Loretě jsem ochutnala černou višňovou zmrzlinu – mňám!
Internety mi prozradily, že se ten den konal Den otevřených dveří v Lichtenštejnském paláci. Samozřejmě, že jsem se tam chtěla podívat. Akorát jsem si špatně zapamatovala jeho polohu. Není to totiž ten velký palác na loretánském náměstí, nýbrž palác u parku na Kampě. Když jsem si tedy svou chybu uvědomila a došla tam, kapacita všech prohlídek byla již naplněna. Sedla jsem si do parku na lavičku a odpočívala ve stínu stromů, sledujíc kolemjdoucí piknikáře i pejskaře.
Moje další kroky vedly na Letnou. Jednak za kamarády, a pak také na procházku ve Stromovce. Takové ledové capuccino na trávníku v parku totiž umí dělat divy. A o to více, když je vypito naboso. Večer jsme hráli deskovou hru Zámky, která rozhodně není jen pro slečinky.
V neděli jsem vyrazila na Vyšehrad. Na však ke kostelu s výhledem a na hřbitov, jako většina ostatních, ale na opačnou stranu Nuselského mostu, do parku Folimanka. Zde totiž již nějakou dobu sídlí robůtek R2D2 ze Star Wars. Šla jsem se s ním tedy seznámit a užít si jej. (Ve skutečnosti se jedná o přemalovanou strážní věž vojenského krytu.)
Odtud jsem pěšky vyrazila zpátky do centra. Nejprve neznámými ulicemi, pak překonáváním hradeb. Zavítala jsem cestou i do Botanické zahrady Univerzity Karlovy, kde jsem obdivovala známé i neznámé rostliny. V takto parném dni to byl vítaný kousek přírody poskytující stín i ochlazení snem. Na oběd jsem se zastavila v Klubu cestovatelů, který je vyhlášený svou arabskou kuchyní. A pověst nelhala. Bylo to tak výborné, až mi bylo líto, že jsem tam nemohla jít i na večeři.
Ve zbytku odpoledne před odjezdem jsem si splnila svůj dávný knihovnický sen a navštívila jsem Klementinum. Nejstarší, stále používaná a zachovalá barokní knihovna v Evropě. Spadá pod Národní knihovnu a badatelé do ní mají za přísných podmínek i nadále přístup dle potřeby. Návštěvník si ji může prohlédnout z malého výklenku na konci sálu - však jen na velmi omezenou dobu a za přísného zákazu fotografování. Jeho jedinečnost tkví ve stále originální skladbě knih z patnáctého a pozdějších století, ale také do dnes neporušené a nikdy nerestaurované nástropní malbě. Nejcennější položkou patřící do knihovny je Vyšehradský kodex, který je v současnosti oceňovan na jednu miliardu korun (na fotografii jeho kopie; originál je ukryt někde v hlubinách Klementina před nenechavci). Součástí prohlídky je také výstup na astronomickou věž patřící ke komplexu bývalé jezuitské koleje, ze které je přenádherný výhled na celé hlavní město.
