V malé vesničce Galbiate nedaleko pod vrcholem hory Monte Barro se 14. - 21. listopadu 2022 konalo mezinárodní školení pracovníků s mládeží Embracing change (přeloženo Přijmout změnu).
Projekt vznikl jako okamžitá odpověď na pandemii Covid-19 a restrikce, které nemalému procentu z nás způsobily značné obtíže a mohly tak zavdat důvody k emoční nestabilitě nebo dokonce odtržení se od vlastního prožívání. Školení se tedy snažilo pracovat s konceptem myšlenky “schopnost vyrovnat se s nepředvídatelností a změnou”. Tezemi kurzu bylo více poznat sami sebe, lépe pochopit kým jsme a zmapovat změny v naší minulosti.
“Strachy jsou jako hvězdy v bezbřehé temnotě Vesmíru. Musíme nejprve zjistit, odkud jejich světlo přichází, abychom jej byli schopni vidět, pojmenovat, zařadit a pochopit. Musíme je nejprve vidět, aby jejich záře mohla prosvětli naše životy.”
K tomu, aby naše nitro bylo koherentní a my se chovali dle našeho nejlepšího vědomí a svědomí je zapotřebí několik prvků. Musíme být autentičtí, umět říkat “ano” i “ne” a skutečně to tak myslet. Musíme mít sílu dělat závažná rozhodnutí a přijímat za ně odpovědnost. Musíme umět vyjádřit naše pocity nejen před milovanými, ale například i před velkou skupinou lidí. A musíme být vždy plně tam, kde právě jsme - ať už budeme mluvit nebo jen mlčet. To vše platí jak pro naše těla, mysl, srdce i okolí. Jen tak můžeme dojít změny, kterou potřebujeme udělat. Musíme být sami sobě inspirací.
Představte si svůj život jako ostrov. Máte na něm svůj dům, všechny své milované, svá oblíbená místo, nejmilovanější jídlo a počasí je vždy takové, jaké si přejete. Ale co to? Na obzoru je jiný ostrov, který vypadá úplně jinak jako ten můj, a najednou se napojuje mostem na můj ostrov! Co budu dělat? Jak se budu cítit? Půjdu si s majitelem toho ostrova promluvit? Půjdu zjistit, jaké rostliny a zvířata žijí na jeho ostrově? Och, ale ne, připlouvajících ostrovů je mnohem více! Podzemní zemětřesení zřejmě pohnula celým kontinentem a můj ostrov je najednou velkou pevninou spojenou s mnoha dalšími místy. Jak se cítím nyní? Z čeho mám radost a z čeho naopak cítím smutek?
Zkuste si zodpovědět následující otázky:
Proč se lidé obávají změny?
Jaké jsou pozitivní výsledky změny?
Jaké pocity lidé obvykle pociťují při změně?
Jak bys osobně mohl*a někoho přesvědčit ke změně?
Řeká má pramen, bublá a šumí po skalách. Je malým potůčkem mezi stromy, pění v malých tůňkách. Peřeje se převalují jedna po druhé jak voda uhání mezi vzdálenými břehy. Z potůčku je řeka. A i naše životy jsou taková řeka. Řeka plná zákrutů, pláží, vodopádů nebo také mostů k jiným lidem. Jak vypadá řeka vašeho života, a kam až vás vody změny dovedly v tento moment vašeho života?
Zranitelnost je jeden ze způsobů, jak o nás naše vědomí pečuje. Je to převzetí odpovědnosti za něco, co potřebuje uzdravení a co je mimo naši komfortní zónu. Je opakem slabosti, posuzování sebe i druhých a strachu z opuštění vlastního pohodlí. Protože ty z nás vyvolávají nedostatek pochopení - jsi dobrý jen tehdy, když něco dokážeš (hanba). Ty v nás vyvolávají potřebu se porovnávat - jsi dobrý, ale někdo jiný je lepší (pokoření). Vyvolávají v nás pocit odpojení - strach riskovat (odmítání závazků). Jsou také podmínkou vytvoření sympatie ve slova smyslu cítění lítosti, instantního zachraňování a odsuzování druhých lidí na základě porovnávání s vlastními prožitky (“sice se s tebou tvůj manžel nebaví, ale alespoň nějakého máš). Oproti tomu Brené Brown prosazuje empatii - vzájemné pouto spojení dvou duší, které je založeno na procítění emocí až do dna, hluboké pochopení situace druhé osoby.
Zranitelnost v nás buduje naše sebevědomí, protože umožňuje ostatním lidem nahlédnout do toho, co se děje uvnitř nás, a oni se tak mohou stát plnohodnotnou součástí našeho příběhu. Možná nás nebudou chápat, možná se jim to celé bude zdát přitažené za vlasy, ale budou u toho všeho s námi, a budou tam pro nás. To je vše, co v tu chvíli potřebujeme, a to je vše, co nám druhý člověk může dát. Ne své dobré rady, ani lítost, nebo odvedení pozornosti. Všichni rádi nasloucháme příběhům zranitelnosti ostatních lidí. Avšak jsme ochotni se jim otevřít i my sami?
Co jsou všechny ty velké i malé věci, které dělají můj den smysluplným?
Je obrovský rozdíl mezi “jsem hloupá” a “udělala jsem něco hloupého”. Mezi pocity viny a studu je to však vzorec, který jsme většinově přijali za svůj, a který žijeme každý den, odpojeni od svých vlastních potřeb strachem z malosti, strachem z odsouzení. Odolnost je formou sdílení našeho studu a odmítání zpětné vazby na naše chování od lidí, kteří se nám snaží pomoci a nastavují nám vnější zrcadlo našeho jednání bez předsudků nebo zlého úmyslu. Je to opuštění klece naší mysli, do které nás stud zavře, a překonání pocitu nevhodnosti a trapnosti. V životě je potřeba zůstat optimistickým realistou.
“Dej mi sílu přijmout vše, co nemohu změnit. Dej mi odvahu změnit vše, co změnit mohu. A dej mi moudrost tyto dvě věci od sebe rozpoznat.”
Emoce jsou energií v pohybu, pohyb s cílem. Známe je jako pocitové vjemy, emoce a pocity. Pocitové vjemy jsou podněty přicházející od našich smyslů (vnějších i vnitřních). Emoce jsou kombinací těchto vjemů. Pocity jsou emoce vyjádřené navenek. Můžeme emoce regulovat pomocí změny jejich směru (záměna myšlenky za jinou), zmírněním jejich intenzity (vymluvit se z ní) nebo změnou celé filozofie daného pocitu (pomocí pohybu, jógy apod.). Ti, kdo mají větší zásobu pojmenování pocitů jsou také více schopni je rozpoznat a pracovat s nimi, jakožto si vybudovat potřebnou odolnost. Pochopení emocí vede k jejich přijetí a vytvoření prostoru pro změnu.
“Není to radost, která nás činí vděčnými, nýbrž vděčnost, která nás činí radostnými.”
