Týden nacpaný informacemi, zážitky a netradičními situacemi. Kdo by si mohl ve třetí adventní týden přát více? Čtěte dále a dozvíte se úplně všechno!
Haiti
Konečně se podařilo dokončit slibované překvapení! A to, že je k dostání originální káva z Haiti s naším vlastním designem. Sice nás mrzí, že poštovné je stejně tak velké, jako balíček kávy, ale když si pro ni přijdete v Olomouci osobně, odpustíme vám jej. K dispozici je mletá i zrnková varianta v 200 g sáčcích s propustným jednocestným ventilem, aby káva mohla dýchat. Napište a můžete si vychutnávat chuť Karibiku i u vás doma ještě do Vánoc.
S novou kolegyňkou rozjíždíme promo Adopce na dálku – Haiti. Karibik je sice daleko a utrpení v podobě negramotnosti, hladomoru a bludného kruhu využívání neznalých se nás sice nemusí týkat, ale vzdělání je jediná šance, jak s tím bojovat. Každý, byť i sebemenší dobrý skutek se počítá, obzvláště je-li vykonán s dobrým úmyslem a přímo od srdce.
Dnes jsem četla krásnou statistiku, která pěkně vystihuje haitské myšlení. Na oficiálním webovém magazínu jednoho z předních haitských národních deníků stálo, že osmdesát procent haitských žen s handicapem se cítilo v životě nějakým způsobem zneužíváno nebo šikanováno. Statistiku tvořilo celkem pět respondentů.
Komu se nelení, tomu se zelení
V úterý jsem se účastnila online konference studentské iniciativy Rise and shine s názvem Mám sen. Jako první vystoupila Eliška Šestáková s svou přednáškou Aktivistka žijící v ekovesnici, která popisovala svůj rok pobytu ve svou velkých ekologických vesnicích. Jako další jsem si pak poslechla rumunského Stefana Rususe v přednášce Letecký inženýr, který popisoval svou závratnou a zajímavou kariéru v Německu. Třetí přednášku jsem si pak již nechala ujít, protože jsem se moc těšila na online koncert Medzi policami skvělé Ivany Mer natáčené v malém slovenském knihkupectví.
Ve středu jsem si opět nenechala ujít přednášku z cyklu Rozvojové středy, tentokráte v angličtině. Jmenovala se Cesta za učencem Csomou a stavba školy v Himálaji a přednášel ji skvělý maďarský řečník Balazs Irimiás. A jaké bylo mé překvapení, když jsem na jedné fotografii ze stavby školy v dalekém indickém Laddakhu zahlédla svou maďarskou kamarádku. Hned jsem jí psala, a ona na to, že její manžel zrovna hovoří ke skupině Čechů v rámci rozvojové pomoci online. Když jsem se s ní před téměř rokem potkala ve Francii na kurzu o sociokracii, neměla jsem o tomto ani tušení, že s manželem více než deset let jezdí stavět školy do Himalájí. A přijdu na to až v době koronavirové díky online přednášce. Nádherná (ne)náhoda.
Ve čtvrtek jsem se odpoledne pohladila po duši nádhernou promluvou od Elišky Remešové Láska je dovednost, která vznikla v rámci akce Miquik 2020. Necelá hodinka povídání o tom, jaké podoby může mít láska, jestli se dá prožít filmová romantická láska i v reálu a co pro lásku můžeme udělat my sami.
Jóga
I tento týden se konala moje lekce čtvrteční jógy a jak jsem za ni byla ráda. S novou energií jsem se vrhala do všech cviků a už po minulém týdnu jsem cítila znatelné zlepšení. Držme si palce, abychom si mohli do Vánoc zacvičit ještě jednou, než se nařízení zpřísní a zase to nebude možné. Protože ta hodinka vnímání svého těla, vyprázdnění hlavy a jen tak bytí je nad všechny obavy a paniky světa.
Víkend? Perníčky, kam se podíváš!
V pátek jsem vyrazila do Brna. Nejprve na nákup bezobalové kosmetiky a na punč s dortíkem v jedné útulné kavárničce na Úvoze. A potom na již třinácté pečení perníčků s mými milými skauty z Dýchánku. Mnoho z nás se sice připojilo jen virutálně, přes monitor a s hrnkem teplého čaje poblíž. Ale nás pár, co jsem se sešli u hřející trouby s plnýma rukama perníkového těsta a hromadou vykrajovátek po boku, my jsme si to pořádně užili. Hitem letošních Vánoc bude zřejmě Boeing Max a pak tučňák. Tedy tvary zajímavé, a hlavně velké plochou, takže se dobře a rychle vykrajovaly i zdobily. Když jsem o půlnoci odcházela, ještě stále byla dvě těsta v lednici, jedno z poloviny na podlaze a spousta chládnoucích perníků na všech volných površích po celém bytě.
V sobotu jsem obdržela svou první snídani do postele v životě. A to doslova snídani králů. Čerstvý chlebík s amoletou pokrytou červeným kaviárem, cherry rajčátka, kolečky okurky, chilli humusem a lepším mazacím sýrem. Chutnalo mi to až tak, že jsem úplně zapomněla na domluvený sraz na hlavním nádraží. Ještě, že brněnské šalinky jezdí včas, a tak mi snad není spíláno za notorického opozdilce ještě nyní.
Procházka vánočními trhy mě letos doopravdy zklamala. Ze stánků byla postavena snad třetina. Nikde nic k pití nebo k snědku, všude jen ponožky, ozdobičky nebo dřevěné hračky. Bylo to stále pěkné, a nevadilo mi, že všude nebyla hlava na hlavě, ale přišlo mi to oproti jiným rokům smutně opuštěné. Ze žalu jsem musela najít obchůdek s domácím mandlovým likérem, abych svou nostalogii rozehnala alespoň něčím teplým do bříška. Na smutky jsem ale naštěstí neměla moc času, protože mně čekal ultra mega giga zážitek, což jsem v tuto chvíli ale ještě nevěděla.
A ne, nebyl jím výstup do čtvrtého patra opuštěné průmyslové budovy bývalé Mosilany ve čtvrti Trnitá, který mi s rouškou dal solidně zabrat, ale Hackerská úniková hra Cyberpunk. Nikdy předtím jsem na žádné únikovce nebyla, takže jsem nevěděla, co čekat. Ale tuto propracovanou lahůdku s příchutí sci-fi designoval a celou postavil můj kamarád Pirožek, takže jsem nemohla již déle odolávat a umluvila kamaráda, jestli do toho půjde se mnou. Vybrali jsme si první ze dvou příběhů, kdy jsme v necelé hodině museli odvrátit zkázu Internetu, který se tajemná hackerka Mei, rozhodla ukončit. Museli jsme se z jejího pokoje dostat k serveru a odtud zabránit nahrání viru na server. Brilantní! Hra mě celou pohltila, že jsem občas přestávala i dýchat, a závěrečná fotografie po úspěšném zničení týmu jen dokazuje, jak moc skvělý zážitek to byl! A protože můj hackerský parťák i tvůrce hry byli moji spolužáci na KISKu, strávili jsem pak ještě další půlhodinku v družném hovoru a vzpomínání nad tímto jedinečným oborem, a jak si nachází divé cesty, jak nás i po letech opět přivést dohromady. Mimochodem, mají hustokrutopřísné vánoční poukazy s plošnými spoji vyvedenými zlatým lakem. Takže jestli nevíte, jaký zážitek si nechat nadělit pod stromeček, běžte do toho. Stojí to za to všemi deseti, a já se už moc těším, až se budu moci ponořit do druhé části příběhu. Snad to bude dříve, než příští Vánoce…
Za fotografii děkuji týmu Cyberpunk ;)
Ale to už jsem zase musela pospíchat dále, protože mě čekalo seznamování s Aničkou. Měla jsem totiž sraz se spolužačkami z vyšší odborné školy. A jedna s sebou vzala svou pětiměsíční holčičku, se kterou jsem se od jejího pobytu v bříšku u maminky zatím neměla možnost potkat. Na necelé dvě hodinky jsme se posadily i s malou v kavárně a sdělovaly si novinky a dělaly obličeje na malou, jako bychom se nikdy po škole nerozloučily, a Anička s námi byla od jakživa. Ještě jsem měla čas na jednu další dobrotu v papírovém pytlíčku od pečiva, ale pak už jsem musela běžet na vlak.
Ale ani cesta na západ nebyla tak obyčejná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Cestoval se mnou totiž jeden mladý muž rodištěm z Kazachstánu, a jeden pán, který se přiženil do Kolumbie, a právě se vracel po několika měsících domů, takže o zajímavosti z obou míst a přehršel historek nebylo nouzi. Až se mi ani v Kolíně nechtělo přestupovat.
Přejezd do Mladé Boleslavi utekl s knihou Divergence v rukou rychle a už jsem vystupovala. Čekala mě další runda pečení perníčků. Tentokrát s letci, psychology a jimi podobnými. Zde nebylo o letadla, stíhačky, a dokonce ani Blaníky nouze, a dokonce mistři od fochu vytvořili i letiště s vlaječkou. Končili jsem opět někdy k půlnoci, a já už toho měla doopravdy plné kecky.
V neděli jsem si udělala krátkou vycházku na sváteční nedělní oběd do Nepřevázky, kde jsem cestou zpět vyplnila ze starého telefonního přístřešku vyrobenou Knihobudku. Ještě jsem odlovila jednou neposednou mystery kešku u bazénu a byl čas jet domů. Vlaky byly nacpané k prasknutí, ale já jsem byla tak unavená, že mi to ani nevadilo.
