Homeoffice je doopravdy skvělý výmysl, protože nejen, že si člověk může užívat vlastního domova, ale také mu to například šetří čas na docházku na jídlo, na dojíždění nebo i cestu za vařením si kávy přes celou budovu pracoviště. To všechno jsou mnohdy desítky minut, které mohu nyní využít navíc. Což se, zejména když je venku jako v zimní pohádce, hodí. Mohu tedy vstát dříve, odpracovat si osm hodin, a vyrazit ještě za světla ven. To by se mi při dojíždění na místo pracoviště nikdy nepodařilo. Tento týden byl tudíž bohatý na mimopracovní zážitky.
Haiti
Čekám na vyúčtování jedněch partnerů. Mám od nich informaci, že vyúčtování uplynulého půlroku chystají, ale výsledek zatím nikde. A navíc ještě čekám na vyjádření adoptivních rodičů, kteří v minulém roce neposlali pravidelný příspěvek na adopci na dálku, aby se vyjádřili, jestli chtějí v programu pokračovat nebo ne.
Zároveň po očku vymýšlím, jak na naše projekty vydělat jinak než doposud, protože to letos vypadá, že příjmy z Tříkrálové sbírky nebudou v takové výši jako v jiných letech. Pohrávám si tedy s myšlenkou crowdfundingu a zkoumám různé možnosti, které se k tomuto způsobu výdělku pojí.
Šití
Učím se šít. Popravdě je to pro mě asi horší než řízení auta, které nijak extra nemiluji. Jen navléknout do šicího stroje nit je alchymie. Ale pak už mi to jde. Občas mi ujede ruka a mám to křivě, občas se zapomenu a zašívám i tunýlky na tkaničky nebo je šiji naruby. Ale to vše se dá vypárat a zašít znovu. A tak jsem párala… Zatím si na nic jiného, než na pytlíčky na drobnosti netroufám. A uvidíme, jestli se to někdy změní.
Kokeš
Ideální odpolední procházka je pro mě cestou kolem koliby na Tulinku, odtud k lomu a nahoru přes skály Kokeš zpátky domů. Je to něco přes sedm kilometrů, s krásným výhledem na pohoří Jeseníků, a člověku ten celý okruh nezabere projít více než hodinku a půl. Pokud by vyloženě spěchal, může si ho třeba zaběhnout jako můj kamarád Pavel, které mě na vrcholku u Kokeše míjel a ani nepozdravil, jaké měl běžecké tempo (já jsem sotva funěla).
Rozhledna Bukovka
Nedávno postavená volně přístupná rozhledna Bukovka na kopci Přední Bukový je již po několik let oblíbenou destinací všech místních. Nejen, že je k ní velmi krátká trasa (tři kilometry, ovšem s převýšením dvě stě šedesát metrů), ale také je z ní neotřelý výhled na masiv Jeseníků. Pokud tedy zrovna není oblačnost a není vidět ani na špičku nosu. Ale říká se, že cesta je cíl, tak jest? Jediné, co mě mrzelo, bylo, že jsem si nevzala boby, protože by mi to dolů krásně jelo. Chtěla jsem to zkusit jen tak, ale na to bylo málo sněhu, a tak jsem spíše brzdila o větvičky, než abych jela. Ale procházka to byla kouzelná.
Po kolena sněhu
Tento týden jsem se doopravdy vrátila do dětství, protože jsem poprvé za několik let zažila na chatě po kolena sněhu. Však mi také dalo pořádně zabrat, než jsem si proházela cestičku alespoň k autu nebo ke dřevu. Jaká bylo však moje překvapení, když teplota venku byla jeden stupeň pod nulou, ale uvnitř chaty dva. Očividně velké noční mrazy v horách nevytápěným objektům nesvědčí. Zatopila jsem, šla na procházku, a hned to bylo lepší. Ale na delší pobyt asi ne.
Běžky
Za tuto sezónu jsem ještě nebyla na běžkách, tak jsem využila nečekané sněhové pokrývky, a vyrazila na menší svezení se. A to ze Skřítku až domů (tedy skoro, protože na těch zasolených silnicích mi to moc nejelo). Záměrně jsem si takto na úvodní sjezd sezóny vybrala jednoduchou trasu vedoucí vesměs dolů. A popravdě i to stačilo. Sníh byla ale parádní, do kopce nijak moc nepodkluzoval, a z kopce zase přiměřeně brzdil, takže jsem pád uštědřila pouze jeden až to až úplně na závěr, když jsem se snažila zabrzdit, že sundám lyže. Jelo se mi ze Skřítku na Rabštejn perfektně. Nevede sem oficiální lyžařská stopa, jen malá předchůdci vyjetá pěšinka v lese, po které se jelo parádně, o samotě. Z Rabštejna jsem vystoupala na Hvězdu, kde už začaly ty správné davy běžkařů, a odtud zase pěkně dolů na Traťovku. Zde většina lyžařů končila a jela domů auty, nebo pokud měla štěstí, tak autobusy. Já si ale řekla, že je moc pěkně na to výlet už ukončit, a tak jsem se kolem obce Hraběšice spustila až dolů na Anenský dvůr a odtud k šumperskému letišti. Zde jsem ale už lyže sundala, protože se po rozbředlém poli plném muld jelo velmi špatně. Zbylých pět kilometrů, z celkové dvaceti sedmi kilometrové trati, jsem pak již šla pěšky.
