Sice jsem u projektu Tatra kolem světa 2 jako copywriter, tedy osoba odpovědná za dlouhé texty jako blogy, tiskové zprávy a podobně, ale naskytla se mi možnost vystřídat na přímo na palubě současnou koordinátorku, která si po čtyřech měsících potřebovala odpočinout.
V polovině června jsem tedy vyrazila do Chile, abych se zde zúčastnila dvou etap. Jedné přejezdové do Bolívie, a pak další, která povede velkým okruhem po oné zmíněné zemi.
Sedmá etapa začala v Santiago de Chile, odkud všichni po společném obědě vyrazili do Quintay. Cestou se konala malá zastávka u vodopádů Salto del Agua, na které jsme se sice kvůli nedostatku času podívali jen shora, nešli jsme až úplně dolů, ale i tak to byla ohromná podívaná. “Nečekala jsem, že bude v Chile tolik zeleně a vody,” pomyslela jsem si. “Představovala jsem si, že je to hlavně pouštní země.” Cestou mě zaujaly chlupaté listy stromů, šišky rostoucí přímo ze kmenů a také eukalyptovníky kam se člověk podíval. K večeru jsme dojeli na krásnou pláž, kde nás čekala nejen první společná procházka k tajuplné jeskyni využívané piráty k uschování lupu, ale také první společná večeře a seznamování.
“I přes to, že jsem nevěděla, co od městečka Valparaíso očekávat, tak po jeho návštěvě již chápu, proč je zařazeno na seznamu světového dědictví UNESCO,” odpovídám na zvídavé dotazy kameramana Jirky. “Přístavní sídlo zažilo rychlý růst během zlatého věku kolonialismu v 16. století, kdy působilo doslova jako magnet pro evropské přistěhovalce a bylo známé jako „Malé San Francisco“ a „Klenot Pacifiku“ například pro svou nejstarší burzu v Latinské Americe, prvním dobrovolným hasičským sborem na kontinentu, první chilskou veřejnou knihovnou nebo nejstaršími nepřetržitě vydávanými novinami ve španělštině na světě, El Mercurio de Valparaíso.” Noc jsme strávili na pláži Playa Chigualoco a hlubší poznání jeden druhého podpořili aktivitou 100 otázek, na které se nikdo neptá (tak schválně, kdo spíte s hlavou směrem ke dveřím?).
Třetí den byl náročný, protože bylo potřeba ujet pořádný kus cesty až do národního přírodního parku pouštního typu Llanos de Challe. “Jedná se o pět set hektarů skalnaté pouštní a polopouštní krajiny, ve které žije na dvě stě dvacet chilských rostlin (mezi nimi i skoro vyhynulý Lví dráp) a Lamy guanako,” vysvětluje skupině František, jeden z dočasných členů expedice, který zdejší lokalitu již navštívil předtím. “Nejzajímavější jsou zde ale místní kaktusy, mé oblíbené, kterých se zde nalézá doopravdy velké množství. Například endemitní Napinu v terénu pouhým okem neuvidíme, protože se skrývá pod tenkou vrstvou písku. Najdeme ji až tehdy, když na něj šlápneme,” varuje ostatní. Večer se nesl v romantickém hávu na nedaleké bílé pláži, kde si nás pro potěchu vyhlédla jedna místní kočka, a strávila s námi několik hodin, abychom se s ní mohli po libosti mazlit. Juuu!
Sice bylo další den ráno v plánu uniknout dešti vstáváním ve čtyři hodiny ráno, ale naneštěstí začalo pršet dříve. Výskok ze spacáků byl tedy ještě rychlejší než obvykle, a i tak byly stany baleny již mokré. K poledni Trajda dosáhla vrcholu 2 600 m n.m., a to, když dojela k nejvýše položené astronomická observatoři na světě, tzv. Evropské jižní observatoři. “Bohužel vás dovnitř nemůžeme pustit, protože je nutné mít minimálně tři dny předem udělanou online rezervaci,” odmítá nás ostraha u bran areálu. Ale i tak jsem ráda, že si můžeme observatoř prohlédnout alespoň takto z dálky, když nyní vím, že jsou součástí týmu také vědci z České republiky (pomáhají s opravou čočky zdejších teleskopů. A navíc nám veliké převýšení alespoň pomohlo se zase o trochu více aklimatizovat na nedostatek kyslíku kvůli velké nadmořské výšce. Další zastávkou byla písečná socha Mano del Desierto, jež znázorňuje ruku vystupující z pouště jako symbol odolnosti a nezlomnosti chilského lidu. Odpoledne i noc nás zastihla ve městě Antefogasta, kam se vydali si trochu odpočinout, ale také například zjistit potřebné aktuality k přejezdu přes hranice do Bolívie nebo nakoupit chybějící drobnosti.
Ve čtvrtek 23. června 2022 jsme konečně dosáhli pouště Atacama. “Krajina se měnila za oknem jako mávnutím kouzelného proutku až nezbylo než nekonečné lány světlého písku lemované tmavšími okraji hor,” popisují všichni s nadšením v očích neuvěřitelnou scenérii za okny Trajdy. Mrazivou noc jsme strávili zaparkovaní u zadního vchodu do Měsíčního údolí, a zbytek dne byl věnován gurmánskému vaření pod taktovkou Ondry a následnému ochutnávání výtečných, i když poněkud křupavých, výtvorů. Kdo by to byl řekl, že když na poušti fouká vítr, budete mít jídlo plné písku…
Následující den jsme vstávali v šest hodin ráno, abychom mohli již s východem slunce obdivovat krásy místa zvaného Magický autobus. Zrovna tam se také v tu samou chvíli přijel fotit mladý manželský pár z Portugalska, takže došlo k milé výměně cestovatelských zkušeností. Jediné, co nám poněkud kazilo kouzelnou chvíli byl fakt, že se pokazil plyn, takže jej bylo nutné ve stále chladném vzduchu opravit. Vše se ale však zdárně podařilo a k jedenácté hodině dorazila skupina ke vstupní bráně do Vale de la Luna (Měsíčního údolí). “Mám pro vás špatnou zprávu,” sděluje mi hlídač vstupenek. “Dovnitř vás nepustím, protože je vaše vozidlo moc těžké, a poškodili byste křehkou strukturu pískovcových masivů. Musíte si tedy v nejbližším městě pronajmout nějaká menší auta a vrátit se zpět.”. To jsme odmítli a raději jsme se vydali na návštěvu podobné lokality, údolí Quebrada del Diablo (Ďáblovo hrdlo). Zatímco se dočasní členové procházeli a fotili, já s Markem jsme hledali kemp, ve kterém bychom mohli zůstat a zároveň se do něj vešli. Večer se zájemci šli podívat do Muzea meteoritů a všichni jsme pak navštívili svatojánské oslavy ve městečku San Pedro de Atacama.
Druhé největší gejzíry na světě, Geysers Del Tatio, a přilehlé horké prameny Puritama - to byl cíl ranního výletu některých členů týmu. A moc si to pochvalovali. “Dokonce jsme viděli i lamy, plameňáky a malé králíky Vikaču,” vypráví nadšeně Monika. “Jen mě asi dostihla výšková nemoc,” stěžuje si na bolest hlavy Dan. “I přes četné zastávky a spousty čaje z koky se gejzíry nacházejí ve výšce přes 4 000 m n.m., takže tříhodinová cesta čítala skoro kilometrové převýšení.” Po troše spánku po příjezdu ale bylo všem dobře, a mohli se vydat prozkoumávat městečko, na nákupy výrobků z lamího vlákna nebo například na masáže. Já jsem mezitím zjišťovala možnosti návštěvy dalších atrakcí v poušti, ptala se na hraniční přechody, zařizovala potřebné formuláře, měnila zájemcům ubytování, aby mohli být pod střechou, nakupovala a psala dvě recenze - o kapesním noži a čelovce. Uf, uf.
Poslední den v poušti Atacama skupina strávila koupáním a procházkou kolem Lagunas Escondidas de Baltinache, sedmi jezer na solné pláni. Mě ten den nebylo moc dobře, takže jsme zůstala v Trajdě spát, ale ostatní si to moc užili. Dokonce se odvážlivci byli i vykoupat. “Další postup nám však překazilo levé zadní kolo, které nedrželo dofouknutý vzduch tak, jak jsme potřebovali, a tudíž bylo potřeb jej kvůli bezpečnosti vyměnit za jiné - a ono zlobivé dát jako rezervu,” komentuje nepříjemnou situaci řidič Tomáš. Výměna zabrala dvě drahocenné hodiny, takže příjezd do města Calama proběhl již za tmy. Jediné, na co zbyl čas, byl nákup potravin, večeře z místní pizzerie (jediná otevřená restaurace široko daleko) a přespání nedaleko benzinové pumpy.
Následující den bylo probuzení brzké, kvůli dohnání časové ztráty z předchozího dne. Bylo totiž potřeba překonat bolivijské hranice, které se ale nalézaly o jeden tisíc výškových metrů výše. Vypisování potřebných dokumentů na hraničním přechodu nám sice nějakou chvíli zabralo, ale před polednem jsme se už těšili z vyhlídky na vulkán Ollagüe. “V Chile byly cesty mnohem lepší,” špačkuje Jan. “Tady jsou to jen samé objížďky a spousta prachu,” komentuje stav bolivijských silnic. Ne vše ale bylo tak špatné, jak se na první pohled jevilo, protože časté odbočky vedly krásnou přírodou, do které by se tým jinak nepodíval. Například mezi zvětralé skalní masivy s lamami pasoucími se všude kolem. Ve městě Uyuni nastal lov na bolivijské SIM karty. Ke spaní jsme vybrali ikonické místo zvané Railway Scrap Yard (Hřbitov vlaků) plné starých lokomotiv a mašinek. V noci bylo -2°C, brrr.
Den strávený na solné pláni Salar de Uyuni se všem moc líbil. Dokonce jsme objevili i železité prameny vyvěrající ze země, takže jsem toho viděli více než jen nedozírnou bílou pláň kolem sebe. Je to totiž největší solná pláň na světě, která byla dříve dnem jezera a obsahuje 10 miliard tun soli. Noc jsme strávili odvážně v korytě řeky Rio Yura. “Ještě, že je v Jižní Americe nyní období sucha,” pochvalujeme si. “Jediné, co nás tedy celou dobu ohrožovalo, byly ve tmě nastražené bobečky od blízko se pasoucích lam.”
Potosí, město zapsané na světové dědictví UNESCO známé svou těžbou stříbra, byl náš cíl na další dva dny. Program zde byl rozmanitý - průzkum koloniálního centra, prohlídka muzea stříbra a návštěva stříbrného dolu, popíjení kávičky na náměstíčku plném barevně oděných místních lidí nebo společná večeře v podobě steaků z lam. Pro mě však také malou noční můrou, protože se v úzkých koloniálních uličkách s Tatrou nedalo vůbec řídit a nesčetněkrát jsem musela lézt na střechu uvolnit zaháknutý elektrický kabel za střešní konstrukci nebo ukazovat řidiči, kam až může zajet, aniž by naboural. O trochu vyšší level bylo sehnat ubytování s parkováním, což se nám nakonec nepovedlo, a nechali jsme auto na soukromém parkovišti a ubytovali se o kousek jinde. Alespoň že jsme si pak měla čas udělat malou procházku a nechat si opravit hodinky (což se mi sice ani po dvou hodinách chození po centru nepovedlo, ale za to jsem mohla vidět mnoho místních žen v tradičních sukních s kšandami a klouboučkem, a obdivovat místní řezníky pracující jak s pilkami tak s obrovskými sekerami).
Poslední červnový den byl náročný, jelikož bylo potřeba ujet mnoho kilometrů. Jen s malou zastávkou na vyhlídce Tinguipaya na jídlo přijížděla Trajda se svou osádkou už za tmy do eukalyptového háje u přehrady Tacagua. “Spaní mezi stromy bylo zase něco jiného, než na pláži nebo na betonu. Listí šustící pod nohama. Je poznat, že je tu zimní období. I když spaní tak blízko velké vodní plochy přinášelo i jistá úskalí - v noci byla doopravdy zima.
“Neujeli jsme ani padesát kilometrů a zaseklo se nám lanko k plynu,” vysvětluje nešťastný start prvního prázdninového dne Marek. “Po třech hodinách oprav se konečně podařilo dostat starý zatuhlý olej z lanka pryč, a mohli jsme tak pokračovat.” Protože byl ale časový plán nabourán, rozhodli jsme zastavit pro tento den ke kempování dříve, u krásného jezírka nedaleko vesnice Calamarca, a využít poslední společný den v přírodě k procházce. Navíc se zde páslo mnoho lam, ovcí i krav, a tak jsem si společný večer vychutnali plnými doušky. Noc byla snad nejchladnější, jakou tým za sedmou etapu zažil. Však jak by ne, spali jsme ve výšce 4 219 m n.m.!
Poslední den etapy byl věnován městu Tiwanaku, archeologicky významné lokalitě zapsané na seznamu UNESCO. Právě zde se 1 100 let před naším letopočtem zrodila jedna z nejstarších kultur Jižní Ameriky, národ Tiwanaku. “Navštívili jsme jak komplex tři chrámů Kalasasaya, tak místní muzeum keramiky a Bennetova monolitu,” shrnuji ostatním pětihodinový výklad, který jsem celou dobu překládala z úst průvodkyně z angličtiny do češtiny. “Osobně mě zaujal koncept vidění světa Pachamama, který bere svět jako jednu živou entitu rozdělenou do tří sfér - nebeskou, zemskou a podsvětní. Co se líbilo vám?,” ptám se ostatních. Odpoledne jsme si pak půjčili motorové čluny a vyvezli se na bájné jezero Titikaka, které Bolívie sdílí s Peru. Na večeři jsme si zašli v městečku do jednoho stánečku na smažené banány, kuře a rýži. “Chutnalo to výborně. Jen kdyby tu k pití měli cokoliv jiného, než jen Coca-colu,” vnímám vliv globalizace i zde.
Ráno už zbývalo se jen s malou zastávkou na výhledy na hory přesunout do La Pazu. “Dokonce se nám cestou podařilo najít i myčku aut, do které jsme se s Trajdou vlezli, aby byla zase hezky vymydlená na další cestu, ale to už jsme si říkali sbohem s dočasnými členy.” Sedmá etapa skončila a věřím, že se všem moc líbila, protože já jsem si ji užila moc.
