Stojaté vody homeoffice byly nabourány mým týdenním návratem na olomoucké pracoviště. Našla jsem si chvilku pro sebe, svůj rozvoj i své zklidnění. Opět si mohla užít pořádnou dávku jógy. A vyrazila si užít Miquik s leteckými skauty.
Haiti
Po měsíci a půl jsem opět celý týden jezdila pracovat do Olomouce. Jaká to byla změna oproti zaběhlému stereotypu homeoffice. Neříkám, že mě to vstávání teď nějak méně vadí, ale takto na jeden týden to bylo skoro příjemné, těšit se na kolegy, nové situace vzniklé na pracovišti a hlavně setkávání se, které mi v domácím prostředí moc chybí.
Začala spolupráce s naší novou kolegyňkou na oddělení, což mi dělá obrovskou radost, protože se přede mnou najednou otevírají nové možností, nové nápady, nové příležitosti k prozkoumání a realizaci.
Stále postupně zpracovávám vysvědčení adoptivních dětí z Haiti tak, jak mi je partneři posílají. Ani po měsíci a půl nemám výsledky maturitních zkoušek. Snad brzy budou. Doufám, že už na konci tohoto týdne, aby bylo možné vše do konce roku administrativně vyřešit.
Výstavu fotografií jsem nakonec z prosince přesunuli na příští únor (snad). Letos by to asi nemělo ten správný dopad, jaký jsme očekávali, a také obecně je organizace jakékoliv aktivity pro veřejnost letos stále velmi problematická.
Přišel k nám Mikuláš. A rozdával perníčky i perníky a hlavně mnoho radosti a veselí. Jako každý rok mně zaskočil, ale byla jsem zachráněna básní z pera Jiřího Žáčka.
Za fotografii děkuji Kristýnce
Rozvojové středy
Tentokrát jsem se v rámci rozvojových střed vydala exkurzi do Senegalu a Nigeru, protože se přednáška zabývala problematikou dlouhodobé ochrany velkých afrických zvířat (zejména) mimo rezervace. Karolína Brandlová zájemcům přes hodinu povídala o tom, jak Moderní technologie chrání antilopy a žirafy západoafrické savany.
Jóga!
Po mnoha týdnech jsme se konečně mohli sejít na pořádnou lekci jógy. Jupí! Bylo to krásně strávených šedesát minut a hrozně mi to přišlo vhod. Nejen proto, že jsem se pořádně protáhla, ale hlavně proto, abych se mohla potkat se všemi ostatními stejně naladěnými lidičkami, které mi po celou dobu přerušení našich setkávání moc a moc chybělo.
Letecký skauting a Miquik
Ve středu jsme měli oddílovou schůzku online, na které jsme se rozhodli strávit víkend spolu, a přesto každý zvlášť. A to na akci s názvem Miquik, která se koná každoročně pro několik stovek skautů přímo v Praze, která letos naznala elektronického formátu. Společně s ostatními jsem se tedy zúčastnili několika přednášek i workshopů.
V pátek jsme zahájili seminář sledováním úvodního videa od přípravného týmu akce, a na něj navázali koncertem hudebního tělesa Testováno na lidech. V zábavě jsme pokračovali sledováním doporučeného filmu ING. režiséra Tomáše Vorla z roku 1985.
Sobota se nesla celá ve víru přednášek. Hned z rána jsme se zúčastnili workshopu Jak skautovat udržitelněji?, který nás zaujal svou interaktivitou a dal nám možnost se zamyslet nad udržitelností akcí leteckých skautů. A také jsme shlédli krátké video Architektura – fungování pasivních domů od Miroslava Ščudly. Po obědě jsme shlédli panelovou diskuzi Skauting – příprava na moderní život?, ve které na otázky Matěje Prášila odpovídali Martin Pecka, Špalek a Rozárka. Mimo jiné zde byla Špalkem vyzdvihnuta naše iniciativa leteckých skautů jako návrat k původnímu různorodému specializovanému zaměření skautské činnosti, jako tomu bylo za první republiky. Dále jsme shlédli čtyři videa ze série Jak se uplatnit v Junáku mimo vedení oddílu, ve kterých mluvili Aleš o Skautském video audio týmu, Agi o Svojsíkově snu, Keliška o přebírání vedoucích funkcí a Týna s Kousym o časopise Roverský kmen. A aby večer neskončil jen tak obyčejně, završili jsme jej sledováním snímku The Room režiséra Tommyho Wiseau z roku 2003, který jsme si velmi užili.
V neděli jsme ještě našli čas se podívat na prezentace akcí a kurzů CEJ 2022, Fons Beníšky a Námořní akademie, ale to už byl doopravdy čas se rozloučit. Všichni jsme si letošní ročník doopravdy užili, i když byl hodně jiný než všechny předchozí.
Odpoledne jsme se omylem, aniž bych věděla, že se koná, nachomýtla k zahájení demonstrace proti rouškám a vakcíně na koronavirus na Václavském náměstí. A i když nevím, jestli s tímto názorem sympatizuji, tak zážitek pěti tisíců lidí skandujících za mávání státních vlajek českou hymnu, byl doopravdy silný. A převlečení blaničtí rytíři na koních jej, sice bizarním, ale efektiním způsobem, ještě umocnili.
