Credits goes to an artist @uarrr
Já vím, říká se, že karma je zdarma. Ale doopravdy si nemyslím, že jsem si ho přivezla z Egypta, jak se mi všichni snaží podstrčit. S ohledem na to, že jsem před odletem z Egypta měla negativní PCR test, stejně jako zbytek mojí skupiny, a také proto, že nemám žádné příznaky a vlastně je mi dobře, tak soudím, že jsem byla viru vystavena jen krátkodobě. Pravděpodobně v MHD v Praze nebo ve vlaku cestou domů. Jsem moc ráda, že mi nic není, i když neříkám, že o nic nejde.
Myslím, že na mě virus působí mnohem více psychicky než fyzicky. Tím, že jsem nakažená, jsem totiž ohrozila celou svou rodinu. Nejen, že musejí také být dva týdny v karanténě, ale tím, že prakticky se všemi z nich bydlím, mohla jsem je velmi jednoduše také nakazit. Ale naštěstí ne, všichni jsou negativní a v pořádku. Jen to byl zvláštní stav bez-komunikačního vzduchoprázdna ten týden čekat, než u nich uplynula inkubační doba, a mohli jít také na test – který se nakonec ukázal být u všech negativní. Uf.
Prvních pár dní jsem tedy měla mírný strach z toho, koho všeho jsem sama mohla nakazit – ve vlaku, v práci, na nákupu nebo jen tak na ulici. Tím, že mi nic nebylo, a svou nemoc jsem zjistila až díky PCR testu, tak nevím, jak dlouho jsem ji v sobě měla rozvinutou. To je ale asi ten zákeřný bod této nemoci obecně, že? Protože tím, že není vidět, a u všech s mírným průběhem ani nijak zvlášť fyzicky cítit, je tak zákeřná. Ale vůbec se nedivím, že oproti choleře, která se projevuje silnými křečemi a úporným průjmem a zvracením, si z ní Haiťané nic nedělají. Čímž neříkám, že by se měla brát na lehkou váhu, to vůbec ne. Chápu, že u lidí se slabším imunitním systémem nebo v kombinaci s jiným onemocněním to může být velmi nebezpečné a není radno ji podcenit. Ale vím, jak se nyní cítím, a myslím, že i obyčejná chřipka se na mě často podepsala více. Toliko moje zkušenost.
Nároky na sebe sama
V pondělí 22. března jsem tedy dojela domů s pozitivním testem, obvolala svou lékařku i hygienickou stanici, a čekaly mě dva týdny bez jakéhokoliv plánu. Normálně bych byla v práci a vyřizovala si papíry, které mě tam po dvoutýdenní dovolené čekají, ale takto jsem mohla jen vzdáleně odpovídat na e-maily a telefonovat o urgentních věcech s kolegy. Efektivita téměř žádná. Nevadí. Naštěstí se blíží velikonoční svátky, takže si spousta kolegů bere dovolenou a kancelář nebude v takovém nasazení jako obvykle. Sama jsem také měla v plánu vyrazit do Černobylu. Ale protože moje izolace zasahovala přes celé svátky, musela jsem tuto událost zrušit. Sice mě to mrzí, protože by to bylo jistě skvělý zážitek, ale tak se na něj alespoň mohu těšit na příště. Na Ukrajině jsem ještě nikdy nebyla, takže se tam rozhodně chci někdy podívat.
Chtěla bych napsat, že i přes to, že jsme měla najednou tolik času pro sebe, hrozně moc jsem toho udělala a zvládla. Ale popravdě mě komě vlny provinilosti zachvátila také vlna urputné nudy. Najednou jsem ztratila motivaci dělat cokoli, co by mělo nějaký dlouhodobější smysl, a občas mi bylo za těžko i ráno vstát z postele. Po několika dnech se mi ale podařilo si najít jakýsi denní rytmus, který by vyhovoval jak mým fyzickým, tak psychickým nárokům, a aspoň trochu dal mé izolaci smysl. A i když si cením své nezávislosti a času pro sebe, tak musím říci, že být čtrnáct dní odkázána jen sama na sebe bez osobního kontaktu s kýmkoliv jiným, je těžké.
Denní režim
Můj den se skládal z ranního protažení a lahodné snídaně (jednou jsem se dokopala si i udělat palačinky, což se mi jinak nestane jak je rok dlouhý), dopolední práce na počítači (obvykle řešení e-mailů, online kurzy, podcasty) nebo práce v bytě (obvykle úklid, třízení věcí nebo stavba puzzle), vaření obědu s poledním klidem v podobě čtení knihy, odpolední káva u sledování jednoho nebo více dílů seriálu, fyzická aktivita ve formě cvičení či tance, podvečerní cestovatelská či jiná přednáška spojená s kreslením (abych zaměstnala ruce) a večerní pohoda u filmu. Samozřejmě to nebylo dogma, takže jsem některé večery strávila celé s knihou nebo na Den Země se svíčkou psaním povídky, podle nálady.
Nevím, jestli je to tím, že jsme už od školky naučeni se přizpůsobovat nějakému režimu, ale po pár dnech, kdy jsem si zvykla na to, že nemohu ven, a slunce se mé kůže dotkne leda přes zavřené okno, jsem se přizpůsobila a přestalo mi to tolik vadit. To je vlastně jedna z fascinujících věcí, které člověk umí – přizpůsobit se skoro čemukoliv. Samozřejmě, že se nejedná o žádnou katastrofu, a být dva týdny doma není žádná pohroma, ale také jsem mohla strávit celou dobu zalezlá v posteli s hlavou pod peřinou. Takže jsme na sebe hrdá, že když jsem potřebovala pomoci, poradit a pozvednout, nebála jsem se někomu napsat (díky všem, že jste se mnou měli tu trpělivost a byli tu pro mně), a že vůbec mám kolem sebe tolik obětavých lidiček, kteří se o mě tak starají. Nevíte ani, jak si vás všech vážím.
Kulturní večery
Jelikož se teď skoro všechny kulturní akce konají online, mohla jsem se zúčastnit mnoha z nich i přes svou povinnou domácí izolaci.
Znáte iniciativu Nevypustit duši, která se zaměřuje na propagaci psychického zdraví na veřejnosti? Právě s jednou z jeho zakladatelek, Májou Salomonovou, jsem měla možnost si poslechnout zajímavý rozhovor o tom, jak to celé začalo, a kam tato úspěšná kampaň míří. Díky Skautskému institutu jsem se na jeden večer zaměřila na své emoce a práci s nimi na workshopu Barbory Blažkové. Nela Piešovská mě díky svému Sebeláskovému worskhopu přiměla k zastavení a zamyšlení se nad svým životem (opakování workshopu bude ve středu 7. dubna v čase 18:00 - 19:00 na ZOOMu, zdarma). Na podobné téma mě pak ještě zaujalo krátké video od Janky Chudlíkové Zapni se o automatickém chování.
Měla jsem také čas se zaměřit na svůj seberozvoj. Zapojila jsme se hned do několika online kurzů a přednášek.
V prvé řadě to byl online kurz o míru a mírovém vzdělávání, který jsem ještě nestačila projít celý, ale zatím se mi docela líbí. Pak jsem objevila kurz o 3D tisku pro začátečníky, který mě ale příliš nebavil. A ještě jsem si chtěla projít jeden online kurz o klimatické změně, ale druhém modulu se mi zasekl a dál už nefungoval, škoda.
Díky Štěpymu na cestách jsem se mohla přenést zpátky do Libanonu, kam mě se svou přednáškou Země hor, cedrů a uprchlíků přenesl v čase. Připomnělo mi to únor roku 2019, kdy jsem sama měla možnost se tam podívat, navštívit Beirut, Byblos i uspořádat program pro děti v syrském uprchlickém táboře. S Petrem Blahušem jsem se díky jeho více než dvouhodinovém povídání mohla podívat do nádherného Íránu, který mě nadchnul svou starobylou perskou historií. Díky Skautskému institutu jsem se na jeden večer mohla podívat do Švýcarska, jak se tam žije, mluví speciálním nářečím němčiny, a dokonce v ní vyučuje. Mám také moc ráda přednášky Martina Mykisky, díky němuž jsem se mohla v uplynulých dvou týdnech virtuálně zúčastnit jeho dobrodružství ve Venezuele a Mexiku.
Díky neziskové organizaci Vagamondo z Itálie jsem se mohla dozvědět více o udržitelné nenásilné komunikaci. S iniciativou Climate Trackers jsme se zúčastnila workshopu o investigativní žurnalistice zaměřené na klima s předními světovými novináři. A se Skautským institutem se poučila o svojí ekologické stopě díky povídání Eco vs. Ego s Milanem Havlem.
Perličkou tohoto týdne se stalo povídání doktora Ivana Bartoše, který přijal pozvání mé bývalé katedry Knihovnictví a infomačních studií do předmětu Blok expertů. Přes hodinu a půl jsme se současnými studenty z oboru byli nejen svědky popisu jeho kariéry, kdy se přes studia informačních studií v Praze dostal k potřebě rozšiřování informační gramotnosti a digitálních kompetencí ve společnosti, ale to jej dostalo až do politiky. Dozvěděli jsme se také mnohé zajímavosti z jeho života. Bylo to podnětné a inspirující. Už jen fakt, že takto úspěšný člověk je informační pracovník, mě plní jistotou z cesty, kterou jsem si při svém studiu zvolila.
Skauting i v době koronavirové
Díky hodnotící poradě časopisu Skauting, na které jsme se s redakční radou zaměřili na únorové číslo o vyrážení do přírody, jsem se mohla na dvě hodinky ztratit v objektivním i subjektivním hodnocení článků, které jsme do tohoto čísla připravili. A i přes to, že zrovna v této době, tvrdém lockdownu s uzavřenými okresy, se může zdát načasování čísla o venkovních aktivitách jako stavění slonovinové věže (schválně, kdo z nás toto úsloví zdá), nemohlo přijít v lepší čas. Protože kdy jindy se těšit na mech pod bosými chodidly a šumění listů v korunách stromů než při plánování tábora právě teď?
Dalším příjemný skautským zastavením byla také porada týmu Jesenické lesní školy, kdy nás čekalo detailnější plánování letošního čekatelského kurzu. Upřímně nevím, jestli do týmu ještě svou expertízou zapadám, protože se nyní více specializuji na zahraniční skauting, který není nejžhavější prioritou vzdělávacích kurzů obecně, ale také proto, že posledních několik let zápasím s počtem dnů dovolené, které mi umožní být na kurzu obvykle jen o víkendu. Ale i tak vím, že mi ta parta lidí svým smýšlením a udržováním tradičního přístupu ke skautingu bude vždycky blízká. A ať budu na jejich akcích přítomna po celou dobu, nebo jen, když budu moci, budu k nim patřit a vždy s nimi budu ten čas ráda sdílet. Už se těším na léto a doufám, že se opět na Olšanských horách uvidíme.
Novinářský inkubátor
Nemohla jsem zanedbávat ani iniciativu Novinářského inkubátoru, jehož jsem součástí. Zúčastnila jsme se tedy dvou úterních přednášek – Editor jako bič od Vojtěcha Krasnického a Novinařina vědy a výzkumu Martina Rychlíka – a mimo to i interní porady k webu a sociálním sítím. Začali jsme se také s kolegy pomalu rozkoukávat ohledně témat našich závěrečných výstupů z kurzu a také našich mentorů, kteří by nás měli celým procesem provést. Už se na tuto jízdu těším. Líbí se mi, jak jsme se do toho s vervou pustili, a že naše týmová energie neutuchá. Psaní zdar!
Den Země
V neposlední řadě jsem se také zúčastnila globální akce Den Země. Ta byla založena již v roce 1970, takže se letos konala po padesáté první. Pointou je být po jednu hodinu odpojeni od jakýchkoliv sítí. Tedy od mobilních, elektrických, prostě všech. Na ukázku toho, že se dá žít i bez elektronických zařízení a že i jen jedna hodina denně může globálně udělat velký rozdíl.
O půl deváté, kdy aktivita oficiálně začala, jsem tedy zapálila svíčky a začala jsem večer krátkou meditací. Na tu jsem pak navázala psaním krátké povídky, inspirované danou událostí, a o hodinu později jej ukončila opět krátkým spirituálním poděkováním Matce Zemi.
Vím, zní to šíleně, ale uvnitř jsem přesvědčena o tom, že i tyto malé momenty jednotlivých lidí mají smysl. Třeba ne takový, jako kdybychom na hodinu vypnuli na světě všechna pouliční světla nebo zastavili technické výrobní linky. Ale revoluce musí někde začít, no ne? Tak proč ne u každého z nás. Vždyť nás to nic nestojí. Jen trochu sebezapření a kreativity.
Audiovizuální i tištěná zábava
Za tu dobu, co jsem byla doma, jsem shlédla jsem několik filmů a seriálů. Hodně mě zaujaly filmy Otcové a dcery o síle rodinných pout a Okja o budoucnosti geneticky modifikované živočišné produkce a ochráncích zvířat. Na oddych jsem si pak ještě pustila Krásku a zvíře (2017) a Love, Rosie, oboje spíše pohádkově laděné romance.
Ze seriálů se mi nejvíce líbil Emily in Paris, které se v médiích přezdívá novodobý Sex ve městě a opravdu mě jako věčnou začátečnici studia francouzštiny zaujal. A pak jsem viděla všechny díly fantasy oddechovky Sabrinina děsivá dobrodružství a puberťácky laděnou Katy Keene, který tematicky navazuje na můj oblíbený Riverdale, jenž si mě ale nijak extra nezískal.
Také jsem měla dostatek času na čtení, takže jsme se s nadšením vrhla do stránek několika publikací. Nejvíce mě zaujala Dívka jménem Lyra od Cecilie Ahern - dojemný a s přírodou nádherně spojený příběh. Za srdce mě ale také chytily i dva další tituly od Nicolase Sparkse Život ve dvou a Nezapomenutelná cesta. Mimo to jsem také narazila na výborný blog Těsně vedle Michelle Losekoot (autorka knihy Jak na sítě).
Velikonoce
Jelikož moje povinná izolace končila až den po Velikonocích, nepřišel mě tento rok nikdo vymrskat. Na druhou stranu jsem se alespoň letos nemusela barvit vejce a vyrábět sváteční výzdobu. Jediné, co jsem letos zrealizovala, byla výměna ubrusu za čistý s velikonočním motivem. A jestli do příštího roku uschnu? Mno, tak asi budu muset hodně pít, aby se to nestalo…