Domlouvám spolupráci s olomouckými školami, učím se zdravit francouzsky, koukám na přednášku Lada svetom, tancuji bachatu a oprašuji salsu, chystám výstavu, vařím kávu, účastním se Noci kostelů a trávím víkend ve vagónu v Jizerských horách.
Haiti
Na Haiti pořád platí nouzový stav, zákaz vycházení a lidé si tam žijí tak nějak pořád stejně. Žádné novinky tam odtud nejsou, takže se starám hlavně o záležitosti v České republice. Domluvila jsem si tedy několik schůzek, abych nastolila partnerství mezi námi a jinými organizacemi. A také jsem se jala si doplnit vzdělání tím, že jsem si vyprosila materiály studentů oboru Mezinárodní rozvojová studia a inspirovala se jejich literaturou, kterou teď postupně studuji.
Francouzština
Po zádrhelu s nepravidelnými slovesy jsme se dostali k pozdravům a tázacím otázkám, což mi šlo o poznání lépe. Jednak proto, že mnoho z nich se používá, nebo je známo, i u nás. Ale také proto, že toho není tolik. Bonjour, comment allez-vous?
Noc kostelů
Celý týden se také nesl v noci příprav na Noc kostelů. Krom toho, že jsme měli pro veřejnost otevřenou naši kapli, jako každý rok, jsme tentokráte ještě přislíbili pomoc v kostele ve Velké Bystřici. Ve čtvrtek jsme tam tedy jeli instalovat výstavu o Ukrajině. A v pátek se zúčastnili celé akce, která se sestávala ze mše, klasického i moderního koncertu, průvodního slova o výstavě našeho pana ředitele a přednášky doc. Nováčka o Haiti. Zároveň jsme během přednášky zajišťovali občerstvení v podobě haitské kávy.
Bachata
Začala jsem chodit do kurzu Bachata: all levels. A mám pocit, že nejen, že je all levels (všechny úrovně), ale také all ages (bo jsou tam páry od osmnácti po padesát). Ale mnozí z nich doopravdy válí. Kam se na ně hrabu. Ale moc pěkně se na to kouká. A že si tam zatím šlapu zelí? Nu což, žádný učený z nebe nespadl a v bachatě jsme teprve začátečníkem. Ale i tam tvrdě narážím na své naučené pevné držení ze standartních tanců a to, že je předem daná sestava, která se tančí. Sice si ukazujeme některé figury, a učíme se je tančit. Ale většinou povel od tanečního mistra Tomáše zní: „tancujte, jak vás to baví“, a já jsem pak vydána na milost a nemilost mnoha otočkám a výkrutům, kteří tam se mnou pokročilí tanečníci dělají. Ale je to krásně osvobozující, a hlavně velmi naplňující moci se nechat unášet hudbou a neřešit nějaký předem daný systém. To se latino tancům musí nechat. Že co se týká prožitku, je to naprosto o něčem jiném než standardy.
Po hodině ještě probíhá v tanečním studiu otevřená latino tančírna, kam může přijít kdokoliv, kdo si zrovna chce zatancovat. Což je geniální, protože se denzita dobrých tanečníků ještě zvětší, a já si užívám zkoumání stylů vedení jednotlivých z nich. A domů pak posledním vlakem o půlnoci pluji s nohami ztěžklými únavou, ale hlavou lehkou jako pírko.
Víkend ve vagónu
Po čtyřech hodinách spánku jsem v sobotu v pět hodin ráno vyrážela do Jizerských hor. Zjistila jsem, že rouška funguje jako univerzální uspávadlo, takže jsem většinu cesty prospala. Když jsem ale dojela do Kořenova, kamarádi už stejně vyrazili na kole o chlup dříve. Takže jsem si dala věci do vagónu – ano, čtete správně – a vyrazila pěšky po okolí. Skutečně jsme totiž trávili víkend v jednom odstaveném vagónu poblíž trati. A byl překvapivě luxusní a prostorný, protože jsme se tam v jedenácti lidech pohodlně vešli a byla v něm i sprcha. Moje kroky mě v sobotu vedly podél toku řeky Jizery až vzhůru na Jizerku. Údolíčkem se šlo nádherně, jen ty masy cyklistů a vyasfaltovaná cestička byly mírně nepříjemné. Nahoře jsem si dala svoji první letošní Kofolu a vyrazila se obhlídnout údolíčko. A protože se již při výstupu nahoru nebe zatahovalo a byly slyšet hromy, ani mě nepřekvapilo, že na druhém konci údolíčka seděl mrak, ze kterého notně pršelo. Vyběhla jsem si tedy na Bukovku udělat pár fotek s výhledem, a pak pelášila zpátky pod střechu. Sotva jsem stanula pod přístřeškem, začalo pršet. Počkala jsem tedy než mrak přešel, a pak se vydala lesní cestou do údolí. Děšť mě na cestě pokropil ještě několikrát, ale s mojí reflexně oranžovou námořnickou pláštěnkou neměl šanci. Sice jsem měla trošku mokro v botách, jak mi do nich pršelo vrchem, ale jinak jsem v dobré náladě pokračovala. Došla jsem až k přehradě Souš, ale protože rozcestník je od vody ještě daleko, otočila jsem se a zamířila zpět do Kořenova. Měla jsem toho jednak dost, a pak jsem chtěla být zpátky, než začne doopravdy hodně pršet. Do Kořenova jsem dorazila tak, že sotva jsem zalezla do hospody na polévku a kávu, začaly padat kroupy a byla taková průtrž mračen, že jsem byla ráda, že jsem pod střechou. Kamarádi tolik štěstí neměli. Když jsem se o dvě hodiny později na vagónu shledali, byli promočení a prokřehlí. Uvařili jsme mezitím fazole k večeři a všichni jsme se po hřejivé sprše do sytosti najedli. Večer se nesl ve znamení zpěvu, hry na kytary a tahací harmoniku a teleportování mravenců a sušenek stolem.
V neděli jsem vyrazila po červené značce vedoucí malebnou vesničkou plnou roubenek k Souši. Jednak jsem se nechtěla ochudit o pohled na vodu, a pak můj cíl ležel v tom stejném směru. Mířila jsem totiž k Protržené přehradě. Kolem Souše se mi nešlo dobře. Musela jsem celou dobu jít po silnici po asfaltu, kde navíc ještě jezdila auta. A pak přelézt kopeček, abych se dostala na druhou stranu přehrady k Protržené. Kde mě čekalo další překvapení dne, protože jsme zde místo romantické zarostlé přehrady, jak si ji pamatuji z mládí, čekala vykácená mýtina s občerstvovacím stánkem a milionem turistů. Ale i tak jsem si našla příhodně umístěný pařez s výhledem na celou přehradu, kde jsem poobědvala. A těsně pře tím, než jsem se vydala zpátky, jsem se akorát potkala s přijezdivší skupinou na kolech. Tentokrát jsem to vzala kolem přehrady druhou stranou. Lesem po pěšinkách v borůvčí a mokřadech. Nikde ani živáčka, ticho a klid. Byl to ohromný rozdíl jít najednou takto sama lesem plným zpívajících ptáků a jiné zvířeny než po rušné silnice. Pod přehradou jsem si dala tu nejhorší kávu na světě v jednom místním podniku, a cesta zpátky k vagónu už utekla. Tam jsem si akorát zabalila věci, koukala, jak kamarádi umývají nánosy bláta z kol, a vypravila se domů. Byl to náročný víkend, ale na těch Jizerských horách je cosi podmanivého a krásného.
