Teploty se na začátku týdne mohly roztrhnout teploměry. Vládní nařízení konečně dovolují se legálně potkávat, takže toho využívám plnými doušky. A mohou být otevřené už i některé obchody, takže mohu konečně nasytit svůj shopaholismus. A navíc mě potkaly dva úspěchy týkající se mého talentu k psaní. Co si přát více?
Haiti
Na Haiti se nálada nezlepšuje. Únosy jsou tam stále denním chlebem a lidé se bojí ve větších městech chodit svobodně po ulici. Navíc se nedávno prosáklo na veřejnost, že snad právě ony větší gangy platí sám haitský prezident, aby si díky chaotické situaci upevnil své postavení.
Stále tam nedorazila žádná očkovací látka proti nemoci Covid-19 a o uměle vyráběné respirátory jsou na Haiti také spíše výjimkou. Aby tam život nebyl již tak dost složitý, předpovědi počasí hlásí, že z důvodu klimatických změn bude letošní hurikánová sezóna o třetinu horší než v předchozích letech. Haiti vydrž, bude lépe.
Francouzština
Po téměř půlročním čekání na uvolnění vládních opatření, která zakazovala prezenční výuku, a snad dvacaterém předělání všech potřebných dokumentů ke grantu z Úřadu práce, jsem konečně ve středu 12. května 2021 měla svou první hodinu francouzštiny v jazykové škole. A i přes to, že jsem přišla příšerně pozdě, a hladina stresu mi vylétla do nebes, tak se mi hodina velmi líbila a už se těším na další. Pravda, že na mě moje vyučující hned zkraje začala mluvit francouzsky, na což nejsem zvyklá, takže mi chvíli trvalo, než jsem se zorientovala. Ale ke konci lekce už jsem jí rozuměla více a byla o to více nadšená. Samozřejmě toho stále umím říci jen velmi málo, ale i ta troška, co už znám, mi dělá radost. Učit se něčemu novému je moc fajn.
Novinářský inkubátor
V pondělí jsem doháněla přeloženou přednášku Roberta Čásenského pro Novinářský inkubátor, poslední v tomto běhu. Sice jsem ji nestihla online v jednu hodinu, kdy se oficiálně konala, protože jsem nyní na čtrnáct dní převzala kolegovu agendu v práci z důvodu jeho dovolené, a musela se tak věnovat osobním ochranným pomůckám, ale shlédla jsem v podvečer její záznam a líbila se mi.
Ve středu odpoledne jsme pak měli hodnotící poradu k našim výstupům z inkubace. Na online setkání jsme byli nejen my, členové redakce, ale také naši mentoři, a ještě speciální host, paní Jana U., novinářka a žurnalistka. U každého výstupu byl prostor na to, aby o procesu jeho vzniku povyprávěl sám autor, následně jej doplnil jeho mentor, a v neposlední řadě se mu dostalo hodnocení i z odborného hlediska. A i přes to, že to byl místy zdlouhavý a náročný proces, byl zároveň velmi inspirující a podněcující. Mezi řečí se nám totiž dostalo mnoho tipů, jak s textem pracovat, a jak mnohdy z ještě ne zcela dopečených článků udělat sólokapry. Samotné hodnocení jsme pak dostali také do e-mailu, abychom mohli jednak na textech v případě potřeby ještě zapracovat, ale hlavně také, abychom si jej mohli ještě zpětně projít a poučit se z vlastních prvních pokusů o seriózní žurnalistku.
Velmi dobře vystavěná story, která čtenářům přibližuje na příběhu konkrétního člověka situaci na Haiti. Autorka příběh skvěle zasazuje do kontextu, který čtenář ze střední Evropy, jenž nezná situaci na ostrově, potřebuje. Zároveň je množství informací dobře vyvážené s délkou textu, takže v něm nejsou prakticky hluchá místa, která by čtení zpomalovala.
Článek by bylo možné prakticky bez úprav vydat v jakémkoliv mainstreamovém médiu, splňuje všechny náležitosti žánru i pravidla, na jejichž základě novináři pracují. Zároveň je patrná erudovanost autorky v tématu, které nepodává povrchně.
Velmi pěkné reportážní fotografie, které by mohly stát i samostatně v galerii.A pokud Vás zajímá, o čem jsem to vlastně psala, a jak celý můj článek nakonec dopadl, můžete si jej přečíst na webu Novinářského inkubátoru.
Letní počasí, čas vyrazit do parku
Úterní odpolední teploty by si nezadaly nic s parným létem. A to byl teprve slabý začátek května. I v letních šatech jsem si však připadala jako v troubě. Proto nezbývalo nic jiného než se vyrazit po práci osvěžit do stínu stromů nedalekého parku.
Až mě překvapilo, kolik dalších lidí se tam ten den také vydalo. Běhali po pěšinkách křižujíc zeleň sem a tam, pořádali pikniky s pečivem i zmrzlinou v trávě nebo venčili své psí mazlíky a užívali si slunečních paprsků na kůži. Samozřejmě jsem nešla sama, ale vytáhla jsem kamarádku, se kterou jsme se dlouho neviděly.
Někdy jen tak vyrazit ven je to nejlepší, co pro sebe člověk může udělat. A pokud máte i dobrou společnost, je to o to lepší.
Časopis Skauting
Sotva jsem se z francouzštiny vrátila do kanceláře, čekal mě ještě, ten den již druhý, online call. Tentokrát s redakcí časopisu Skauting, ve které působím jako dobrovolná redaktorka. A nebyl to jen tak ledajaký rozhovor. Byla mi představena a následně nabídnuta pozice Vedoucí vydání.
Vyslechla jsem si, co všechno tato funkce obnáší, dostala k tomu nádavkem ještě názor šéfredaktora, a v zásadě neměla o čem přemýšlet. Pracovat se skauty na nějakém projektu pro skauty byl vždycky můj sen. Navíc, když ze své roční zkušenosti vím, jak perfektně redakce funguje (a to jsme se ani jednou nepotkali osobně!), a jací super lidičky v ní jsou, bylo to jasné.
Redakce Skautingu těš se, protože já se těším na tebe!
Je ze mě plasmo-dárkyně
Ve čtvrtek mě čekala velká věc. Dva dny jsem držela docela přísnou dietu (žádné tuky, cukry, smažená jídla, ani káva a čaj), abych mohla jít darovat krevní plasmu. Celý den pršelo a bylo nevlídně, takže jsem si s holou vodou v hrnečku, které jsem po oba dny vypila čtyři litry, připadala studená jako mlok. Ale ani to nemohlo utlumit moje nadšení.
Vstupní registrace i pohovor s lékařem dopadl v pořádku, takže jsem o dvacet minut později již usedala do odběrového křesla, a mohlo se začít. Oddělování plasmy od krevních destiček je rozhodně alchymie a celé odběrové centrum připomíná tak trochu laboratoř šíleného vědce se spoustou pípání a blikání. Ale proces sám je bezbolestný a docela rychlý. Já jsem u toho četla Tolkiena.
Po odběru jsem ještě dostala horkou čokoládu a oplatek a mohla po deseti minutách, aby se potvrdilo, že mi není špatně, odejít. Pokud váháte, jděte do toho. Personál je moc milý, dostanete spoustu dobrot a ten dobrý pocit je k nezaplacení.
Pěšky do Olšan, na kole do Vikýřovic
Pozvala jsem se ke kamarádce na kávu do nedaleké vesnice, a protože jsem potřebovala vyzkoušet opravené pohorky, vyrazila jsem za ní v sobotu ráno pěšky. Cestou jsem se ještě stavila si koupit nové kalhoty a do knihovny, a spokojena vlastní efektivitou, jsem se vydala na cestu. Oproti předpovědi sluníčko pálilo a šlo se mi po loukách a lesíkem příjemně.
U kostelíčku nad Bludovem, v němž zrovna malovali, jsem si dala svačinku a pokračovala dál. V jednu chvíli mě sluníčko tak zlákalo, že jsem se na chvíli natáhla ve vysoké trávě, sundala jsem si boty a jen si vychutnávala to šumění větříku v korunách nedalekých stromů a zpěv ptáků kolem. Po poledni se ale obloha zatáhla mraky a střídmě začaly padat první kapky.
Přidala jsem tedy do kroku, abych nepřišla na návštěvu jako rákosníček. Pláštěnku jsem si sbalenou měla, ale nakonec nebyla potřeba. Do svého cíle jsem přišla tak, že jsem ještě pomohla shrabat posekanou trávu, než začalo doopravdy pršet. A pohorky krásně vydržely. I cestu z návštěvy na vlak, kdy už pršelo trochu více.
Za celý den jsem naťapala sedmnáct kilometrů a bylo to moc fajn.
V neděli odpoledne jsme s oddílovou radou plánovaly náš letní skautský tábor. Zdá se to stále ještě daleko, ale čas uteče rychle. Kromě obnovování činnosti oddílu po rozvolňování protikovidových opatření jsme se hodně bavily o programu jednotlivých dní a na ně navazujících tematických etapách, dlouho jsem se zamýšlely nad používáním mobilů na táboře (k osobním účelům) a také řešily nedostatek přihlášených dětí (zatím máme potvrzených jen třináct). Protože bylo hezky vyrazila jsem na radu do Vikýřovic na kole, a po radě si vyjížďku ještě protáhla do Velkých Losin a na Nové Domky.
Trochu práce a trochu zábavy. Víkend, jak má být.
