Na Haiti se dějí divy – mají tam dva prezidenty! Dokud je sníh, provětrávám své běžky, seč mi síly stačí (a občas i když mi nestačí). Po večer se věnuji ručnímu vyrábění deníku a cestuji po cizích krajích díky online přednáškám. O víkendu jsem se vrhla do úklidu a zařizování naší nové klubovny Leteckých skautů v Mladé Boleslavi, která je sice titěrná, ale naše.
Haiti
Haiti už se zase zmítá v politických nepokojích. Tentokráte je to vyslovení nedůvěry současnému prezidentu, při čemž si opozice zvolila prezidenta druhého. Haiti má tedy v tuto chvíli prezidenty dva. A jak k tomu došlo? Počátek sporu byl v datu inagurace současného prezidenta Moïseho, který měl být již v roce 2016. Ale vlivem tehdejších okolností k němu nakonec došlo až na jaře roku 2017, kdy se bývalý prodejce banánů stal prezidentem ostrovního státu. Pětileté období by mu tedy mělo končit 7. února 2022. To ale opozice a jeho odpůrci odmítají, a berou za své původní datum. Opozice kongresu tedy vzala věc do svých rukou a zvolila druhým prezidentem dne 7. února 2021 druhého nejvyššího soudce Josepha Mécène Jean-Louise (toho prvního mezitím totiž prezident sesadil). Ten má však v současnosti zakázáno opustit zemi, protože je žalován za ohrožení bezpečnosti státu. Stanovisko EU zní: „požadujeme vysvětlení pokusu o převrat“.
Toulky po okolí Šumperka - napoprvé jsem ho minula, tak jsem se musela vrátit jej nalézt
Cestovatelské přednášky
Odpoledne opět trávím pomyslným cestováním po cizích zemích. V úterý jsem se zúčastnila online přednášky Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem Finsko, lesní království, kterou realizoval Tomáš Hájek. Ve středu jsem se proklikala archivem videi Cestovatelské středy Národního muzea. Zaujala mě přednáška Nepál: trek přes jezero Poksundo fotografa Jiřího Kolbaby a také Papua Nová Guinea – fotografuji vážky zpěváka Dana Bárty.
Ondatry jsou vysoce fotogenické - park Štěpánka v Mladé Boleslavi
Ručně vyráběný deník
Ve čtvrtek jsem se zúčastnila parádního online workshopu Něco jako bullet journal Vily Doris, při které mě Magda s Markétkou provedly výrobou vlastnoručního deníku. Bylo mnohdy náročné některé části procesu výroby přenést takto přes obrazovku, obzvláště když jsem se někde zasekla nebo mi něco nešlo, ale nakonec nás to všech patnáct účastníků zvládlo a teď už je jen na nás, čím si deníček zaplníme. Moc se mi líbilo zase něco tvořit rukama, a nejen hlavou, takže jsme moc ráda, že jsem měla možnost a prostor se skvělého workshopu zúčastnit.
Železnice mě donutily čekat dvě hodiny v Kolíně, tak jsem si ji alespoň pořádně prohlédla
Letecký skauting
Juchů! Dostali jsme přidělenou místnost na svou klubovnu Leteckých skautů. Tak jsem se tam hned v sobotu vypravila, abych ji trochu poklidila a nastěhovala do ní trochu nábytku. Sice tam byla děsná zima, protože topení nefunguje, ale aspoň z kohoutku (a místy i jinudy) tekla voda a dostali jsme darem moc pěkná křesílka a pohovku, kterou jistě využijeme po náročném dni běhání za Blaníky po letišti. Naše klubovna je totiž součástí letiště v Mladé Boleslavi, takže budeme mít letecké zkušenosti na dosah ruky. A ještě jsem na počest pokřtění naší klubovny dostala nové nášivky na kroj, ach och.
Boleslavský hrad byl takto v plném zimním slunci malebný
Trocha pohybu
Vyrazila jsem ve středu po práci a pak ještě v neděli na běžky. Ve středu jsem jela jen krátkou trasu z Traťovky, kam jsem se s hrůzou v očích vysmýkala po sněhu a ledu autem, na Rabštejn a zpátky. Jelo se mi pěkně, a i před to, že bylo zamračeno, a pak i šero, jelo to pěkně, a navíc to pak z kopečka jelo pěkně rychle samo. Čerstvý prašan byl ideální, tomu nešlo odolat.
"Výhledy" z běžek - kdesi za Hvězdou
V neděli jsem ovšem ambiciózně vyrazila na delší trasu. A to na hřebenovku ze Skřítku na Ovčárnu. Původně jsem chtěla dojet buď na Červenohorské sedlo nebo do Kout, ale na Ovčárně jsem toho již měla tak akorát dost, takže jsme se třemi autobusy pak už jen s povděkem svezla domů. Celý den bylo nádherně, azurová modř nad hlavou a sluníčko krásně svítilo. To ale neznamenalo, že teplota v nížinách dosahující -10°C nebyla na horách ještě daleko nižší a hlavně že tam na odkrytém hřebeni nefoukalo. Když vám předpověď počasí ráno tvrdí, že na hřebeni nebude v zimě foukat, nevěřte jí. Odhadem byla pocitová teplota tak -20°C, a na to jsem doopravdy nebyla připravená. Navíc mi foukalo v ústrety, takže jsme celou cestu po hřebeni šla proti větru s obličejem ošlehaným ledovými krystalky. V jednu chvíli jsem si i nasadila látkovou roušku, aby mi tak neomrzaly rty, jaká mi byla zima. Poslední úsek už jsme moc necítila ruce, takže fotka Pradědu s Petrovými kameny byla doopravdy focena klacíky, a ne mými prsty. Jak jsem nakonec byla ráda, když jsem slezla těch pár desítek výškových metrů na Ovčárnu. Tam mi trvalo půlhodiny, než jsem trochu rozmrzla, abych si zvládla otevřít termosku s teplým čajem a rozdělat si proteinovou tyčinku. Cesta v přecpaném autobuse domů už mi pak byla skoro jedno, jak jsem byla vyčerpaná a vnitřně prochladlá. Doma jsem si dala dlouhou sprchu a tři mátové čaje a pod peřinou strávila zbytek večera. Výhledy byly krásné a obecně jsem ráda, že jsem si zase osahala nějaký nový zážitek a nějaké své další fyzické dno. Ale že bych to potřebovala někdy vbrzku opakovat, to ani ne…
Více než metr sněhu na hřebeni Jeseníků