Pohodové Slovinsko
- Lada Matyášová
- před 5 dny
- Minut čtení: 5
První červencový týden jsem se jako pomocná průvodkyně zúčastnila zájezdu do národního parku Triglav a k moři ve Slovinsku. Byl to týden nabitý zkušenostmi, milými setkáními, a uvědoměním si, že mám život ve svých rukou a že vše bude takové, jaké si to udělám.
První den jsme jen přejížděli přes noc z České republiky do Slovinska, což bylo náročné, ale pan řidič nám dělal často pauzy a navíc nás čekala výtečná snídaně, takže jsme byli za probděnou noc po zásluze odměněni. Ale nebylo času nazbyt, protože už nás sluníčko volalo ven, a my jsme se vydali prozkoumávat okolí města Kranjska Gora, ve které jsme po následující tři dny měli základnu.
Prameny řeky Sava a skokanské můstky Planica
Nejprve jsme se vydali k prameni řeky Sava Dolinka, jedna ze dvou přítoků známé vodácké řeky Sáva, jenž vyvěrá v malebném rašeliništi pod útesy horských velikánů. A odtud jsme se pak přesunuli na známé místo skoků dalekých na lyžích, Planica. Kromě skokanských můstků zde měli také zajímavou expozici o zdejší historii, ale i o tom, že zde loni místní rodák Domen Prevc poprvé pokořil hranici dvě stě padesáti metrů, nebo jednu komnatu plnou sněhu. Po odpočinku, sbírání pokosených květin na ozdobu sterilního hotelového pokoje, hlazení stádečka koz a malé odbočce k jezerům Jasna (kdo chtěl) jsme se vydali zpět do hotelu. Někteří také využili možnost jít k večeru plavat nebo do vířivky, aby dali odpočinout unavenému tělu.
Trojmezí Itálie, Slovinska a Rakouska
Další den jsme se měli vyvézt lanovkou a absolvovat krátký výlet, ale lanovka již druhou sezónu nefunguje, takže jsme ze sedla Wurzenpass museli pěšky. Čekalo nás strmé stoupání, přes pět set výškových metrů na necelých pěti kilometrech. Ale po té, co jsme se vydrápali na nejbližší kopec, otevřela se před námi krajina a šlo se hned lépe. Vrcholek Dreiländereck, známý také jako Peč, zdobila nejen dřevěná zvonička, ale také šikovné lavičky na lehnutí k odpočinku a pro dokonalost se kolem páslo stádo krav. Jen ta restaurace byla bohužel, tím, že nejezdila lanovka, zavřená. Cestu dolů jsme oproti původnímu plánu zvolili mírnější trasou než přímým padákem dolů do vesnice Rateče, ale i tak to bylo náročné. Sedm set metrů na šesti kilometrech náš občas nutilo na lesní pěšince si i najít nějakou hůl jako oporu pro kolena. Dole se však většina účastníků osvěžila výtečným pivem Laško.
Den ale nekončil a my se vydali přes hranice k jezerům Laghi di Fusine. Azurová voda reflektující vrcholky za ním úplně zvala k vykoupání, což se po náročném treku výtečně hodilo. Voda byla sice studená, ale za to osvěžující. Dvě hodiny utekly jako voda a byl čas se přesunout zpět na hotel k odpočinku.
Monte Lussari, kouzelné poutní místo na vrcholku hor
Další den jsme se opět vydali na italskou stranu Julských Alp, tentokrát nedaleko města Tarvisa, kde jsme lanovkou vystoupali na známé poutní místo Monte Lussari. Zde si každý mohl prohlédnout kostelík se soškou Madony, kterou zde podle pověsti našel mladý pasáček ovcí, a když ji snesl jednoho dne domů do vsi ukázat, další den se opět objevila zde nahoře, nebo se jen nechat unášet výhledy na okolní dvoutisícové hory.
Já jsem se skupinkou vyrazila dříve, abychom na třinácti kilometrech sklesali více než kilometr dolů. Ale nejprve bylo potřeba překonat úzkým chodníčkem se strmými svahy pod, i kamennými poli do sedla Prasing. Rozhodně nic pro slabé žaludky. A pak už nás cesta vedla nekonečnými serpentýnami po kameny vysypané cestě dolů a dolů. V údolí jsme se chtěli osvěžit v řece, ale ejhle, žádná voda tam nebylo. Bylo takové sucho, že řeka prostě zmizela. Voda se objevila až skoro u nástupního místa do autobusu ve Valle di Riofreddo, vytékající z jiného masivu, než ze kterého jsme scházeli (Cacciatore), a když jsem do ní strčila nohy, byla ledová. Nádhera! Oproti třiceti stupňům teploty venku to byla lahoda. Večer opět relax ve vířivce.
Koupání u Bledu
Ráno jsme se sbalili a čekal nás přesun na pobřeží. Ale abychom nejeli rovnou tam, udělali jsme si ještě zastávku u známého jezera Bled v centru země. Kostelík s devadesáti devíti schody na jediném slovinském ostrově mě i po tolika letech, kdy jsem jej viděla poprvé, uchvátil. Koupání se stalo většinovou náplní mé pauzy, ale ostatní si užili jak výstup na hrad či jiný kopec s výhled, tak ochutnali slavnou Kremšnitu, zákusek z listového těsta. Po příjezdu do Strunjanu jsme se jen ubytovali a kdo chtěl si ještě zašel k moři se osvěžit. Voda byla příjemně teplá.
Postojna jama
Jak by šlo při objevování Slovinska minout jeho nejnavštěvovanější pozoruhodnost, Postojnou jeskyni? Nešlo! Jedná se o komplex pěti jeskynních systémů o celkové délce dvaceti čtyř kilometrů, do které se první tři hodiny jede elektrickým vláčkem, a další kilometr a půl je pěší prohlídka. A jeskyně jsou to obrovské a nádherné. Zdejší pozoruhodností je tzv. člověčí ryba, neboli Macarát jeskynní (někdy nazývaný i jako Olm), což je obojživelník dožívající se délky až sto let, který zde žije v naprosté tmě a zvládne být i deset let bez potravy díky jeho pomalému metabolismu. A i toho jsme si mohli ve speciálním teráriu prohlédnout kromě mnoha jiných pozoruhodností, jako parlamentního sálu, koncertního sálu pro deset tisíc lidí, nebo ohořelých stěn po atentátu partyzánů na zde uložené válečné zásoby paliva nepřítel.
Odtud jsme se přesunuli do Koperu, kde nás čekala ochutnávka místních vín a dalších laskomin, které si pro nás z Vino Koper připravili. Byl to příjemný zážitek. Odpoledne jsme se ještě byla podívat na strunjanské solné pláně, které se rozkládaly hned vedle hotelu, a odkud se skutečně bere zdejší sůl na dochucování potravin.
Piran
Města Piran se rozkládá na samém konečku jižního pobřeží Slovinska. Jedná se o malebné zákoutí v italském stylu, skýtající nejednu pozoruhodnost. Však odtud lze do Itálie pouhým okem dohlédnout, je to přes Jadranské moře sotva dvacet kilometrů. Na náměstí, které se rozkládá na původně zasypadném přístavu, leží Benečanka, dům postaveným benátským kupcem pro svou milou. Dostal se tak ale do pomluv, a proto na přední fasádě dodnes najdeme nápis „Lasa pur dir“ (Nechte je mluvit). Odtud se lze vypravit do kopce ke kostelu sv. Františka z Assisi se zajímavou rajskou zahradou, která obsahuje také křeslo vyrobené z kořene čtyři sta let starého olivovníku. A dále na městské hradby a katedrále sv. Jiří. Odtud je to již kousek na nejzápadnější bod, majáku a kostelíku zasvěceného panně Marii.
Odtud bylo možné se vrátit autobusem do hotelu, anebo si ty čtyři kilometry podél pobřeží procházkou ujít pěšky. Zastavovat se na koupání, občerstvení nebo pozorování místní mládeže skotačící ve vodě. Odpoledne jsem se ještě vypravila na průzkum městečka Strunjan s malým, ale velmi pěkně zdobeným a malovaným kostelem zjevení panny Marie. A odtud mě šipky dovedly, což jsme netušila, že zde leží, k dobře desetimetrovému kříži na úpatí útesu. Jednak byl odtud nádherný výhled, ale pak mi to dalo možnost se vracet pěšinkou mezi stromy kolem poloostrova, namísto abych šla po rozpáleném betonu. Jak se někdy hodí sejít z přímé a jednoduché cesty. Jeden hned objeví něco nečekaného.
Klid před bouří
Na neděli, náš poslední den, hlásili odpolední bouřky. Ale i tak si skoupena odhlasovala, že chtějí být u moře co nejdéle. A tak jsme se každý podle svých možností buď koupali, slunili nebo proházeli. Bouřky nakonec výběžek minuly, takže jsme odjížděli suchou nohou. Vyšlo to ideálně. Cesta domů, opět přes noc, utekla jako voda a celý týden tak byl završený.
Za mě to byla moc příjemná zkušenost. Skvělí lidé, zajímavá místa a možnost si dělat některé věci po svém mě bavili a dávali mi velký smysl. Rozhodně musím říci, že jak jsem měla malé obavy před začátkem, tak přijíždím spokojená a dokonce i mírně nadšená. Byla to příjemná, a podle názvu také pohodová, zkušenost. Jsem moc vděčná za Aničku, mou guru v průvodcování, že mi byla tak skvělým příkladem i parťačkou do nepohody, a že mi ukázala, že i organizované zájezdy se mohou dělat bez stresů, bez spěchu a s velkou mírou pochopení a empatie.
