Poslední dubnový týden se nesl ve znamení jara v plném rozpuku a kvetoucí nádhery všude kolem. To mě naplňovalo radostí a opět mi to vlévalo optimismus do žil. Zima byla dlouhá, a tak jsem byla ráda, že již pomalu končí. Neříkám, že se mi pohled na zasněžené Jeseníky nelíbí, ale raději bych na hory vyrazila již pěšky než mít s sebou běžky.
Haiti
Na Haiti se politická krize příliš nemění. Mezinárodní společenství sice apelují na haitskou vládu, aby se snažila situaci řešit, ale násilnosti a únosy stále pokračují. Zároveň Dominikánská republika posiluje ostrahu na společných hranicích, aby lidé neutíkali legálně do jejich země, a je pro Haiťany obecně těžší a těžší získat víza i do ostatních států Karibiku nebo Latinské Ameriky. Což náladě ve státě moc nepomáhá. Je to těžký čas.
Hodně jsem tento týden pomáhala kolegovi třídit materiál na humanitární pomoc tady v Čechách. Sice oba doufáme, že až roztaje všechen sníh na horách, žádná pohroma z toho nebude, ale i tak bylo potřeba udělat pořádek ve skladu, takže jsme teď alespoň přepraveni na všechno.
A stále bojuji se začátkem své řádné výuky francouzštiny, která se kvůli opatřením proti šíření koronaviru stále oddaluje a oddaluje. Ale slavnostně slibuji, že udělám všechno pro to, abych své vzdělání do konce května skutečně nastartovala. Už tak mám pocit, že jsem vše, co jsem dosud znala, zapomněla – v tom mi ani Duolinguo nepomohlo. J'ai tout oublié, malheureusement.
Odpolední procházky, Jeruzalém a jóga
Moc se mi líbí, že začalo být konečně teplo, takže se popracovní čas snažím využít k procházkám a pobytu venku. Dělá to dobře jak mému tělu, tak mé duši. Čerstvý vzduch a trochu sluníčka dělá zázraky.
A navíc se mi podařilo shlédnout prezentaci o Jeruzalémě, která byla velmi podrobná a zajímavá, a také o si s nelinkovana.cz zacvičit jógu, která mě zklidnila a dodala harmonický pocit.
První máj
Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky.
(Zdroj)
Kdo by neznal tato nehynoucí slova básně Karla Hynka Máchy, Máj. Také jsem se je na základní nebo snad i střední škole učila nazpaměť nevěda, k čemu mi to v životě bude dobré, i když jsem literaturu a příběhy v ní obsažené milovala. Ale ukázalo se, že všechno, co nám v paměti uvízne, může být někdy ku prospěchu. Tentokrát jsou to tato slova o tom, že láska není jen krásná, zářící, naplňující a hřejivá – ale že může bolet, drásat a odhalovat do morku kostí. Je to báseň o životě a o tom, jaký se může stát, pokud si nedáme pozor a nestaráme se. Jakým se může stát, když bereme věci za samozřejmé a lidi za nahraditelné.
Já jsem jej strávila děláním dřeva na chatě, což přiměřeně zaměstnalo mé tělo i mysl. I když se na horách se zbytky sněhu vůkol rozhodně nedalo o nějakých rozkvetlých stromech ani mluvit. Ale odpoledne jsem přijela domů, zpátky do města, a viděla kamarádčinu nabídku na „pronájem třešně“. Sice nemám, koho bych si tam na líbačku dovedla, ale zastavila jsem se u ní na mátovou limonádu a čokoládu. A uvědomila si, že je potřeba o lidi ve svém životě starat. Ať už o ty milené, milované nebo zamilované, ale i o ty všechny ostatní. A ta kamarádka si dala ten den za cíl jednu krásnou věc. Každý den se sejít, zavolat nebo napsat alespoň jedné spřízněné duši. Děkuji za inspiraci, hodlám se jí co nejdéle řídit také, protože mě nadchává, dodává mi pocit smysluplných mezilidských spojení a připomíná závan vědomí, že je na světě přeci jen všechno v pořádku.
