Práce, práce, práce… Zjistila jsem, že tu o ní skoro vůbec nepíši. A při tom v ní trávím osm hodin denně a mnohem více mých myšlenek se k ní váže a pojí i v mimopracovní čas. A tak se pokusím to občas napravit. Jednak proto, že to je důvod, proč tento blog původně vzniknul (ukázat krásu knihovnického povolání), ale také proto, že mám svou práci doopravdy ráda a přijde mi prospěšná, proto budu ráda, když o ní bude vědět, co nejvíce lidí.
Pracuji jako koordinátorka humanitárních projektů na Haiti. Kde a co je Haiti, ptáte se? Je to malý ostrovní stát v Karibiku. Kde se bohužel netěší jeho občané z význačné turistické návštěvnosti, jako v ostatních státech. Nýbrž se potýkají s chudobou, negramotností, přírodními katastrofami a nyní s potravinovou krizí (když pomineme tu koronavirovou, která sužuje celý svět). Haiti je nejchudší země západní polokoule. Více než 60 % lidí zde žije pod hranicí chudoby, tedy pod 60 Kč na den. Každý druhý Haiťan neumí číst ani psát. V roce 2010 zde bylo obrovské zemětřesení, z něhož se stát stále ještě nevzpamatoval, a v největším slumu Cité de Soleil u hlavního města žije i dnes přes 300 000 lidí. V roce 2006 postihl zemi hurikán Matthew. Pod francouzskou nadvládou země utrpěla mnohé ztráty. Jednou z nich je i velká míra odlesnění. Odhaduje se, že na Haiti jsou pouze 2 % souvislých lesních porostů. Střídají se zde období dešťů a sucha. Například nyní tam již 5 měsíců nepršelo. Je to země, kde si lidé pomáhají navzájem, živí se z darů přírody a jsou rádi za doopravdy málo. Více úsměvů na fotkách a slov vděčnosti jsem nikdy neslyšela. A při tom jsou to lidé tak stíhaní osudem, že si to u nás v České republice ani neumíme představit.
Co je mým úkolem je koordinovat náš největší projekt, Adopci na dálku – Haiti. Staráme se o tři školy v různých místech Haiti, v nichž individuální dárci podporují vzdělání a životní úroveň žáků (hradíme dětem totiž nejen školné, učebnice a povinnou uniformu, ale také celodenní pitný režim, teplý oběd a drobnosti k významným svátkům jako Vánocům aj.). Roční poplatek na jedno dítě je 6 500 Kč, což se dá rozpočítat na 542 Kč měsíčně. Právě to zajistí malým zvídavým černouškům výuku, aby si v dospělosti mohli pomoci sami. Protože neumět číst a psát znamená, že jsou vždy odkázáni na pomoc někoho jiného, jsou tak zranitelní, a velmi často pak bohužel zneužíváni. Dalšími projekty, které podporujeme, je stavba odolných domů s plechovými střechami (které odolají dešťům lépe než z tradičního bambusového listí), podpora nutričního centra pro podvyživené děti a terapeutického centra pro děti s pohybovými (a někdy i mentálními) obtížemi, a šicí dílnu pro matky samoživitelky. A současným úkolem, nad kterým zatím visí velký otazník, je zařízení zubní ordinace v jedné z našich partnerských komunit. Nicméně nyní, v této nejisté a náročné době, je naše potřeba více než kdykoliv před tím. Pokud to ještě před rozšířením koronaviru na Haiti bylo zlé. Tak teď je to ještě horší. Na 40 % lidí nemá přístup k pitné vodě. Sanitační prostředky chybějí nebo jsou pro mnohé finančně nedosažitelné. Lidé musejí zůstávat doma, takže se nemohou starat o svá políčka a stáda koz, a hladoví. Snaží se svou situaci řešit, jak to jde – sousedskou výpomocí, komunitním vařením nebo výměnou zboží. A berou vše s prostotou svého životního přístupu. Není to ale lehké. Doufám tedy, že se najde mezi námi dostatek odvážných lidí, který bude stát podpora chudých dětí Haiti za to. Výdrž, odhodlání a víra v dobrý konec nás spojuje.
Totálně jsem si v úterý v práci zasekala počítač, protože jsem po něm chtěla dělat ultra-krásnou prezentaci s fotkami ve velkém rozlišení, a mu se to nelíbilo. Ani po dvaceti minutách, kdy jsem dělala něco offline, se nevzpamatoval. Akorát chudák pořád psal, že má problém. Příště mu snad seženu odbornou pomoc psychologa…
V čtvrtek jsem šla pracovně v Olomouci na Úřad práce. Pobavilo mě, že mají před vchodem nasprejovaná označení o povinných rozestupech (to už se i úředníci dávají na dráhu ničitelů veřejného majetku sprejováním?). Sotva jsem tam však došla, tak jsem zjistila, že mají upravenou otevírací dobu a nikdo tam není. Ani na vrátnici ne. Že tam mají jen spoustu schránek, z nichž si musíte některou (ideálně správnou) vybrat, a svůj dopis tam hodit. Tak jsem udělala En ten týky a někam to vhodila. Načež mi ještě ten den odpoledne volala paní, že to musím podat znovu a dojít tam s tím znovu. Tak si aspoň vyberu den, kdy mají otevřeno.
A ten samý den nás všechny plošně testovali na koronavirus. Kolega dokonce donesl do práce velkou kytici šeříků, že začíná před-testovávat už od rána. A to proto, že při nákaze může dojít ke ztrátě čichu. Tudíž ten, kdo šeříkovou vůni neucítí, má možná problém. Nicméně jediný, kdo to skoro nikdy nerozeznal, byl on sám. Hihi. Mou pozitivní zprávou samozřejmě je, že jsem negativní. Stejně jako všichni ostatní z pracovního kolektivu, což byla velká úleva.
„Prší, kapky deště do celt buší, prší, …“ se zpívá v jedné mojí oblíbené táborákové písni. A přesně to jsem si zpívala i já, když jsem šla bouřkou od vlaku domů. Už dlouho jsem takto moc nepromokla. Ale bylo to super. Vědět, že s tím prostě nemohu nic dělat. Jen přijmout realitu padající vody z nebe, a užívat si ten pocit, jak zavlažuje nejen okolní rostliny a zvířenu, ale také mě. Očišťuje, rozradostňuje a naplňuje nadšením.
Začala jsem studovat online kurz Global education goes POP o tom, jak moc se rozšiřuje povědomí o globálních tématech a jak je dobré s nimi pracovat s mladými lidmi. Jednak se kurz zaměřuje na globální témata jako taková (SDG, globalizace, environmentální změny aj.), ale také na pop-kulturu (co ji definuje, jaké má rysy a jak se projevuje u dnešních teenagerů). Zaujalo mě to a přijde mi to jako zajímavý nápad tato dvě témata spojit. Jaké znáte ve svém okolí influencery? A kolik z nich se zaměřuje na nějaká globální témata?
Zúčastnila jsem se online semináře Let’s talk about mental health. Bylo to o zkušenostech pracovníků s mládeží s udržením dobré morálky a nálady jejich svěřenců. Jednak jako přednáškový panel, ale i jako sdílení nás bezmála osmdesáti účastníků v menších skupinkách. Moc se mi některé přednášky líbily. Třeba jedna o rychlých identitách, nebo další o tom, jak dnešní děti neznají skákání do kaluží (některé).
V pátek se krásně vyčasilo a večerní procházka mě příjemně naladila. Jednak jsem poprvé v tomto roce zahlédla létající balón. Ale také tento vlahý večer konečně byl cítit přicházejícím létem, a ne zimou a mrazem jako začátek týdne. Už se na vyšší teploty moc těším. Sukně a sandálky, to je moje.
Občas, když jdu nakupovat, tak je mi smutno z té spousty jednorázových plastů. Z toho, jak jde ekologie stranou a jak si lidé pro jistotu vše balí do tří vrstvev igelitových sáčků. Samozřejmě, zdraví na prvním místě. Ale je to vždy nezbytné a potřebné. Proto se už moc těším na nově vznikající bezobalový obchůdek, který se tady v Šumperku již brzy otevře. Jmenuje se Šumperská špajska a najdete tam vše od potravin, přes hygienu, po domácí prostředky - vše bez obalu. Držím palce s rozjezdem už 25. května 2020!
Sobota se nesla ve znamení velkého úklidu (ano, umyla jsem si okna) a také velkého odpočinku. Nejprve u kamarádů na zahradě a poté, skoro se západem slunce, na terase, jsem si připadala, takto tři patra nad zemí, jako v lese. Z ulice nebyl v tento odpolední čas slyšet žádný ruch, zato bylo vidět jen vrcholky stromů. Ptáci zpívali, hmyz bzučel a sluníčko svítilo že se v tričku dalo sedět. A samozřejmě nesmělo chybět lahodné moravské víno a domácí malinový zákusek. Nevím, jestli je to tou sociální deprivací, ale rozhodně mi společnost lidí chybí. Pravidelný bližší kontakt s nimi. Potkávání se a třeba i to společné nicnedělání (protože i to hned člověka více baví, než o samotě).
