Nevím, jestli je to onou sociální izolací, ale pořád se kolem mě něco děje. Ať už je to soukromě nebo pracovně.
Na Haiti řešíme stavbu domů pro lidi, kteří raději zvolili platbu za jídlo než za bydlení. Věc ale komplikuje dvacetipětiprocentní inflace v zemi. Protože kvůli ní nejen zdražilo jídlo, což je základ řešeného problému, ale také vše ostatní. Takže malý jednopokojový domek, který by běžně stál v přepočtu 20 000 Kč tam nyní stojí až trojnásobek. Což je jak pro Haiťany, tak pro nás, nepředstavitelná částka. Uvidíme, třeba s partnery zatím vymyslíme nouzové řešení, než tam přejde první vlna koronaviru a veškerých omezení. Ta totiž sice lidi chrání, ale zároveň jim v již tak těžké situaci způsobují jen další potíže.
V pondělí jsem měla další lekci francouzštiny. Učila jsem se číst a skloňovat pravidelná i nepravidelná slovesa. A samozřejmě, na všechno existuje výjimka z výjimky, takže to není tak jednoduché. I přes to, že moje lekce trvá jen jednu hodinu, jsem vždycky unavená jak po dlouhém běhu. Tolik soustředění a přemýšlení je vyčerpávající.
A to jsem pak hned ještě nejela domů, jak je mým zvykem, nýbrž ještě k večeru dávala rozhovor pro Hovory bez karantény. Kamarád se totiž rozhodl, že přes dobu omezeného pohybu osob bude natáčet rozhovory se zajímavými lidmi. A shodou okolností se stalo, že oslovil i mě. Měl by vyjít ve čtvrtek 4. června.
V úterý jsem opět měla tai-chi. Klid, mír, harmonie. Soustředěné uvolněné pohyby kopírující možnosti svalů. Sledování třepotajících se listů stromů za oknem. Opakovali jsme letošní sestavy a dolaďovali detaily. Vždy mě ta hodinka cvičení příjemně naladí nejen fyzicky, ale i duševně.
Ve středu jsem se rozhodla k odvážnému kroku, a potkala se s neznámým tanečníkem na lekci bachaty v parku. A bylo to boží! Nakonec jsme domů jela až za tmy a do té doby jsme pořád jen tančili. Nemohu nepřiznat, že mě druhý den bolely nohy. Ale tento nový tanec se mi moc líbí. Obzvláště, když jsem se do něj naučila už snad pět figur. Alias s tanečním partnerem, který umí vést, je každý tanec lehký. Jen teď nemohu z hlavy vyhnat píseň Señorita, kterou jsme pouštěli pořád dokola, protože má přiměřený rytmus...
Ve čtvrtek jsem sice jela domů v obvyklý čas, ale ještě jsem hodinku běhala po městě, aby si zařídila vše potřebné. A ani tak jsem se nestihla stavit v Šumperské špajsce, a to jsem toho o ní tolik slyšela. Snad někdy jindy.
A v pátek mě čekalo setkání s dávnými přáteli, řešení kamarádčiny rozlučky se svobodou a sdílení všeho, co nám přišlo na jazyk. Až jsem se divila, když jsem v sobě pak ještě našla energii jít do obchodu koupit kefír a upéci večer buchtu.
O víkendu jsem totiž vyrazila na výlet. Do Skorošic za kamarádkou. Slavily jsme s dalšími lidičkami její narozeniny. A to nejen výborným jídlem, ale také společně stráveným časem, chozením po výletech a povídáním. Navštívila jsem Tančírnu v Račím údolí doslova na Konci světa. A Nýznerovské vodopády. Ach, jak je tam skoro v Polsku krásně.
A v neděli jsem si udělala radost, protože jsem šla po dlouhé době opět do kina. A to na nic menšího než na Afrikou na pioneri! Pětičlenná výprava v čele s Markem Slobodníkem vyrazila z Bánské Bystrice (nejkrásnějšího města na světě, jak říká) až na Střelkový mys na jihu Afriky. Dojeli do Itálie, lodí do Izraele, a odtud rovnou čarou na jih. Přes Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzánii a Mosambik až do Jihoafrické republiky. Maximálně mě to nadchlo, a kdybych uměla řídit motorku, jedu také!
Photo credits: M.K.