V dnech 6. - 15. prosince 2022 se v britském ASHA centru, Forest of Dean, Flaxley, konalo mezinárodní školení pracovníků s mládeží Příběhy pro život: dovednosti hlubokého naslouchání pro přijetí kulturní rozmanitosti (Stories for Life: Deep Listening Skills for Embracing Cultural Diversity).
ASHA centrum stojí na třech pilířích: mezináboženský dialog, udržitelnost a umění. My jsme se zde hodně dotýkaly lidového umění a jak jej můžeme přenést a čerpat z něj v dnešní době. To vše na základě komunitního soužití a ve třech fázích: separace, přechod a návrat.
Celý program se zabýval storytellingem jako nástrojem osobní síly. Možností vidět a být viděn. Možností slyšet a být slyšen. Jako nástrojem veřejného nebo soukromého představení, které ma za cíl nejen udělat show, ale především přesvědčit a přenést hodnoty a rozvíjet. Storytelling jsme nahlíželi jako návrat se k pocitu sounáležitosti, k jeho účelnému používání, k jeho aplikaci v realitě dnešních dní. Jako možnost, jak příběh nechat plynout skrze ústa a tělo vypravěče svou vlastní cestou, jako zdroj inspirace a vědění v každé situaci. S důrazem na jeho efekt propojení lidí a motivaci k jejich setkání, možnost k intimnímu sdílení daného okamžiku a vzájemnému porozumění mezi vypravěčem a posluchačem. Jako zdroj medicíny, které staré mýty obsahují.
Abych mohl vyprávět velké příběhy, musím se přestat považovat za nicotného.
Lidské tělo se s příběhy spojuje a pracuje s nimi na několika rovinách. Je jimi například neurověda, která nám pomocí emocí pomáhá si příběh lépe zapamatovat. Vyplavuje se nám kortizol, který v nás aktivuje strach nebo nepříjemné pocity. Dopamine, který se váže k pocitům sounáležitosti a příjemných prožitků. A oxytocin, který nám pomáhá lépe vnímat krásu a lásku. Díky nim tak můžeme příběh vnímat lépe v našem těle a jako posluchači v nás tak zanechá hluboký dojem. Dalším způsobem, jak neurověda napomáhá vypravěčům příběhů, je, že budu mezi ním a posluchačem, případně postavami v příběhu, vztah empatie a sympatie. Dovoluje nám zrcadlit emoce, napodobovat výrazy obličeje, a dokonce propojovat některé naše mozkové činnosti, které napomáhají hlubokému naslouchání. Příběh tedy není jen něčím, co se nám letmo dotkne, ale vytvoří v nás hluboký pocit vnitřní odezvy.
Na psychologické rovině se naše mysl spojuje s příběhy pomocí archetypů. Z jungmannovské teorie známe dvanáct charakterů, které se běžně objevují v prastarých mýtech, náboženských knihách i jiných textech. Jsou však jen stínem našich duší stejně jako mapy. Nikdy neodpovídají realitě na sto procent. Můžeme se však díky nim vztáhnout k postavě v příběhu a vnímat ji tak jako nějakou naši součást. Druhou věcí, se kterou příběhy pracují, je tzv. kolektivní nevědomí. Něco, co všichni na světě sdílíme, i když od sebe žijeme několik stovek nebo tisíců kilometrů. Ať už jsou to symboly, ikony nebo metafory, které pro nás mají shodný nebo velmi podobný význam. Jedná se o jakousi nevyřčenou moudrost, obrazy, které máme v naší mysli.
Storytelling, neboli vyprávění příběhů, je možné dělat téměř kdykoliv a kdekoliv. Ale aby bylo skutečně mocné a mělo hojivé a propojující účinky, je potřeba pro něj vytvořit jakýsi posvátný prostor. Ten pomůže nejen nastavit vhodnou atmosféru, ale také pomůže našemu mozku a dalším procesům (emoce, hormony aj.) se připravit na to, že se nejedná jen o obyčejné vyprávění u čaje. Posvátné místo se skládá z vhodně nastavených fyzických hranic místa, připraveného posezení jak pro obecentsvo, tak pro vypravěče, malých dobrot a občerstvení pro vypravěče, vhodného osvětlení, květin a jiných dekorativních prvků včetně například malého oltáře navazujícího na starou tradici vyprávění poučných životních příběhů, které své posluchače transformovaly, s přidáním vjemů pro další smysly, jako hudba, slovní úvod či doprovod během vyprávění a vůní. Nejedná se o konečný výčet toho, jak by se vyprávěcí noc měla odehrávat stejně tak jako ne vše zde zdůrazněné je povinné dodržet a na místě mít. Pomáhá to však tělu i duši se připravit na jedinečný zážitek a vnímat tak příběh na více úrovních, být tak jeho součástí a nechat se jím unášet do hlubin sebe samých.
Nemůžete se změnit, pokud si nepřipustíte, že z toho můžete mít i potěšení.
Žije ve mně...
Žít ve mně je složité.
Těžké, tvrdé, bolestivé.
Lehké, snadné, radostné.
Bez jakéhokoliv významu,
naplněné smyslem.
Cítím se ztracená.
Znovu nalézám svou sílu a svůj smysl!
Žít ve mně je radost a velký dar.
Žít ve mně je první výkřik novorozence,
je posledním výdechem starce.
Žít ve mně je opakující se koloběh nepředvídatelných událostí,
je předem napsaný osud, který je třeba naplnit.
Umírá ve mně..
Umírání ve mně je černá díra vesmíru, která vysaje všechno, co mám ráda, a všechny, které jsem milovala.
Ukončuje procesy, které mi již neslouží, situace, které mě činí menší, mysli, které mě vidí slabší a chtějí mě ovládnout.
Umírání ve mně je nekonečný příběh znovuzrození.
V očích mých rodičů být znovu nevinná a krásná.
Umírání ve mně je celý vesmír proudící mým tělem pro všechno, co mám ráda, pro všechny, které miluji, pro mé rodiče.
Moje kosti vědí...
Moje kosti vědí, že bez bolesti není růstu,
není radosti bez smutku, není života bez stárnutí.
Moje kosti vědí, že snažit se zastavit čas je stejně nesmyslné jako snažit se zastavit vodu v řece. Že je to stejně nesmyslné jako snaha zadržet smrt, je stejně nemožná jako umírání bez bolesti.
Mé kosti vědí, kdy přijde můj čas.
A já je pak uložím do země a tiše odejdu.
Kdyby moje krev byla inkoust
Kdyby moje krev byla inkoust, napsala bych celý svůj životní příběh špičkou prstu.
Cítila bych, jak papír pod mou kůží nasává inkoust, a uchová ho jako cenný předmět pro další generace.
Kdyby moje krev byla inkoust, propíchla bych si dlaň, aby jej ostatní mohli použít k napsání svých příběhů. Aby si zaznamenali všechny šťastné i smutné okamžiky svého života.
Kdyby moje krev byla inkoust, vyčerpala bych se k smrti, abych mohla všechny kolem proměnit v knihy, v příběhy.
Teprve pak by měl můj život smysl, teprve pak by měly význam životy mých milovaných.
Tím, že by mnou procházely, tím, že by cítila malý proud krve na své kůži.
Příběhy jsou magický potenciál. Magický potenciál k přeměně.
Na příkladu epického příběhu Mahabharaty jsme si ukázali, jak může jeden text ovlivnit běh dějin i mnoha lidí. Jedná se o nejdelší literární kus na světě a obsahuje osmnáct knih. Některé z nich jsou velmi útlé, jiné naopak velmi obsáhlé. Dávají nám však zrcadlo našeho vlastního chování i přes to, že byly napsány před více než dvěma tisíci lety. Jaký je tvůj božský dar? Udělal*a jsi někdy něco, co všichni ostatní považovali za špatné? Kým bys byl, kdyby se všechny tvé talenty projevily v míru, kým jsi doopravdy? Žij jako by každý den tvého života byl epický příběh!
Lidé občas nerozumí tomu, že se snažíme dělat správnou věc. Ale to by nás v žádném případě nemělo zastavit.
Naslouchání není jen sezení. Není to jen sedět a kývat hlavou vedle někoho jiného. Není to jen vydávání jakýchkoli zvuků, aby druhý věděl, že nespím. Někdy, jen někdy, to znamená zůstat úplně zticha. Znamená to otevřít portál do svého srdce a prožít příběh druhého člověka. Cítit stejnou bolest, cítit stejnou radost. Spřátelit se s postavami v příbězích druhých a setkat se s nimi společně se svými vlastními archetypy. Setkat se s nimi jako vždycky tápající dítě, rozumný dospělý a vševědoucí mudrc zároveň.
Znamená to naslouchat každou buňkou svého těla, každým vlasem jen na hlavě, každým chuťovým pohárkem v ústech. Znamená to naklonit se dopředu, když se chystá něco úžasného, krýt se, když se objeví příšera, nebo se plížit jako loupežník v pohádce. Někdy to znamená stát se vypravěčem, znamená to ponořit se do příběhu druhého člověka natolik, že se staneme jedním. Neviditelné stříbrné linie nás budou spojovat a svazovat, dokud nebude konec. Bude mít šťastný konec, nebo přinese slzy a životní lekci? Kdo ví. Ale nebudeme v tom sami. Vypravěč bude mít svého posluchače a posluchač bude mít svého vypravěče.
Nejsilnější příběhy vycházejí zevnitř. Pocházejí z našeho srdce, z našeho podvědomí, z naší duše. Nejsilnější příběhy jsou ty, které jsme prožili. Každý příběh má svůj čas, má svůj okamžik a své místo, kdy a kde se musí stát na tomto světě. Má stejnou moc jako magie, má stejnou moc jako medicína. Když se správně použije, může někomu zachránit život.
Musí obsahovat alespoň zrnko pravdy. Zrnko nevyslovené a neviděné krásy, zrnko vděčnosti. A musí plynout jako řeka. Z jeho duše a ducha. Neměl by to být příběh, který má zapůsobit, přesvědčit, zmanipulovat masy. Neměl by to být příběh někoho jiného. O lidech, které vypravěč nikdy nepotkal, o místě, které vypravěč nikdy neviděl, o stehnech, která nikdy nedělal.
Být posluchačem znamená vytvořit hluboké spojení s vypravěčem i hluboké spojení se sebou samým. Být posluchačem znamená naladit se na notu příběhu a vydržet naslouchat až do konce. Znamená to být tichý, trpělivý, odolný a silný v udržování prostoru pro vypravěče. Znamená to být schopen unést vše, co příběh obsahuje. Znamená to zemřít a znovu se narodit, pokud je to potřeba, abych příběh vyslechl z hloubi svých kostí.
Abychom mohli jít kupředu, musíme se někdy vrátit zpět.
Fear, fear, go away,
make the space for light.
Fear, fear, go away,
clear my day and night.
Fear, fear, thank you for
being there for me.
Fear, fear, you can go,
return back to sleep.
Projekt byl podpořen grantem Erasmus+.
