Nejvýše položené hlavní město na světě La Paz, archeologická lokalita Tiwanaku, solná pláň Salar de Uyuni, těžba stříbra v Potosí, správní centrum Sucre, národní park Torotoro a mnoho dalšího.
První den osmé etapy putování Tatry kolem světa 2 Jižní Amerikou začal cestou z La Paz do Tiwanaku, kolébky stejnojmenné civilizace. Zde proběhla prohlídka archeologického areálu a stejnojmenného chrámu Kalasasaya, zdejšího muzea keramiky a Bennetova monolitu, největšího v kuse zachovaného kamenného sloupu zpodobňujícího jednoho z vládnucích osob předinkovské kultury. Protože už jsem všechny podstatné informace znala z předchozí etapy, když jsme tu byli s místní průvodkyní, tak jsem si na ni tentokrát zahrála já. Bylo to zábavné, ale jako placenou práci bych to dělat nemohla. Tolik mluvit, to není nic pro mě. V podvečer proběhlo první seznamovací kolečko, první společné vaření a užívání si společných momentů při západu slunce.
Jezero Titicaca nás přívítalo prvními ranními paprsky. Já jsem z něj sice moc neměla, protože mi nebylo dobře, jelikož kuře z místního stánečku z La Paz, které jsme měli předchozí den na oběd se rozhodlo, že mě trošku potrápí. Ale ostatním se, zdálo, projížďka na loďkách líbila a užili si Puma Punku, nejezoteričtější místo v Tiwanaku. Spali jsme u kachního jezera nedaleko vesničky Calamarca.
V noci byla taková zima, že nám omrzaly stany zevnitř a jak se v nich srážel dech, dělaly se tam až krápníky. Já jsem naštěstí, díky své nemoci, spala v autě uvnitř. Čelní sklo jsme museli vzít dřevěnými obracečkami na vaření, protože jsme z něj tu vrstvu ledu, která se na něm přes noc udělala, jinak nemohli dostat. Sluníčko stany i nás však brzy prohřálo a my mohli pokračovat v cestě do Orura. Zde byly na místním trhu, kde je možné sehnat doopravdy všechno od potravin přes elektroniku po nábytek, doplněny zásoby a už se pokračovalo k malé vesničce Poopó do přírodních léčivých lázní. Těsně před soumrakem jsme parkovali na místě, odkud již bylo možné zahlédnout solnou pláň Salar de Uyuni.
Časné vstávání nikomu nevadilo, protože bylo vykoupeno hrou barev východu slunce a jejich odrazem na bílém horizontu solného podloží. Solná pláň Salar de Uyuni je doopravdy světový unikát. Tolik soli, kam jen oko dohlédne. V Uyuni je jedno velmi známé místo hojně navštěvované turisty, Hřbitov vlaků. Mě tedy přijde spíše smutné, že zde použitelné lokomotivy a celé vlakové soupravy jen tak bez užitku rezivějí, ale ostatním, zejména mužům, se tam líbilo. Zatímco si dočasní členové tuto pozoruhodnost prohlíželi, jeli jsme s týmem natakovat a také se stavili na snídani (domácí horká čokoláda, medové pivo a k tomu sendvič s pěticentimetrovou vrstvou čerstvé zeleniny). Při přejezdu do města Tupiza se nám ale porouchalo auto. V jednom prudkém kopci v horách jsme prostě zůstali stát. Na silnici, bez signálu. Někteří se tedy vydali hledat telefonní spojení na mechaniky, aby nám alespoň malinko poradili, jestli jet dál nebo co teď. Zbytek vyčkával a fandil. Nakonec jsme jeli ještě kousek, protože se to zdálo být bezpečné. Ale zvuk, který nás prve znepokojil, postupem času zesiloval, a tak jsme na jedné odbočce zůstali mimo silnici raději stát. Podezřelý rachot jsme natočili na video, a ridič Tom s pomocníkem Danem se vydali stopem na signál konzultovat s firmou Tatra. Než se vrátili, byla již tma. Přespali jsme tedy tam, kde jsme byli. Noc v horách za silného větru byla nepříjemná, i když nejistota ohledně auta byla nepříjemnější.
Tomáš s Danem dále řešili, co s tím, a pro zbytek skupiny mezitím sjednali místního průvodce Miltona, který se nám věnoval, zatímco oni opravovali. Podezření na rozbitou spojku se nepotvrdilo. Ale co by to mohlo být jiného? Odpoledne jsme tedy věnovali objevování pískovcového kaňonu nedaleko města Tupiza, u kterého jsme měi poruchu, jenž tvořil doslova bludiště a zavedl nás až na své ústí na vrcholku strmého útesu. Mezi zvrásněnými komíny horniny rostly kaktusy a pichlavé keře, na kterých si tu a tam pochutnávaly kozy. Cestou jsme ochutnávali místní sladký pepř přímo ze stromů a sbírali divokou kávu. Na večeři jsme nás pozval náš průvodce Milton k sobě domů. Jeho žena nachystala zeleninový vývar, pečené kuře a domácí kávu - tu, kterou jsme si odpoledne nasbírali. Vše bylo výtečné, organické a domácí.
Úterý bylo věnováno hned několika výletům v okolí Tupizy. Tatru se sice v mezidobí podařilo dopravit do města, ale ukázalo se, že se rozletělo nějaké ložisko blízko motoru a jeho kusy udělaly pod kapotou auta pěknou paseku. Bylo potřeba objednat nový kus a nechat některé kovové části jaho umístění dokonce přímo vyrobit, aby se mohlo jet dál. Tedy žádná lehká nebo krátká záležitost. My mezitím navštívili Ďáblovy dveře, kaňon Inků (na jehož konci u malého vodopádu jsme zahlédli kolibříka, kaňon Los Machos (volně přeloženo Kaňon borců) a na závěr koryto řeky Rio Tupiza. Po pozdním obědě se však nikomu již nikam dál nechtělo, tak jsme u Miltona doma zůstali o chvíli déle. Jeho dcera a nateř nám zahráli na tradiční bolivijské flétny a představili místní folklorní oblečení. Kdo chtěl, zašel si v pozdním odpoledni na západ slunce z vyhlídky Corazón de Jesus nad městem.
Na procházku za skalními obelisky se vyráželo všem po chladné noci těžko, a to jsme spali uvnitř. Ale z nějakého důvodu v Bolívii skoro nikde nemají topení. Jen teplou vodu ve sprše (aspoň, že tak). Sluníčko ale brzy vylezlo zpoza hor a rozehřálo naše zkřehlá těla. Cestou ke skále Ďáblova ruka se nám podařilo dokonce najít nějaké místní pastevce koz, kteří nám prodali svůj lahodný domácí sýr. Odpoledne jsme vyrazili na divoký západ, a to v podobě tříhodinové vyjížďky na koních. Sice se většinou jelo kvůli bezpečnosti jen krokem, ale zážitek průjezdu městečkem a volnou přírodou v sedle byl jedinečný. Jen, kdyby to sedlo bylo o trošku měkčí.
Dlouhý přejezd z Tupizy do dvě stě padesát kilometrů vzdáleného Potosí byl náročný. Cestou byla pěkná zastávka u vodní nádrže, kde jsme měli původně v plánu si půjčit loďky, ale tak moc foukalo, že jsme to z bezpečnostních důvodů raději vzdali. O to dříve jsme dorazili do koloniálního města, které je od poloviny 19. století zařazeno na seznam UNESCO, Potosí. Na večeři jsme si dali samé pokrmy z lam - lamí medailonky, lamí hřbety nebo lamí guláš. Všechno bylo výtečné.
Další den jsme si hráli na horníky. S průvodcem Davidem jsme totiž vyrazili na zážitkovou prohlídku stříbrného dolu Santa Rita. Byl to úžasný zážitek. Vlézt do tmavé štoly, uskakovat před projíždějícími tunovými vozíky, dýchat důlní prach a k tomu si ještě vše vyzkoušet na vlastní kůži. Dozvěděli jsme se mnoho podrobností o životě v dolech, zkusili si rumpálem vytáhnout dvě stě kilogramový pytel s rudou, ručně si odloupli trošku stříbra, a dokonce byli svědky i důlní exploze dynamitem. Ve zbytku dne někteří vyrazili do karmelitánského kláštera, jiní do katedrály, a já na kávu s dortíkem (je potřeba se umět rozmazlovat).
Sobota 16. července je v Bolívii známá svátkem svaté Terezy. Po celé zemi se konají velké oslvy. Svatá Tereza je nejen patronkou země, ale také policejních složek a vojáků. Přes celé město se táhl velký slavnostní průvod se sochou svaté Terezy v čele, vojenskou pochodovou kapelou a živelnou mší ve španělštině v kostele Santa Teresa. Odpoledne nás mile překvapilo Muzeum historie těžby stříbra. Měli zde zachovalé nástroje i výrobky ze stříbra již ze 16. století, mnoho mincí, křížů nebo například postříbřené mumie miminek. Trajda mezitím vyrazila z Tupizy, ale zjistilo se, že jí stále někde uniká olej, takže bylo potřeba dalších oprav.
Bývalé hlavní město Sucre nás po dlouhé jízdě autobusem přivítalo slunečnou oblohou. Sice nám chvíli zabralo se v něm zorientovat, ale již brzy jsme se procházeli bílé zářícími uličkami koloniálního města. Však ne nadarmo se mu přezdívá Město stříbra. Na každém rohu byla nějaká zajímavost. Kostel, park nebo dokonce živý koncert. Jediné, co nás velmi zaskočilo, bylo, že to zde skoro všude příšerně páchlo močí. Myslíme si, že to proto, že se zde toulala velká spousta divokých psů. Ale ty je možné vidět i v jiných městech v zemi, a zápach tam není ani zdaleka tak silný. Byli jsme tedy rádi, když jsme k večeru nastupovali do postaršího autobusu, který nás přes noc dovezl do města Cochabamba.
Ihned to vyjití z autobusového nádraží nás zaskočily velké demonstrace za práva žen a rovné platy všude kolem. To nám ale nemohlo zkřížit plány, protože jsme stejně jen chtěli nalízt cestovní agenturu, která by nás vzala do národního parku Torotoro nedaleko, a z města co nejdříve odjet. Ale vypadalo to, že snad všichni majitelé těchto podnikl také demonstrují. Jedinou otevřenou kancelář jsme našeli až skoro po dvou hodinách. Za to ale úspěšně, protože nás ještě v tu hodinu vzali na minibus, který nás dovezl do vesničky Toro toro. V chráněné přírodní oblasti je mnoho zajímavostí a spousta jedinečných krás, které si zde návštěvník může užít. My si hned to odpoledne vyrazili do dvě stě metrů hlubokého a čtrnáct kilometrů dlouhého kaňonu Cañon de Los Pajaros, majícího šest set schodů. Na jeho konci nás čekaly nádherné vodopády Cascada El Vergel. Místní se v něm dokonce koupali. Cestou jsme viděli mnoho dinosauřích stop, papoušků Loro arabas nebo si čistili dutiny přivoněním k rostlině Boldas (voní jako kříženec máty a tea tree).”
Další ze zajímavostí parku je skalní město Itas na náhorní plošině skalního masivu Torotoro. Jedná se o pozůstatky předinkovské civilizace s jeskynními malbami a nádhernými výhledy. A skutečně, v některých jeskynních prostorách by se klidně dalo i bydlet. Odpoledne se pak konalo velké dobrodružství v podobě průzkumu jeskyně Umajalanta. Nebyla to totiž ledajaká obyčejná prohlídka, nýbrž každý dostal helmu a čelovku a vyrazil do otevřeného krasového prostoru. Stěny se tuhle přibližovaly, takže bylo nutné se plazit, támhle zase svažovaly, takže bylo potřeba použít kovového žebříku nebo provazu. A v některých místech se dokonce bylo nutné proplazit skutečně nízkou průrvou plnou vody a bláta. O tom, že se bylo potřeba místy přidržet některého z krápníků nebo si na jiný zahrát pro radost jako na hudební nástroj pomlčím. Z toho by šel kdejakým speleologům mráz po zádech.
Přejezd z Cochabamby zpět do La Pazu trval skoro celý den. Dílem proto, že se podařilo Trajdu opravit, takže nás dojela a čekala na nás nedaleko vesničky Leque Palca, kam jsme se museli dostat lokálním autobusem. Ale dílem také prot, že aby se auto zase nepokazilo, jel s ním Tomáš raději opatrně. Bylo však tak dost času na to, abychom si všichni sdělili svoje dojmy z uplynulých dní, protože se skupina nakonec rozdělila na tři části (jedna, která opravovala auto, druhá, se kterou jsem vyrazila já do národního parku Torotoro, a třetí, která se na vlastní pěst vydala nížeji do jungle). Do La Pazu jsme přijížděli až za tmy. Ještě že jsme měli zajištěný hotel i s parkováním a mohli si pak už jen užít poslední společnou večeři v restauraci Curry House.
Poslední den etapy jsme ještě vyrazili do horského sedla La Cumbre. Sehnali jsme si šíleného taxikáře, který nás vyvezl jak tam, tak s námi vyjel až na vedlejší horu Cerro Valenciana (4 964 m n.m.). Zde jsme si vyfotili krásné panorama vrcholů před námi i celé La Paz v dálce a dali si dokonce oběd. Pak se svezli k laguně Estrella, kde nás zaujaly místní ženy, jež na břehu jezera zpracovávaly brambory na uskladnění. A to tak, že je nejprve máčely v pytlích ve vodě a následně nechávaly přes noc mrznout než je šlapáním zbavily přebytečných slupek a balily do pytlů. Takto prý brambory vydrží i několik let. Protože nám ale nebyla dosažená nadmořská výška dost, přemluvili jsme řidiče, aby nás zavezl až do sedla Apacheta Chucura, odkud jsme se vydali na vrchol Cerro Saturno. Ční do výše 5 011 m n.m. Juchů, dokázali jsme to, pět tisíc metrů nad mořem dobyto!
Původně jsme zamýšleli, že by pátek 22. července byl více odpočinkovým dnem, ale nějak se to zvrtlo. Původní plán byl od hotelu dojít pěšky k šest kilometrů vzdálenému Měsíčnímu údolí, ale cestou někdo zlákal vrchol Muela del Diablo (Ďáblův zub moudrosti). Takže jsme si vzali taxi a nechali se vyvézt pod vrchol (s únavou ze včerejška, vysoké teplotě a řídkému vzduchu jsme nechtěli přehánět). S překrásným výhledem na město jsme zde poobědvali a k druhé hodině se vydali pěšky po druhé straně hory dolů. Jít po strmé, klouzající a často se kroutící cestičce nebylo však nic jednoduchého. Navíc, když končila v "zahrádkářské kolonii", ze které jsme ještě museli několik kilometrů podél smrdoucí řeky, abychom našli most. Na silnici se nám během pár chvil podařilo chytit autobus, který nás v přepočtu za 6 korun dovezl až do centra La Pazu. Tam jsme si nejprve zašli na kávu, abychom se trošku osvěžili, a pak se vydali na místní trhy. Pak už jen večeře a cesta telefericem (místní lanovky sloužící jako MHD) do hotelu.
***
Bolavé nohy, opálená kůže a úsměv na rtech. Jak jinak poznáte spokojeného cestovatele?
