Sedm chalanů a jedna baba, nejkrásnější město na světě, sedm set najetých kilometrů, žádná porucha (!) a dva trabanty. Přesně tak vypadal Trabant trip Mareka Slobodníka.
Osm odvážných se rozhodlo vydat na týdenní dobrodružství v srdci Slovenska. Byli jimi Gabo, Janko, Laděnka, Lukáš, Martin, Miško, Vladis a vajda Marek. Nečekaly je tam pralesy, pouště, ani divá zvěř, za to dva pískající zelené trabanty Lola a Krištof, zákeřný hlad a spalující slunce.
Autor fotografie: Martin
Splavování Hronu
Hned po seznámení se dobrodruzi vrhli na zkoušku ohněm. Zabalit se v osmi lidech do dvou trabantů. Po odložení většiny věcí se to nakonec podařilo a bylo možné vyrazit za prvním dobrodružstvím. Splavování řeky Hron od dědiny Nemecká až do Šálkovej. Dohromady je to dvacet kilometrů, které se volným stylem (pozadu i bokem) podařilo skupině urazit za pět hodin. Samozřejmě s hodinovou pauzou na oběd v Grajcaru, protože trpět hladem hned od začátku není jejich styl. Mokří a prokřehlí, nicméně nepotopení, dorazili účastníci tripu do cíle, kde se převlékli a přesunuli na místo prvního přespání venku. Na Suchý vrch. Nádherný výhled na dvojitou duhou, praskající oheň a večer výhled na zářící Banskú Bystricu byl příslibem začátku jedinečného týdne.
Autor fotografie: Martin
Žemlu!
Snídaně se konala v jednom nejmenovaném bystrickém podniku, kde krom kávy podávali jen jedinou věc. Žemlu! Chutnala výtečně. Další cesta nás vedla do kopce na Španiu Dolinu. Horské vesničky známe nejen pro své krásné výhledy, ale také jako naleziště mědi. Celý kopec je zde provrtaný tunely, do kterých se dobrodruzi samozřejmě chtěli podívat. Ale co to? Mříže! Bláto!!! Čelem vzad a raději byl zvolen rychlý přesun k dalšímu cíli. Tím byla Harmanecká jeskyně. Kdo by řekl, že jeskyně bude na vrcholku kopce. Do začátku prohlídky zbývalo dvacet minut, ale na rozcestníku psali čtyřicet. Raketovým tempem všichni zdolali více než dvousetmetrové převýšení na onom jednom kilometru, a prohlídku s malým pozdržením stihli. Ale to už byl zase čas uhánět s větrem ku Ružomberku. Tam čekala přítomné zkouška odvahy a silného žaludku. Jelo se skákat s padáky, neboli spíše se nechat příjemně unášet v tandemu se zkušenými instruktory Ďurifukem, Kubom a Marekom. Byl využit i ten poslední paprseček slunce, než nastal čas se přesunout do venkovního termálního jezírka na Kalamenoch. Voda o pětatřiceti stupních, pivečko, steaky k večeři. Neexistuje větší pohoda.
Autor fotografie: Janko
Hledání třetího břehu
Středa byla dnem prohánění kol trabantů, ale také zkoušení řidičského umu účastníků. Kdo měl odvahu a dostatečně silné ruce, mohl si vyzkoušet trabant řídit. Do kopce, z kopce, vprav, vlevo. Trabant sice jede obvykle maximální rychlostí osmdesát kilometrů za hodinou a má jen dvacetšest koní (běžná malá motorka jich má pětatřicet), ale za to u něj neexistuje posilovač řízení nebo brzd. Vše je tedy nutné řešit lidskou silou a rozumem. A když něco nejde vyjet, tak i zpátečkou. Z Ružomberku se trabanty vydaly přes Poprad do Nízkých Tater až k prameni Hronu, kde došlo k hledání třetího břehu. Úspěšně. Další zastávkou byla úzkokolejná železnice v Čiernom Balogu. Kvíkání a funění dvoutaktu bylo tedy na hodinku vystřídáno duněním pražců a rytmickým odfukováním mašinky. Jak nadšeně dobrodruhy zdravily místní děti! Večer byl stráven kocháním se krásami Banskej Bystrice a koštováním lokálních produktů, zejména piva.
Trabant vs. včely 1:0
Další den počasí výpravě přálo, tudíž vyrazila na letiště Očová. Zde se konala další adrenalinová aktivita. Tou bylo letání v dvoumístné Cessně. Jen pilot Petr a jeden z dobrodruhů. Ale hned po příjezdu na letiště čekalo na výpravu nemilé překvapení. Kolem letadla se usídlil roj včel. To však pro trabanty nebyl žádný problém. Použít sytič, přidat plyn a milé včelky byly za několik minut od letadla pryč. Trabant všechny i tentokrát zachránil! Jeden po druhém se pak účastníci střídali v létání nad Banskou Bystricou, kdy si chviličku mohli pod dozorem instruktora ve vzduchu letadlo řídit. A ti odvážnější si pak zažít i nálety, vývrtky či volný pád. Odpoledne se pak účastníci Trabant tripu přesunuli k Belianskému jezeru, aby využili pěkného počasí. Koupání, padleboardy, nafukovací obývák a provazovou houpačku. O zábavu postaráno. A když pak ještě místní začali nosit šípkové víno a Spiritus Rektalum (rozuměj domácí slivovici), nemohlo být ani lépe.
Ó, ptáci!
Raketovější start než následující den se za celý týden nekonal. Hnala se totiž veliká bouřka, která všechny vyhnala ze spacáků velmi brzy. Zato bylo potom dost času dát si snídani v Banskej Štiavnici a přesunout se do nedaleké vesničky Štiavnické Bane. Tam se konala prohlídka Základní školy s mateřskou školou Maximiliána Hella, která je na celém Slovensku jediná, jež povinně na druhém stupni vyučuje sokolnictví. Ale kromě dravců, papoušků a jiného ptactva, zde mají i krokodýla, želvu a opičky. Tamní prohlídka byla přerušena naplánovanou návštěvou Banského muzea o historii hornictví v kraji, při níž si přítomní mohli mj. prohlédnout i tzv. baňský měsíc. Po návratu do školy si pro nás žáci připravili ukázku létání dravců, kterou si každý mohl také zkusit. Nechat si na ruce přistát dvoukilového orla bělohlavého je vskutku povznášející pocit. Únava uplynulých událostí však dostoupila vrcholu a zbytek odpoledne byl stráven odpočinkem u jezera Počúvadlo. Následovalo hraní karetní hry Dixit a tour de pub po místních restauracích, čajovnách i diskotékách.
Za video děkuji Jankovi
Jeleň v poli
Pobývat v okolí Štiavnice se vyplatilo i na další den, protože již od rána bylo nebe bez mráčku a rozhodnutí bylo jednoznačné. Jde se koupat na jezero Banský Studenec. Voda příjemně chladila, trabanty odpočívaly ve stínu a my se pekli na sluníčku. Ideální přespolední program. To, že pak někteří potřebovali speciální chladící kúru, protože jim šlo maso dobře od kosti je již věc jiná. Vyrazili jsme proto raději dále nastoupat nějakou nadmořskou výšku, abychom se alespoň trochu ochladili. Další zastávkou byla totiž vesnice Kaliště, nacisty vypálená obec za druhé světové války. V polovině kopce krátce sprchlo, ale dovnitř trabantů naštěstí nenateklo, takže se všem značně ulevilo, a mohli si užívat tajuplnou a mocnou atmosféru místa dosyta. Poslední přesun trabantího tripu byl na kopec nad Rudlovou, částí Banské Bystrice. Nádherné místo ozářené západem slunce vítalo k přespání. Programu ale ještě nebyl konec. Následoval koncert kapely Karpina, která nahrála píseň k filmu Afrika na Pioneri, na kterém samozřejmě výprava nemohla chybět. A večer se konala soukromá trabantí ohňová show. Věděli jste, že trabant využije jen devatenáct procent paliva, a zbytek vypustí do ovzduší? (Moderní auta využijí přibližně čtyřicet procent.) A víte, co se s tímto zbytkovým palivem stane, když k němu dáte zapalovač? Hoří! A to tak silně, že je schopno si udržet hoření i po odstranění zdroje ohně. Je to skoro jako magie Saint Tropez. Akorát jeleň v poli ji neviděl, protože třepotal nožičkami ve vzduchu. Snažil se asi dohonit tu lišku, která nám to odopledne zkřížila před Banskou Bystricou cestu.
Nostalgie
Poslední ráno, poslední probuzení pod hvězdami vedle trabantů, poslední společná snídaně. Zabalit všechny věci, nic nezapomenout, pořádně se rozloučit a se zvukem trabantího bublání a kvíkání se odebrat domů. Jak jsou moderní auta najednou obyčejná, nesmyslně pohodlná, tichá a nezajímavá. Nikdo na řidiče nemává, nedává se s ním do řeči, neobdivuje nádheru zeleného laku a sílu i zvuk dvojtaktního motoru. Kdo nezažil, nepochopí. Protože tak dobře, jako na Trabant tripu, už nikomu z účastníků nikdy nebude. TrabantRIP forever!
Autor fotografie: Martin
Lada Matyášová, zvaná též Laděnka