„Výměna mládeže je více než dovolená.“
Mezi 6. a 12. březnem 2023 jsem se vypravila do islandského Reykjavíku na školení pracovníků s mládeží Tools for Youth Exchanges (nástroje pro výměny mládeže). Jednalo se o pětidenní intenzivní trénink, během něhož jsme se společně s třemi desítkami dalších účastníků z dvaceti zemí Evropy dozvídali, jak zkvalitnit naše zapojení do programu Erasmus+.
Nejprve bylo potřeba se interaktivními metodami seznámit, a to nejenom znát naše jména, ale také vědět, jaké jsou naše zkušenosti s prací s mládeží a jaký je důvod naší účasti na školení. A protože se jednalo o kurz zaměřený na neformální vzdělávání, kromě toho jsme se také jeden druhého ptali na náš oblíbený styl učení. Překvapilo mě, že ve skupině třiceti osob se téměř nikdy žádný neopakoval.
„I am a star!“ znělo heslo sebe-prezetačního posteru každého z nás, na kterém jsme měli znázornit, jaké všechny role v životě zastáváme a v čem jsme sami pro sebe i pro naše okolí hvězdy. Bylo zajímavé sledovat, s kolika dalšími účastníky jsme na tom podobně, a jaké zájmy nás spojují. Nesmělo později odpoledne chybět ani přestavení toho, co nás v dalších dnech čeká, a důvody toho, proč jsme se zde sešli. Každý se pak mohl vyjádřit k vlastním očekáváním a obavám ohledně nadcházejících aktivit, nastavit si svůj vzdělávací cíl a případné bariéry, které jeho dosažení mohly zabránit. „Chci se naučit alespoň jednu novou metodu práce s mládeží a prodiskutovat s ostatními, jak vnímají změnu v prostředí mládežnických výměn po pandemii Covidu,“ zněl můj.
Věděla jsem, že Erasmus+ stanovil kompetence pro zapojenou mládež, které jsou velmi zřetelně vidět například v YouthPassu. Ale co jsem již netušila je, že existují i kompetence pro pracovníky s mládeží a dokonce i jiné pro trenéry a facilitátory. Logicky to dává smysl, ale ještě se mi nikdy předtím nepodařilo na ně narazit. Mohli jsme si tak sami zkusit, které kompetence jsou nám vlastní a na které ještě bude potřeba se v našem rozvoji zaměřit. A to díky nástroji YOCOMO SA tool.
Jednoduchá team-buildingová aktivita Ovce a pastýř nám vyvolala úsměv na rtech. Ve čtyřech skupinách jsme byli náhodně rozmístěni po místnosti, a naším úkolem bylo se dostat pomocí instrukcí od pastýře do ohrádky. Jednoduché? Ani ne, protože měly všechny ovce zavázané oči a pastýř navíc nesměl mluvit. Místnost byla navíc plná překážek a zlotřilých vlků, které cestu do domečku ztěžovali.
Důležitým modelem pro práci se skupinou je Model vývoje skupiny podle Tuckmana. Znázorňuje proces vzniku fungující skupiny pomocí pěti fází - formování, bouření, normování, optimální výkon a ukončení činnosti. Ve fázi formování se dává skupina dohromady, jednotlivci se seznamují, dochází k prvním interakcím a zaměřením se na cíl. Při bouření dochází k usazování rolí ve skupině, které se často neobejde bez konfliktů a emocí. Fáze normování se vyznačuje nastavováním jasných obrysů společné práce, tvořením pravidel a soudržností. Při optimálním výkonu je skupina připravena podat nejlepší výkon, je schopna fungovat samostatně a řešit problémy. Fáze ukončení činnosti je pomalým rozkladem skupiny, na kterou je potřeba nechat dostatek času, a která se vyjadřuje pomalým rozvolňováním vztahů mezi jednotlivci a plánování do budoucna.
Velká vzdělávací hra je napůl zábavným, napůl naučným způsobem, jak účastníkům přinést reflexi jejich způsobu vzdělávání, pomoci s prohlubováním vzájemného poznání v malých skupinách a navíc podpořit jejich kreativitu. První fází je vytvořit si z plastelíny hrací postavičku, která znázorňuje způsob toho, jak se který účastník nejlépe učí (například želva symbolizuje pomalou, ale zato vytrvalou snahu, delfín zase potřebu se učit ve skupině a motýl zase styl učení podobný přelétávání od jednoho zdroje informací k jinému a skládání si celku dohromady). A pak následuje posun hracích figurek po kartičkách dle hodu kostky. Na každé kartě je vždy uveden povinný úkol pro hráče, který kartu otočil, a otázky k diskuzi pro celou skupinu. Hráči si tedy mohou například zkusit odhadnout velikost a zalidnění vlastní země, odhadnout, jak se realita vlastní země projevuje vzhledem k učení v mezinárodním prostředí, vyřešit logickou hádanku s kozou, vlkem a zelím, okusit pozici moci při veřejném provolání něčeho zásadního či se zamyslet nad vlastními pocity při řešení hypotetické situace zamilovanosti v rámci skupiny. Reflexe této aktivity byla pak dělána v souladu s Kolbovým cyklem učení, tedy následovala model pocity, fakta, učení se, plán změn. Jak se nyní cítím? Co přesně se stalo a jaká v tomto procesu byla moje role? Co jsem se o sobě, ostatních a světě dozvěděla? A jak mohu tyto znalosti použít v budoucnu?
Navštívil nás vážený host, Óli Örn Atlason, z islandské Národní agentury, která celý kurz hostila, a nejen, že nám přišel představit program Erasmus+ na roky 2021 – 2027, ale vzal s sebou také dvě další dámy, které nám představily dva příklady dobré praxe toho, jak zde na Islandu realizovaly výměny mládeže ony. Překvapilo mne, jak velký důraz program klade na inkluzi, a jak zásadní je přizvat mladé lidi do všech procesů, od plánování témat, přes program a rozpočet po závěrečnou zprávu. Však i tipy, které nám pak dali, se k tomuto vztahují - vybudujte silné partnerství, používejte reflektivní přístup (buďte otevření změnám), mluvte o penězích, evaluujte a reflektujte, sesbírejte účastnické dojmy a vytvořte kvalitní report.
Na karetní hře Boomerang jsme si vyzkoušeli, jaké to je být menšinou ve většině. Každá ze čtyř skupin dostala ke svému stolu balíček karet a poněkud jiné zadání hry, než ostatní. Ale to na začátku nikdo nevěděl. „Přečetli jsme si pravidla, více či méně jim porozuměli a začali hrát,“ vysvětluje při reflexi jedna z účastnic. „Ale pak se výherce musel posunout do jiné skupiny a prohravší ještě do jiné, kde se hra hrála úplně jinak, a nikdo mu nebyl ochoten nic vysvětlit. Takže tam jen seděl a hrál, aniž by věděl jak. … Což mi přijde, že je podobné v tom, jak se cítí migranti v cizí zemi, když se jich nikdo neujme, aby jim vysvětlil zákony, zvyky a tradice.“ Teorie multikulturního učení je široká, a kromě modelu ledovce (kdy většina kulturních zvyků je spíše nevyřčená), se dnes spíše používá Vývojový model mezikulturní citlivosti Miltona J. Bennetta, který definuje reakci na mezikulturní střet šestí stádii. Jsou jimi popírání, obrana, minimalizace, přijetí, adaptace a integrace. První tři fáze jsou tzv. etnocentrické a řadí se sem popírání, kdy se lidé od ostatních skupin buď izolují nebo vylučují. Obrana, při které dochází ke znevažování jiných kultur, k pocitu nadřízenosti vlastní kultury nebo k obrácení, kdy mnou nově přijatá kultura je lepší než má původní. A minimalizace, jež se vyznačuje soustředěním se na shodné fyzické potřeby nebo sdílené univerzální hodnoty. Dalšími třemi jsou pak tzv. etnorelativní stádia, mezi něž patří přijímání, tedy respektování odlišného chování a hodnot. Přizpůsobení, které se vztahuje k empatii a pluralismu (odlišnost musí být chápána v kontextu příslušné kultury. A jako nejvyšší stupeň etnorelativity pak patří integrace, tedy schopnost vyhodnotit vlastní chování v kontextu dané kultury a vysvětlení vlastní identity na základě fluidního procesu tvoření vlastní reality.
Aktivita Jeden krok vpřed nás pak přinesla ještě blíže k pochopení stoprocentní inkluze, a jaké dopady na jednotlivce může mít. Každý z nás dostal předem danou roli a na základě kladených otázek jsme se měli pohybovat ze startovní pozice vždy o jeden krok vpřed, pokud jsme si mysleli, že je toho naše postava schopna a má tuto možnost. Mnoho z nás přešlo celou místnost, mnoho se však stěží pohnulo z místa. Závěrečná diskuze se týkala hlavně mezinárodních projektů. Jak si můžeme být jisti, že se tito lidé budou také moci zúčastnit výměn mládeže? Jakým výzvám a bariérám mohou tito lidé čelit? Jaké nástroje, aktivity a metody můžeme použít, abychom podpořili jejich zapojení?
Jednou z nejdůležitějších součástí školení byla praxe, tedy možnost si se získanými znalostmi a dovednostmi v malém týmu zkusit designovat a realizovat workshop pro ostatní. Je samozřejmostí, že by akce měla mít nějaký úvod, aktivitu, reflexi a závěr, ale také přípravnou část a fázi přenosu do reálného života. A co například motivace, facilitátorský tým, potřeby účastníků, metody, prostředí, časové možnosti, kontext a výstupy? Je toho mnoho, na co je třeba dbát, aby se aktivita povedla. Workshopům byly věnovány celé dva dny a musím říci, že jsem byla překvapena, jak se ostatní svého úkolu zhostili. Digitální odolnost nás zavedla na pole fake news a dezinformací, kde jsme si vyzkoušeli nejen vlastní kreativitu, ale také si vyzkoušeli několik online nástrojů (Menti aj.). Tým zabývající se interkulturním učením zase vytvořil vlastní hru o hnízdění migrujících ptáků s omezenými možnostmi krmení se na každém hnízdě, kterou pěkně simulovali omezené příležitosti lidí přicházejícího z celého světa za hledáním azylu. Můj tým vytvořil aktivitu upozorňující na potřebu redukce CO2 a aktivní participace občanů. Doporučuji netradiční popularizační video Concerned kittens. Tři tipy, které jsme následně vybrali jako nejdůležitější po obdržení feedbacku od ostatních skupin, byly dobrá komunikace uvnitř týmu i vně, vždy mít plán B a silný time management.
Jak se dá vyhodnotit úspěšná účast jedince na vzdělávání? Pomocí tří faktorů – výzva, kapacita a zapojení. Výzva nesmí být ani příliš nízká, ani vysoká, měla by odpovídat zkušenostem účastníka a jeho možnostem. Měli bychom také zvážit kapacity zapojených osob, čeho jsou schopni, jak fungují ve skupině, jaké mají zájmy a čím se mohou zapojit, aby vynikl jejich talent. Nesmí chybět kreativita a pružná adaptace na případně změny. Zapojením je myšleno, zdali je aktivita pro účastníky relevantní a zajímavá, jestli s ní mají nějaké emocionální vazby a jak oddělit zájmy a vliv facilitátora od kreativního procesu skupiny mladých lidí.
Jedním z nejznámějších modelů zapojení (mladých) lidí do procesu je tzv. žebřík participace. Jedná se o škálu zapojení lidí do plánování, realizace a hodnocení akce, od minimálního po plnou zodpovědnost. Nejnižší formou zapojení mladých lidí je manipulace, kdy jsou přesvědčeni někým jiným, co by měli dělat, kdy a jak, aniž by se jich někdo zeptal na jejich názor. V další fázi působí jako dekorace, kde dospělí vymysleli akci, na kterou přijdou mladí lidé jen proto, aby „byli vidět“, bez znalosti kontextu nebo účelu. O příčku výše je tzv. tokenismus, tedy forma zapojení mladých lidí, kdy slouží jako loutky, objekty k propagaci nějaké myšlenky, která ale nemusí být jejich (mají tedy svůj hlas, ale nikdo je neposlouchá). Ve čtvrté fázi jsou mladí lidé k nějakému úkolu přiděleni, ale zapojení do procesu na místě, například školní předsedové nebo dobrovolníci. Dále jsou mladí lidé osloveni a informováni, takže je zde obecný zájem o jejich názor, který je použit dále v procesu, a mladí lidé rozumějí účelu akce, i když mají jen malou možnost proces výrazně ovlivnit. Na šestém místě je iniciativa dospělých, na kterou následují sdílené rozhodnutí s mladými lidmi, kdy dospělí dávají škálu možností a je na mladých lidech, aby z nich vybrali tu nejlepší. Předposlední je pak mladými lidmi iniciovaný a vedený projekt, při kterém jsou pracovníci s mládeží jenom dohlížiteli. A největší zapojení mladých lidí je při projektech, které podporuje sdílené rozhodování mladých lidí, u kterých by dospělí lidé ani nemuseli být a jsou přizývání jako konzultanti nesoucí nějakou zkušenost, pokud si to tak mladí lidé přejí. Je tedy nezbytné, abychom se zamysleli, kolik odpovědnosti skutečně mladým lidem kolem sebe dáváme, a kolik jim jí ještě můžeme poskytnout. Jaké jsou kreativní procesy, kterými můžeme podpořit zapojení mladých lidí? Jak se cítí ve skupině, s níž pracují, a jak by se tento pocit změnil, kdyby v ní nebyli žádní dospělí?
A v neposlední řadě je také potřeba si připomenout model komfortní zóny, který rozlišuje dva extrémy, zónu komfortu a zónu paniky, mezi nimiž se nachází zóna učení. Každý z nás je má nastavené individuálně, a je potřeba myslet na to, že mezi zónou učení a paniky je jen tenká linie. Ta však zajišťuje náš přirozený rozvoj kompetencí, a proto je potřeba pravidelně testovat vlastní hranice, abychom se mohli neustále rozvíjet a posouvat dál. Jak můžeme podpořit mladé lidi v tom, aby zažívali zónu učení bez překlopení se do zóny paniky?
Námětů k diskuzi však bylo mnoho. Od zapojení partnerů, aktivity neformálního vzdělávání a aktivní zapojení účastníků, přes designování programu, mezikulturní učení, po disseminaci a rozšiřování výstupů. Kdo chtěl, mohl si během dne vytáhnout lísteček z některé z Pandořiných skříněk a zamyslet se v dialogu nad palčivou otázkou k jednomu z témat.
Dopolední skupinové diskuze na témata neformální vzdělávání, aktivní zapojení mladých lidí a kvalitní partnerství ve výsledku trvaly skoro hodinu, ale byl to unikátní prostor, ve kterém jsme se mohli zeptat na cokoli, co nás ohledně daných témat ve spojení s výměnami mládeže zajímalo, dozvědět se také zkušenosti od ostatních pracovníků s mládeží, což bylo o to cenné. Zdrojem kvalitních informací o výměnách mládeže je také platforma The Star of Europe. A pro zájemce o rozšiřující kurz je ještě možné se zapojit do projektu Advanced training on intercultural learning (ATOQ), který bude vypsán někdy v průběhu roku 2023.
Stejně tak, jako je poslední fází skupinového modelu uzavírání, tak bylo potřeba zakončit i toto školení, a to plánováním do budoucnosti. Každý z nás se měl zamyslet nad tím, jestli jeho cíl vzdělávání pro tento kurz byl naplněn, zamyslet se nad aktivitou, kterou by po návratu rád udělal a také si vyplnil YouthPass, jako jeden z možných nástrojů evaluace vlastního rozvoje. Co bych z tohoto školení měla přivézt zpět domů, proč a komu? Které kompetence a do jaké míry jsem v sobě za uplynulý týden rozvinula? Jak mohu více zapojovat mladé lidi do celého procesu realizace výměny mládeže a jak s nimi pracovat pravidelněji?
A úplně nakonec také bylo potřeba se ohlédnout zpět na všechny materiály a zdroje, kterých se nám během Tools for Youth Exchanges dostalo, a to na platformě HOP.
Jsem moc vděčná islandské národní agentuře za realizaci tohoto školení, týmu ve složení Elizabeth, Nerijus a Buzz za naši motivaci, aktivizaci a předání tolika vlastních zkušeností, že to snad ani za těch pět dní nebylo možné stihnout, a také Domu zahraniční spolupráce za to, že jsem měla možnost se projektu zúčastnit a reprezentovat tak Českou republiku. Děkuji také programu Erasmus+ za podporu práce s mládeží a možnosti zvyšování kapacit, které se díky jejich přispění mohou konat po všech koutech Evropy, a jsou tak nesmírně potřeba.
