Haiti se vzpamatovává z ničivého zemětřesení na jihovýchodě. Moje francouzština mi dává pořádně zabrat. Vyrazila jsem na svatbu kamarádů do Krkonoš, slavila narozeniny v-mexickém-stylu-opožděného oslavence a vyrazila na Jesenický lesní čekatelský kurz. Mám pocit, že tento týden trval měsíc.
Haiti
Počet obětí, zraněných i zničených domů se den po dni zvyšuje. Po pondělním průchodu tropické bouře Grace ve dva dny přes tím zasaženém území zemětřesením šance na najití přeživších rapidně klesají. Prozatímní odhady jsou 2 000 mrtvých, 12 000 zraněných a na 80 000 lidí bez domova.
S nadřízeným orgánem jsme vyhlásili veřejnou sbírku, jejíž výtěžek půjde na mezinárodní pomoc, i když ani ta není jistá, do jaké míry a kdy se tam dostane.
Já osobně mám jen malý přehled o tom, jak situace vypadá, protože naši partneři mají plné ruce práce a na zprávy neodpovídají. Poslali mi sice pár fotek a částečné informace, ale na zhodnocení stavu v Roche-au-Bateaux je to málo. Mohu stále jen doufat, že adoptivní děti jsou v pořádku.
Francouzština
Učím se COD a COI, tedy vyjádření předmětu přímého a nepřímého. Nejen, že je každý složitý sám o sobě, ale naučit se je rozpoznávat a správně kombinovat ve větách je Mordor. A do toho můj neoblíbený minulý čas. Je to čím dál tím složitější.
Chvíle volna
Jediné volné odpoledne tohoto týdne využívám k procházce na Poděbrady a zpátky. Voda mě k sobě táhne. I přes to, že v pondělí v noci byla velká bouřka, teploty klesly o deset stupňů a vlastně se mi ani koupat nechtělo. Raději jsem jen chodila po břehu a sledovala vůkol rozeseté rybáře. Nikdy jsem rybaření nezkoušela, ale rozhodně to vypadá jako skvělá činnost na vyčištění hlavy, zklidnění a úniku od shonu města.
Czechitas
Již na jaře jsem se přihlásila, že bych chtěla dobrovolničit u Czechitas – neziskovky, která učí holky a ženy programovat a obecně více rozumět IT. Přijde mi to jako super počin, tak jsem si říkala, proč se nezapojit. Akorát, kvůli koronaviru a různým další posunům jsem ještě nezačala. Až teprve nyní jsem absolvovala vstupní školení, a když jsem si měla vybrat termíny, ve kterých bych měla prostor s workshopy Czechitas pomáhat, při pohledu na plnost diáře jsem se zděsila. Mno co už, tak snad v listopadu ještě bude vše otevřené, abych mohla svému závazku pomoci dostát, hihi…
Na svatbu do Krkonoš
Již před nějakou dobou jsem byla pozvána na svatbu své kamarádky, jejíž lokace mi byla tajemně sdělena formou GPS souřadnic. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po zadání do map shledala, že se svatební obřad bude konat v Krkonoších (i přes to, že oba snoubenci žijí na Vysočině). No nevadí, naštěstí mě cestou tam i zpátky vzala další svatebčanka, takže jsem nemusela absolvovat pětihodinovou cestu vlakem, ale i tak nám zabrala skoro celé dopoledne. Místo nádherné. U chalupy v Horní Malé Úpě. Akorát počasí si s námi pohrálo, protože teploty se pohybovaly ten den mezi devíti a třinácti stupni Celsia. Obřad jsem málem nestihla kvůli pracovnímu rozhovoru do rádia, ale jen málem. Byl krásný, dojemný a oběma to hrozně slušelo. A pak již začalo svatební veselí. Jídlo a pití střídal připravený program, pořád se bylo s kým seznamovat, a tak den utíkal jako voda. A jako úplně nejlepší tečka na závěr byla horká koupel ve venkovní dřevěné lázni. Paráda!
Páteční oslava narozenin
Ani po příjezdu ze svatby jsem neměla klid, protože jsem ještě řešila nějaké další pracovní věci, a hlavně mě k večeru čekala velká oslava narozenin. Tedy, měla být velká. Nakonec se nás na ní sešlo šest, a to tak, že hlavní oslavenec přijet o tři hodiny později, protože mu cestou upadl výfuk. Ups. Vše ale dohnal a byl to prímový večer.
Jesenická lesní škola
Každý rok posledních deset let se předposlední víkend v srpnu vydávám na Olšanské hory. Místo ztracené kdesi v lesích nad Horními Studénkami. A to nejen proto, že se mi tam tuze líbí, a protože ono místo má uzdravující atmosféru plnou přátelství a skautského ducha, ale hlavně proto, že se zde konají kurzy Jesenické lesní školy. A letos tomu bylo přesně deset let, co jsem zde absolvovala lesní školu, tedy nástavbový vzdělávací kurz pro skautské vůdce. Však jsme se tady také z původních šestnácti čtyři sešli. Pomohli jsme na probíhajícím čekatelském kurzu (pro začínající vůdce družin) v kuchyni, se dřevem a se stavbou ohně. A hlavně měli spoustu času na povídání o tom, co se komu z nás za uplynulý rok či více, co jsme se neviděli, přihodilo. Sice se už více cítím jako absolventka než instruktorka toho kurzu, ale i tak jsem tu „doma“. Snad se uvidíme příští rok zase!
