S haitskými věcmi jsem mrzla na Blešáku a připadám si jako pošťák, kolik mi pro adoptivní děti chodí dopisů. Ve francouzštině pořád opakuji, co mi nejde (je toho hodně). Nedobrovolně jsem zažila jógu v beatovém rytmu. A o víkendu si užívala procházek v parku a lítání s otočkami a volnými pády. Juch.
Haiti
Připadám si jako Pošťák Pat. Chodí mi dopisy od adoptivních rodičů pro jejich adoptivní děti a je toho doopravdy hodně, protože je mám zatím sotva od poloviny z nich. Takže mi ještě dobrých dvě stě balíčků pro děti na Haiti chybí. Dopisy je pak potřeba přebalit do čisté obálky, aby tam nebyly adresy po České republice, a pokud je v češtině přeložit. Jednoduché dopisy už zvládám překládat sama. Ty složitější a delší posílám dobrovolníkům. A protože je jich tak moc, jsem jim doopravdy vděčná, protože bych si s nimi sama neporadila.
Od našich partnerských organizací z Haiti už mi začínají chodit podrobné zprávy o jejich životě po první vlně koronaviru, příběhy dětí i dospělých. Není to sice tak podrobné, jak jsem si představovala, ale i tak z toho vykouzlíme skvělý velký článek. Až bude hotov, dozvíte se to jako první. Těšte se.
V úterý jsme se s haitskými výroby, kávou a diářem zúčastnily Blešáku W11. Bylo pošmourno a chladno. Ale i tak jsem tam ty čtyři hodiny s kolegyněmi vydržely a odměnou nám bylo mnoho milých setkání.
Ve středu se měl konat kulinářský haitský den v Green Baru, ale protože jim onemocněla značná část personálu, musel být přesunut na neurčito. To mě velmi zarmoutilo, protože jsem se na to velmi těšila. Snad někdy příště.
Francouzština
Opakovali jsem minulý čas a k tomu ještě přivlastňovací zájmena. Nebylo to úplně jedničkové, ale něco mi v té hlavě přeci jen uvízlo, což mě těší. Pomalu, postupně, … Rozhodně je to i tím překládáním dopisů od adoptivních rodičů, takže díky za ně. Jsem sice nadšená, když naši adoptivní rodiče umějí francouzsky a napíší si dopis vlastnoručně sami tak, že si jej pak děti mohou sami přečíst. Ale ty, které potřebují překlad zase něco dávají mně, takže jsem vlastně ráda za oboje. Jen tak dál, ať každé dítě má svůj dopis a žádné nezůstane s prázdnýma rukama.
Jóga
Po týdenní pauze jsem si opět zašla ve čtvrtek na lekci jógy. Sešlo se nás více než na první hodině, takže se rázem utvořilo milé společenství pohodových lidí. Nepříjemné ale bylo, že se hned vedle nás za zavřenými dveřmi konal kruhový trénink, na kterém si jeho cvičenci pustili hudbu na plné pecky a našemu poklidnému relaxování bylo rázem veta.
Víkend
Šla jsem volit. A pak jsem se proběhla na vlak, protože náš národní dopravce zase vymýšlel hodinová i delší zpoždění, takže mě čekalo třikrát více přestupování a čekání než obvykle, abych se do Mladé Boleslavi dostala. V sobotu jsem se byla podívat do parku u zámku Loučeň, kde mají různé druhy labyrintů, které si návštěvník může projít – z živého plotu, kamenů, dřeva, dlažebních kostek apod. Ale do zámku samotného už jsem nešla, protože mě nepříjemně překvapila už jen cena vstupu do tzv. Labyrintária (rozuměj onoho parku). Takže jsem si říkala, že to pro jednou stačilo. Ale mají tam moc dobrou zmrzlinu, která můj dojem o hodně vylepšila. Tak jsem si dala velkou točenou vanilkovou s pistáciovou polevou a bylo mi blaze.
V neděli jsem zažila nácvik spirál a volných pádů s větroněm. Já jsem se jen vezla a užívala si, aby bylo jasno, ale i tak to byl zážitek. A hned po startu mě pobavil pokyn: „Kdyby ti bylo špatně, hoď to do trička, protože já to letadlo čistit nebudu.“ Jako bych se mohla svázaná v padáku a popruzích sedáku hnout, natož abych zvládla řešit tričko. Ale naštěstí to nebylo potřeba, protože to bylo jen krásné a úžasné bájo. Občas je fajn se nechat unášet šuměním adrenalinu v uších, výskat na celé kolo a nic jiného neřešit.
