V Ukrajině, za Ukrajinu - podpora mládeže v dobách války
- Lada Matyášová
- 24. 5.
- Minut čtení: 5
Jak lépe shrnout uplynulý týden, než “Sláva Ukrajině”? Možná také slovy “odvaha, nezlomnost a jednota”. I přes to, že jsem cestou do ukrajinského města Chernivtsi strávila dva dny, tam byla “pouze” čtyři a cestou zpět zase dva, tak se to zdá, jako bych tam díky zážitkům a sdíleným příběhům byla mnohem déle.
Ačkoli má návštěva na Ukrajině nebyla ani zdaleka turistická, nemohu popřít, že na celém pobytu nebyl i kus vzájemnosti a čerpání poznání ze sdílených aspektů české a ukrajinské kultury a života. Ale, to nebyl ten pravý důvod mého pobytu v této těžce zkoušené zemi. Stal se jím kapacitu zvyšující seminář “In Ukraine, with Ukraine - empowering youth work in times of war”.
Třicet pracovníků s mládeží ze čtrnácti zemí Evropy se sjelo do města Chernivtsi na jihu Ukrajiny, aby zde jak podpořili účastníky a instituce ukrajinské, ale také sdíleli vzájemnou práci s migranty a azylanty vlastních zemí. Plus, se na vlastní oči a kůži přesvědčili o tom, jaká ta Ukrajina po třech letech války vlastně je, jak vypadá, jak se chová, jak vše prožívá. A výsledek byl neméně zajímavý.
Vděčnost
“Děkujeme, že jste přijeli, že jste sebrali odvahu a vážili náročnou cestu, abyste mohli vidět náš skromný život zde v mládežnickém centru, a dokázali nám tak, že ani po letech, nejsme sami,” promlouvala k nám ředitelka chernivského centra pro mladé Anna. “Ale kdepak, to my děkujeme vám za možnost tu být, moci s vámi sdílet váš každodenní chléb a přispět i malou troškou do mlýna odolnosti, kterou Ukrajina a všichni její obyvatelé každý den manifestují svým bytím,” oponovali jsme. Přes den nám všem několikrát zvoní alarm v aplikaci upozorňující na blížící se nebezpečí. Naštěstí to nikdy není v regionu, ve kterém se nacházíme. Ale válka je zde všudypřítomná. Vojáci na ulicích, náborové plakáty, možnost vyrobit zákopovou svíčku na ohřev kávy nebo rukou vojáků na workshopu, pomník padlých, kterých je z tohoto místa tolik!
Hned první večer v hotelu se dáváme do řeči. Účastníci z Ukrajiny vyprávějí své příběhy z přesídlení, nutnosti přesunout svou práci do podzemních bunkrů nebo stanic metra, možnost začít nový život jinde a rozhodnutí jej odmítnout. Ale i my, přeshraniční účastníci, přidáváme své trošky do mlýna. Možnost pomoci mladým Ukrajincům přišedším do našich zemí se lépe integrovat, zapojit do mládežnických aktivit i společnosti. Vyjádřit solidaritu a podporu. Program však není jen o vzájemném poznávání se a sdílení, ale také o možnost si věci zažít a snažit se je pochopit.
Poznat a pochopit
Panelová diskuse se zástupci iniciativ podporujících místní tak či onak postižené válkou na místní univerzitě nám ukázala, jak i mladí lidé mohou být platní v náročných dobách. Zřízení centra pro přesídlené ženy a děti a možnost zde začít znovu pracovat a tvořit něco pro ostatní, kulturní a sportovní události realizované studenty jako možnosti fundraisingu pro nákup dronů a další techniky, boj za lepší přístupnost úkrytů i dostupných potřeb pro přežití pro lidi s handicapy. To bylo náplní více než hodinové rozmluvy.
“Dokud nebudeme umět změnit sami seme, abychom tím uměli změnit také naši společnost,
náš duch zůstane mladý. Budeme tak moci být kým bude chtít, mít na jiné lidi a události impakt.
Mladý duch totiž nezná věkový limit.”
“Budeme-li mít silnou vůli, nebudeme znát slabost strachu.”
Přesunujeme se do mládežnického centra, které se na začátku konfliktu stalo sídlem humanitární pomoci i prvním styčným bodem, kam vnitrostátně přesídlení lidé mohli přijít. A to nejen pro spacák, oblečení nebo porci teplé polévky, ale také pro nocleh nebo vlídné slovo. Jak i mladí lidé umí táhnout za jeden provaz a pomáhat zde bylo více než zřejmé. Přičemž ani není nutné zmiňovat, že celé centrum vzniklo díky stovkám dobrovolnických hodin, které zde odpracovali lidé z tohoto i ostatních regionů Ukrajiny, aby toto místo vzniklo. A to i díky organizaci Building Ukraine Together (BUR), která zdejší pracovní workcampy organizovala.
“Jedinou věc, kterou mají ukrajinští mladí lidé jinou, než mladí lidé z ostatních států Evropy, je jejích potřeba přežít. Musí zůstat naživu.”
Hluboké trauma
Jak vzniká trauma a jak s lidmi zažívajícími hluboké trauma pracovat? I to byla témata, kterým jsme se v teorii a později i v praxi věnovali. Vyzkoušeli jsme si také dvě kreativní metody, jak hluboké emoce beze slov zpracovat, a to arte terapii a tvorbu stop motion videa. Bylo možné se také podívat na jiná díla, která vznikla přímo na Ukrajině, s tematickou zpracování válečných zážitků mladých i dospělých. Byla to díla plná emocí, deprese, smutku a zklamání, ale také empatie, laskavosti a naděje.
Otázku lidí s handicapy jsme otevřeli během týdne ještě jednou díky návštěvě centra Dopomoc k životu v obci Luzhany. Skládá se ze tří budov, kde jsme tak mohli vidět jak denní centrum pro děti a mládež s handicapy, tak jejich místo fyzioterapie, tak sociální podnik a obchod v jednom s vyšivankami (místní tradiční ručně vyráběný oděv). Místní mladí lidé nám také prezentovali svou každodenní realitu, a například i možnost vyrazit do polského města Křížová na inkluzivní výměnu mládeže. Bylo to dopoledne plné smíchu, vzájemného pochopení a obdivu za všechno, co tito mladí lidé dokázali, a jak jen s malou mírou pomoci mohou žít kvalitní život plný radosti i v tak neradostných podmínkách. Mě osobně hodně překvapilo, že centrum vzniklo na popud několika aktivních rodičů, kteří zajistili jak jeho finanční podporu u místních firem, tak příznivé přijetí u místních radních - a kteří zde stále i po několika letech pracují jako dobrovolníci bez nároku na finanční odměnu.
Naše jizvy i poklady
Kapacitu rozšiřující seminář nebyl ale jen o předpřipraveném programu a návštěvách, ale také o tom, jaká témata přinesli účastníci sami. Několik hodin tedy bylo věnováno i tématům a interaktivním prezentacím iniciativ a organizací, ze kterých se naše pestrá skupina skládala. Vyslechli jsme si tedy povídání o workcampech pro mládež na obnovu válkou zničené infrastruktury, o lingvistických materiálech na podporu integrace mladých cizinců v majoritní společnosti po přesídlení do jiné země, nebo o edukačních hrách vhodných pro děti mající školu i volnočasové aktivity v podzemním bunkru s minimem materiálu nebo bez internetu. A dozvěděli jsme se také to, jak pracovat s neurodivergentní mládeží, jak včas rozpoznat svůj level stresu jako pracovník s mládeží a jakými nástroji s ním pracovat a denně jej snižovat. A naučili jsme se vytvořit svůj vlastní kreativní podpůrný deníček - malá kreativní technika pro práci s dětmi a mladými lidmi, ale konec konců i pro nás samotné, pracovníky s mladými lidmi i dospělými.
Dny utíkaly jako voda a my pochopili, že na Ukrajině neexistuje nic jako bezpečný prostor. Stejně jak říká báseň, kterou napsal Mickey ScottBey Jones:
Pozvánka do statečného prostoru
Společně vytvoříme statečný prostor
Protože neexistuje nic jako „bezpečný prostor“
Existujeme v reálném světě
Všichni neseme jizvy a všichni jsme si způsobili zranění.
V tomto prostoru
Snažíme se ztlumit hlasitost vnějšího světa,
Zesilujeme hlasy, které bojují o to, aby byly slyšet jinde,
Voláme se navzájem k větší pravdě a lásce
Máme právo někde začít a dále růst.
Máme zodpovědnost zkoumat to, co si myslíme, že víme.
Nebudeme dokonalí.
Tento prostor nebude dokonalý.
Nebude vždy takový, jaký si ho přejeme
Ale
Bude to náš společný statečný prostor
A
Budeme na něm pracovat bok po boku
Život jde dál
Nicméně, život jde dál a i přes to, že konflikt mezi zeměmi je stále reálný, přítomný a hmatatelný, lidé se smějí, potkávají, vdávají a žení, nebo rozvádějí. Mnoho situací je válkou nějak ovlivněno nebo podpořeno, ale ne všechny jsou pouze a jen negativní. Ano, společnost se znovu učí, jak pracovat s válečnými veterány, kterým není šedesát, ale třeba jen třicet let. Ale také se mnohem více dbá na mentální zdraví, obecný wellbeing nebo psychologickou i materiální podporu rodin majících některého člena na frontě. Způsoby, jak být silní, nebo i slabí, společně, je nekonečně mnoho. A i tom jsme se přesvědčili v náš poslední večer v Chernivtsi, kdy jsme nad tradičním borščem provolávali “Sláva Ukrajini!”, a s námi i celá hospoda. “Je potřeba nezapomínat, že i přes to, že nikdy neví, kdy a jak konflikt skončí, mlčení a lhostejnost k němu jsou mnohem horší,” připomněla nám na závěr koordinátorka celé akce, Alla.
