Mírně prší a na ulici se válí mlha. „Další perfektní ráno,“ zní mi cynický hlas v hlavě. Bloumám ulicemi a těším se na vyhřátou knihovnu, kde si budu moci konečně udělat teplou kávu k snídani. Jako každé ráno nestíhám, ale zároveň se mi ani nikam nechce. Knihovnická rána jsou pomalá. Do výpůjčního oddělení se přišourá maximálně několik důchodců, nebo se možná do dětského oddělení nahrne s lomozem banda dětiček. Ale jinak je klid. „A tuším, že v tomto počasí bude téměř mrtvolné ticho až do odpoledne,“ brumlám si pod vousy, jak otevírám hlavní vchod.
Budova mě vítá známým zavrzáním veřejí a zaskřípěním prken obložení. „Ano, ahoj, také tě zdravím,“ promluvím na našeho knihovního kocoura. „Měli bychom ti konečně vybrat nějaké pořádné jméno, když už to vypadá, že s námi zůstaneš. Co říkáš?“ … „Mňau!“ odpoví kocourek a odběhne směrem ke svému pelíšku. „No jo, také se mi dnes z postele nechtělo, úplně tě chápu…,“ odtuším a pokračuji stejným směrem. „Doufám, že jsi tady přes noc nevyváděl žádné vylomeniny!“ houknu ještě.
Ale to už procházím dveřmi do oddělení pro dospělé. Miluji tu vůni, která mě každý den vítá. Letitý papír smísený s trochou prachu, vědomostí a příběhů. Není na světě ničeho lepšího. Odložím si kabelku na svůj stůl, zapnu počítač a vydám se pomalým krokem do kuchyňky. Na vozíku na vrácené knihy ale můj pohled zachytí něco neobvyklého. Leží tam kniha s černými deskami – temnými, světlo pohlcujícími deskami. „Ty jsi tady včera rozhodně nebyla, když jsi odcházela,“ mluvím napůl sama k sobě, napůl ke knize přede mnou. Ospalost mi ale nedá, a tak pokračuji za vytouženým hrnkem cappuccina. Sice mi vrtá hlavou, kde se tam ta publikace vzala, ale můj mozek ještě není ve stavu to pořádně zpracovat, takže to nechávám plavat.
S hrkem v ruce se pomalu vracím zpátky chodbou ke svému místu. Ale co to! Kniha je stále na vozíku, ale tentokrát je rozevřená. „Haló,“ zavolám opatrně do potemnělého sálu s knihami. Nic. Ticho. „Toto je doopravdy divné,“ mluvím opět více sama k sobě, než k někomu dalšímu. Odnáším si však hrnek pomalu mi pálící prsty k počítači. Zamyšleně se vracím k vozíku. Pozoruji svazek již dobrých pět metrů před tím, než k němu dojdu. Doslova jej hypnotizuji pohledem, protože něco tak zvláštního se mi v mém malém a útulném pracovišti ještě nestalo.
Kniha jakoby pulzovala černí. Stránky se pohybují jako poletující ve vánku větru, i když tu zaručeně žádný průvan není. Snažím se zaostřit na text a obrázky, ale vše se slévá dohromady a nejsem schopna na nic zaostřit. Nahýbám se nad knihu, abych se mohla lépe podívat. Svazek se zdá temný a studený, jako studna, stahující mě dovnitř, do hlubin temnoty a černa. Cítím, jak mi vstávají chlupy po těle, a přebíhá mi mráz po páteři. A v tu chvíli jsem skálopevně přesvědčena, že to co mám před sebou je něco neskonale špatného. Něco hrozivého, odporného, co není z tohoto světa. Úplně se mi zhnusením otáčí žaludek a ústa mi zaplavuje kyselo. Cítím se, jako by mě pohlcovala nějaká démonická bytost. Něco, čemu se nemohu bránit, něco…
„Mňauuuuuu!“ ozve se najednou u mých nohou a vzápětí mi kocourek vší silou zatne drápky do nohy. „Au! Co to děláš, ty chlupatá koule,“ zavřísknu bolestí i překvapením. V momentě, kdy se otočím, je kniha pryč.
Kocourek se na mě podívá s očekáváním odměny. Ten pohled, teď mi dlužíš celý svět, je nesmazatelně vepsaný do jeho fousků. „Co to?“ ptám se do prostoru. „Co se stalo?“ Polohlasem oslovuji prázdný prostor. Koukám zpátky na kovový vozík, pod něj, do vedlejších polic. Otáčím se kolem dokola. Ale po černé knize není nikde ani vidu, ani slechu. Pocit neštěstí a husí kůže mě pomalu opouští. Stále ještě se rozhlížím a sleduji, jestli někde záhadný předmět alespoň kouskem oka nezahlédnu.
„To je divné,“ uzavírám tuto podivnou příhodu a vracím se za svůj stůl ke kávě. Ale když na ni pořádně zaostřím, rozeznám, že na jejím povrchu je vrstvička ledu. Beru hrnek do ruky a je studený, jako bych jej nechala přes noc v mrazáku. Kočka po mě jen hodí otráveným pohledem: „Já jsem ti říkala, že už jsi v pohodě, ale jen díky mě. Tak co se pořád všemu divíš?“
Svezu se do židle a cítím, jak jsem najednou nesmírně zpocená a udýchaná. Srdce mi bije jako o závod. Ruce mi kloužou, až si je musím otřít do stehen. V hlavě mi víří miliony myšlenek, ale ani jednu nemohu zachytit. Cítím se jako po maratonu. Vše mě bolí.
Pomalu si přehrávám, co se dnes vlastně stalo. „Sice si nejsem jistá, co ta kniha, nebo co to vlastně bylo, mělo znamenat. Ale rozhodně si myslím, že kdybys tu nebyl, Zachránče, tak už tu nejsem ani já,“ potichu mluvím na kocourka, který si mezitím vyšplhal na můj klín. „Nebo ti mám raději říkat Ďáblíku, když jsi mi doškrábal celou nohu?“ usměji se na něj.
Den mi uběhl jako standardně, na ranní příhodu jsem si skoro nevzpomněla. Ale těsně před tím, než jsem šla domů, mi oko sklouzlo na nástěnku akcí vedle dveří. BRZY PRO VÁS U NÁS V KNIHOVNĚ PŘIPRAVUJEME VÝSTAVU KNIH „Z PEKLA“, hlásal nápis nejbližšího letáku. TY NEJZÁHADNĚJŠÍ A NEJTEMNĚJŠÍ KNIHY Z CELÉHO SVĚTA PŘÍMO U NÁS VE MĚSTĚ. „No toto!“ hlesnu.
(Povídka vznikla do soutěže O knihovnickou sovu 2024.)