Přijde mi to jako před chvílí, když jsem se vracela v polovině prosince z Velké Británie, a ony mezitím uběhly dva týdny. Čtrnáct dní plných příprav na vánoční svátky, oslav a zimních radovánek.
Hned jak jsem se vrátila domů jsem začala přípravami na svátky. A to nejen uklízením, nakupováním a přemýšlením nad dárky, ale také setkáváním se s lidmi, které jsem dlouho neviděla, a děláním dobrých skutků. A abych nechodila daleko, tak jsem se hned další den rozjela do Olomouce darovat plazmu a na svůj první punč tohoto roku. Byl to moc příjemný den, i když mi pak z toho stání ve sněhu, jenž nečekaně napadl několik dní předtím, mrzly nohy. V jiných botách jsem tedy další den vyrazila na vánoční trhy v Brně. Celý den utekl jako voda, dokonce jsem sobě i jiným pořídila něco pro radost. A jej, toho povídání po celém roce bylo. Jak já tyto předvánoční srazy mám ráda! Lidé si na sebe udělají čas, mají chuť jen tak postávat a nikam nespěchat a cítí se připraveni rekapitulovat uplynulý rok.
V neděli jsem se byla podívat na Vánoční ateliér našeho skautského oddílu. Holky si pro rodiče a známé připravily malé výtvarné dílny, bylo možné si zahrát několik deskových her a také se podívat na prezentaci fotografií z uplynulého půl roku. Nakonec ještě nesměly chybět scénky obou družinek. Jedna na téma “tatínkovi už zase zaskočila kost” a druhá “dostala jsem dárek, který nechci”. Výborně jsme se zasmály a byl to krásně strávený čas.
Již podruhé se konalo u kamarádů “zpívání pod tisem”. Pravda, letos jsme toho moc nenazpívali, protože heligonka zůstala zapomenuta v Praze, ale o to více jsme povídali a doháněli v hřejivé záři ohně zameškané měsíce, v nichž jsem se vzájemně neviděli. A to napříč generacemi i národnostmi, dokonce s jedním psem. Myslím, že ani ten déšť nám nakonec nevadil, protože jsme od pěti hodin vdrželi až do půl osmé.
Těsně před Štědrým dnem jsem s holkama byla na městě rozdávat Betlémské světlo. Je to kouzelná tradice, díky které si mohou všichni lidé, kteří se za námi zastaví, odvézt domů plamínek až z dalekého Betléma. Sice nám celé dvě hodiny pršelo na hlavu a z menších holek nepřišly, bohužel, žádné, ale myslím, že i tak jsme si to s oddílovou radou užily. Trocha toho nepohodlí pro mnoho úsměvů a lidské vřelosti dozajista stála. Však toliko přání “Veselé Vánoce” a “Příjemné prožití svátků” jsem již dlouho neslyšela.
Odpoledne jsem ještě navázala na naši téměř zapomenutou tradici ďábelských topinek a piva u Řeka s jednou jedinou duší, která z naší bývalé party měla čas. Ale i za to jsem moc vděčná, protože to bylo jako cesta časem zpět do chvil, kdy jsem si tanec užívala všemi póry a sem chodila za odměnu dohnat spálené kalorie. Jsem vděčná za tyto momenty, které mi připomínají, jak si některých věcí ve svém životě moc vážím, a že bych je v něm měla udržovat zuby nehty dál. Tak uvidíme, jak mi to s tancováním půjde.
Štědrý den utekl jako voda. Na snídani vánočku s kakaem. Potom zdobit stromeček a u toho ujídat nějaké cukroví. Ještě trošku uklidit, aby se Ježíšek nelekl, kam to vešel, že jsou všude opadané jehlice. Na oběd zelňačka a potom Ježíškova rukodělná dílna. Zjistila jsem, že moji kočku překvapivě více než balící papír letos zaujaly stuhy. V polovině procesu se totiž probrala z odpoledního šlofíčku, chvíli klubíčko mašliček honila tam a zase zpátky po pokoji, až ho nakonec zalehla a já měla utrum. Polovina dárečků tedy pentle měla, polovina ne. Ale micinka byla spokojená. Spala na tom smotku nití až do večera. Odpoledne na krátkou procházku, aby mi před večeří pořádné vyhládlo, a už se pomalu blížila večeře. Letos se pstruhy, řížky, kopou bramborového salátu a paprikou. Jen ty šupiny z kapra a jmelí chybělo. Nevadí, doženeme příští rok. Ať už chudí a nepolíbení. A Ježíšek i tak přišel. Najednou zazněl zvoneček, rozsvítil se stromeček a pod ním kupa dárků! Pro každého něco. Následovaly desítky minut radosti a těšení se z potřebných věcí i krásných maličkostí.
Na druhý svátek vánoční jsem odpoledne vyrazila do Klášterního kostela na Rybovu mši vánoční. A mám pocit, že společně se mnou tam byl celý Šumperk. Tak nacpaný jsem ten kotel ještě neviděla. Ale naprosto rozumím proč, jelikož téměř hodinový program byl strhující. Jedna nádherná árie střídala druhou a ze všech koutů se jen ozývalo nadšené vzdychání.
Ani po svátcích nebyla o inspirativní a hřejivá setkání nouze. Ať už se Srdíčky, členkami mého oddílu z mládí, tak s ostatními. Však jak lépe se podívá, než u hřejících kamen v naší staré klubovně s cukrovím po jedné ruce a vaječným koňakem po druhé? Byl to nečekaně dlouhý a prímovní večer.
Protože všude kolem po svátcích sníh již skoro roztál, využila jsem nabídky kamarádů a vydala se s nimi na horskou chatu Formanky pod hřebenem Jeseníků. Ale nemylte se, jen cesta tam mi dala zabrat. Sedmi set metrové převýšení při stoupání údolím Hučivé Desné bylo vskutku s plným batohem něco. Obzvláště, když část trasy vedla po ledu a další přímo potokem, dle toho, jestli ledová krusta roztála a byla sešlapána předchozími turisty, nebo jej tekoucí voda rozpustila a vytvořila zrádné tůňky. Než jsme dosáhli rozcestníku Sedlo pod Vřesovkuo, byla již tma jak v pytli. A moje svítilna se samořejmě rozhodla, že bude svítit vždy jen několik minut, a pak prostě přestane. Tudíž jsem následující dva kilometry zapadala do nafoukaných závějí a pomalu ani neviděla, kam jdu. Naštěstí to kamarádi vyřešili tak, že mě poslali před sebe, aby jednak viděla na cestu, a pak se nebořila v ještě více v rozmělněném sněhu po jejich sněžnicích. Poslední kilometr od Vozky na chatu byl již za odměnu.
I když ani potom to nebyl med, protože v dřevěné chatě byla taková zima jako venku, takže -1°C. Čekalo nás sáhodlouhé topení a různé další potřebné kratochvíle, jako hledání kadiboudy, pramene s vodou apod. Kolem desáté se nám chatu podařilo vytopit natolik, že když kamarádka zadělala na vánočku, těsto vykynulo a my ji tam skutečně byli schopni v kachlových kamnech i upéci. Jak celá chata pak krásně voněla!
Další den sice nebyl jako malovaný, protože mraky seděly nízko, a kde nebyly, rozprostírala se mlha. Vyrazila jsem tedy na kratší okruh kolem chaty Vilibaldka k Vozkovi a zpět. A bylo to kouzelné. Zasněžené stromy, potůčky boblající pod sněhem nebo vyvěrající podél cestičky. Prostě nádhera. Jak já mám ty naše Jeseníky ráda!
A ve večerních hodinách došlo i na nějaké ty deskové hry a také repák. Že nevíte, co je repák? No, to je jeden velmi speciální druh pálenky. A víte z čeho? No přeci z řepy! A z deskových her nás zaujaly hry Kabo a Opráski sčeskí historje. Na Malé velké galaxie bohužel ten večer nezbyl čas, protože jsem již byli všichni unaveni, ale i tak to byl moc prima večer.
Já jsem další den ráno zahájila sestup zpátky do Koutů nad Desnou. Tentokrát již po cestě a nakonec to bylo i dobře. Kvůli oblevě totiž většina sněhu slezla a zůstaly buď jen rozměklá místa vhodná k brození nebo utemovaný led pod nimi, který doopravdy hodně klouzal. A až těsně před vesnicí jsem narazila na druhou partu, která teprve začínala stoupat nahoru, aby si zde užili Silvestr. Podělili se se mnou o výbornou malinovici a pokračovali.
Na Silvestra jsem dopřávala trošku odpočinku svému interovertnímu já a vyrazila s kamarádkou na naši chatu. Tím, že ani nebyl sníh, tak tam letos v zimě byl překvapivý klid. Nikde žádné řvoucí děti na dětském vleku nebo jejich nervózní rodiče na velkém vleku či postávající kolem. Jen několik chatařů a ticho. Ano, sice bylo potřeba zatopit a vše nachystat, ale díky skvělým kamnům se místnost vyhrála rychle, takže jsem si i mohly dovolit odpoledne vyrazit na výlet kolem Tří kamenů. Moc toho vidět kvůli mrakům nebylo, ale procházka to byla příjemná. Zbytek dne jsem strávily hraním bolivijského pokeru s kostkami Kačo, karetní hrou Prší, deskovou hrou Kris kros a hádáním postav z pohádek. O půlnoci jsme vylezli ven, jestli budou vidět nějaké ohňostroje, ale kromě hvězd nebylo vidno nic. Ale to nám ani nevadilo, protože to byl ten nejhezčí ohňostroj sám o sobě. Připily jsme si a šly si zalehnout.
Po vydatné snídani jsme opět vyrazily na skály. Prvního ledna se totiž již od rána obloha vymalovala do modra a sluníčko hřálo jako o duší. Lehkým krokem se nám šlo nahoru a výhled byl od Pradědu až po Staré Město pod Sněžníkem. Prostě krása krás. Jak lépe strávit Nový rok než na čerstvém vzduchu ve skvělé společnosti.
***
Rok 2022 je za mnou. A že toho přinesl mnoho. Dvě změny práce, dvoje stěhování (Olomouc - Brno - Šumperk), nesčetně projetých zemí a ještě více poznaných duší. Navštívila jsem tento rok Brazílii, Chorvatsko, Severní Makedonii, Albánii, Chile, Bolívii, Kolumbii, Rumunsko, Sýrii, Španělské, Bulharsko, Velkou Británii a Itálii. A kromě toho jsme objevovala taje psaní projektů a fundraisingu, hloubala nad na přírodě založenou psychologií Billa Plotkina, učila se grafické facilitaci, snažila se něco dozvědět o tom, jak mladí lidé pracují s sociálními médii a vrhla se do tajů příběhů a co nám mohou přinést i ve 21. století. Mimo to jsem objevila jihoamerický koncept Pachamama díky bolivijským horníkům, poňuchňala si nějaké ty lamy a plavila se na reálné velké plachetnici. Cestou mě provázelo tolik milých duší, že je zde ani všechny nemohu vyjmenovat, ale jsem vděčná za každého jednoho z vás. Za vaši podporu, pomoc a vše dobré, co jste mi přinesli. Bez vás bych to nezvládla. Jsem neskonale vděčná za všechny příležitosti a možnosti, které v životě mám, a za všechny krásné okamžiky, kterých se mi díky nim dostává. Kouzla všedních i nevšedních okamžiků.
“Jsi cesta lásky na jejímž konci je můj domov.”
Rumi
