Wild Hearts, Wise Souls (Divoká srdce, moudré duše)

V týdnu 26. května až 3. června 2025 jsem se zúčastnila mezinárodního školení pro pracovníky s mládeží Wild Hearts, Wise Souls (v překladu Divoká srdce, moudré duše). Konalo se na okraji malebné vesnice Centola ve střední Itálii.

A ač název zní malebně, jednalo se o docela hluboké, až transformační, týdenní setkání lidí z celé Evropy, plné kreativních, ale i do hloubky jdoucích praktik. Bylo zasazeno do rámce modelu lidské mysli psychologa Billa Plotkina, ale ne do celého holistického pohledu, ale pouze z pohledu snění, stínů a práci se smrtí - tedy velmi těžkými tématy.

Každý den začínal vědomým pohybem, kdy jsme měli nechat hudbu vést naše pohyby, a nechat se tělo vyjádřit tak, jak zrovna nejlépe v daný okamžik cítí. Nešlo tedy o nějakou soutěž nebo poměřování v co nejlepším nebo nejlíbivějším tanečním vystoupení, ale hledání vlastního pohybu a toho, jak chtějí pocity, které člověk v daný moment měl, být vyjádřeny pohybem.

A pak se náplň lišila i podle tématu, se kterým jsme ten den pracovali. Ale ať už šlo o uvědomění si našeho výchozího bodu, co pro nás znamená domov nebo například téma smyslových prožitků a smyslnosti, každá další aktivita nás vedla hlouběji a hlouběji do našeho nitra.

Jak lze vyjádřit poeticky místo, ze kterého člověk dorazil. Ne to fyzické místo, město nebo vesnice, ale vše, co pro jedince znamená výchozí bod, se všemi emocemi, nedořešenými záležitostmi, vztahy, prací nebo svobodou?

Čemu pro tento týden říkám ano? Na čem chci více pracovat a co chci, aby bylo „to moje téma“ po tento kurz? A jsem ochotna se pro to i znovu narodit, projít si rituálem, který tento proces připomíná, a skutečně to přijmout za vlastní? A jak to pak ovlivní to, jak se kurz bude pro mě odvíjet? Bude to zásadní nebo více okrajový vliv?

Jak se představit okolí krajině a přírodě, aniž by člověk říkal, co dělá, ale více popisoval, kým je? Jak vyjádřit niterné touhy srdce a hluboké propasti mysli?

Po čem toužím? Co je můj aktuální životní směr, střelka mého kompasu? A co ve mně, jaká část mě, mé minulosti nebo zvyků musí zemřít, přeměnit se, aby se to mohlo stát? Co mi zároveň přináší pocit, že jsem naživu, a čeho chci mít ve svém životě více?

Jak je možné díky hluboké imaginaci zahlédnout místo, z něhož vycházím, místo, na které se chci dostat, a všechny překážky, které mi v tom brání? Co mě zároveň podporuje a posiluje na cestě jít dál? A jak, jak mohu ty překážky, které mi brání jít za svým snem, mohu překonat?

Vlídná láska se nás nesnaží uzdravit nebo zachránit, ale je to náš pocit domova.

Různé druhy Lásky dělají naše srdce divokým… Je možné milovat tu část sebe, která se teprve učí, jak milovat? A jak by vypadal dopis od vašich ideálních, perfektních rodičů – co by v něm stálo?

Jak se v přírodě zobrazuje moje vlastní křehkost, jemnost, smyslnost a sexualita? Lze to vůbec? Je to možnost, kterou lze splnit, aby byla stejně posvátná, jako hledání ticha, pravdy nebo vyslyšení, které mi příroda může také poskytnout? A kterou svou část potom přijmu, jen některou nebo všechny?

Cesta k tomu, abychom se stali tím, kým jsme se narodili, nikdy nekončí. To je růst, to je život.

Co je pro nás domov? Je to místo, je to pocit? Je to něco spojeného s našimi milovanými, nebo prostě jen náš vlastní prostor? A dá se ten prostor popsat? Nebo je lepší ho vyjádřit tancem a pohybem…?

Píseň kobylky

Kolik kilometrů musím urazit, než si mě někdo všimne?

Kolik kilometrů musím přehopkat, než bude moje břicho plné?

Kolik neklidných dnů a chladných nocí budu muset prožít, než dorazím svého cíle?

A kolik hopů budu muset udělat, než budu moci být s tebou?

Jak nahlížet na vlastní sny jako na portály, zprávy z našeho podvědomí? Jak je brát ne doslovně, jako výrazy a významy, ale jako ponouknutí k prožití si nějaké zkušenosti? A proč zrovna tento pocit a tato scéna v tuto chvíli mého života? Protože to nejsem já, kdo sní, ale to onen sen pracuje se mnou a mým snovým já.

Já jsem ten, kdo odráží svět v jeho pravé a láskyplné podobě

Stojím tmavé a chladné temnotě, má chodidla jsou studená.

Je tu malé světlo, vysoko nade mnou, jsem v jeskyni.

Dlaně mám plné diamantů mých znalostí a zkušeností.

Vzhlédnu, vidím nad sebou plejádu hvězd,

A já je poznávám, tam je Velká medvědice a tu zase Polárka,

Ukazují mi cestu, kterou se mám vydat.

Oh, ale jak se k nim mám dostat?

Stojím tmavé a chladné temnotě, má chodidla i hruď jsou teplé.

Je tu malé světlo, vysoko nade mnou, jsem v jeskyni.

Nepotřebuji ze stěn sbírat plno diamantů a drahých kamenů.

Vím, že je mám všechny v sobě. Odráží pravé barvy Světa.

A nepotřebuji nad sebou vidět plejádu hvězd,

I když je poznávám, Velká medvědice a Polárka,

Aby mi ukazovali cestu, kterou se mám vydat.

Protože je zde jiný kompas v mém Srdci,

který mě naviguje jemným a láskyplným způsobem.

 Autenticity duše není nikdy o tom co, ale vždy o tom jak…

Nechej ostatní se zamilovat do tvé lásky sama k sobě.

***

Jsem vděčná průvodkyním Sandře a Annaritě za jejich těžkou, ale tak důležitou práci, kterou dělají k ozdravení světa. A také programu Erasmus+, který na toto vyčlenil část grantu. Děkuji.