„Dědo, myslíš, že se v každém kameni velké čínské zdi skrývá nějaký příběh?“ zeptal se chlapec. „To nevím, to doopravdy nevím. Ale pokud by bylo možné každý z nich rozlousknout a přečíst si jeho minulost, bylo by to stejně snadné jako s knihami,“ odtuší stařeček. „A s lidmi? S lidmi je to také tak jednoduché?“ pokračuje hoch ve vyptávání. „Nu, s některými ano. Stačí se zeptat na tu správnou otázku a někteří lidé se ti otevřou jako ta kniha. Ale někteří jsou tvrdí a ohlazení věky skrývaní vlastních pocitů, že jsou skoro jako to kamení ve zdi. Ať se snažíš, jak chceš, nic z nich nedostaneš.“
„Ale není to škoda, když vedle sebe bydlí lidé, kteří o sobě nic nevědí?“ přemýšlí chlapec dál. „Škoda? To nevím, ale rozhodně to bude jako s těmi kousky zdi. Někteří lidé si myslí, že když budou dostatečně tvrdí, zvládnou být na spodu zdi a nést všechny jiné lidi. A myslí si, že to ani jinak být nemůže.“ Rozvíjí svou myšlenku stařík. „No, dědo, ale co pak ty skoro do kulata ohlazené kameny nahoře? Ty musejí snášet celou dobu déšť, mráz, sníh a ještě daleko horší počasí? Vždyť ty se také dost usouží!“
„Ano, to máš pravdu. Ale to už ten kámen na spodní zdi nevidí. Ani to, že kdyby tam ten kulatý a měkký kámen nebyl, tak by ten déšť dopadal na jeho vlastní hlavu,“ dodává moudře děd. „No dědo, ale to by pak znamenalo, že i ti lidé, kteří celý život mlčí a nic neříkají, jsou stejně důležití jako ti, kteří mluví až příliš. A že ať už je to kdokoliv, jsou dílečky té stejně skládačky, a jakékoliv trápení, které mají, je stejně závažné.“ Chlapec se zamyslí a povídá: „Byla by tedy chyba, chtít slyšet příběh od každého z nich a předpokládat, že bude vždy stejný? I přes to, že jsou to díly té stejně zdi, mají každý vlastní tvrdé jádro. A to je možná ten příběh, který se za každým člověkem skrývá. Přijít ne na to, jaké jsou jeho hrany a obliny, ale na to, jaké je jeho jádro,“ zakončil se zamlženým pohledem na cihlovou zeď panelového domu muž.
Povídka vznikla do literární soutěže KNAV Ilustory 2024.