Taky už jste to zažili? Tu hroznou věc. Tu chvíli, kdy jte měli pocit, že se na vás zkroutí celý svět a nebo že se vám scvrkne žaludek jako do sebe se prapadající umírající hvězda? Tak přesně to se mi stalo dnes ráno. Ano, vím, že jsem už před svým nástup svou novou práci navštívila při přijímacím pohovoru a školení a když jsem něco potřebovala řešit kvůli ÚP, ale stejně. Jaké to tam bude? Jací na mě ostatní budou, když jsem tam nová a nikdo mě tam vlastně nezná? Všimne si vůbec někdo, že jsem tam? Budou se mi snažit pomáhat? A co čtenáři a uživatelé knihovny? Jak se na to všechno mám připravit?
Odpověď zní, nijak. Brát vše tak, jak to přijde a říkat si, že každý nějak musel začít. A když něco zkazím nebo udělám špatně nebo neudělám, tak mám celký zbytek života na to, abych to napravila (protože si moc nefandím, že bych se svým věkem v době nástupu do prvního zaměstnání dožila důchodu). Tak jsem tma šla. A podepsala jim ten papír.
A pak už to šlo ráz na ráz. Vysvětlení všech mých povinností a plánovaných činností. Zabralo to sice jenom chvíli, ale ta hrůza z toho, kolik toho je a že o většinu (přes to enormní vzdělání, které ve svém oboru mám) vůbec neznám nebo v praxi netuším, jak provést, mě docela vykolejila. Nevadí. S chutí do toho a půl je hotovo. Za půl hodinky jsem byla uvedena do knihovny, konečně, ale také tam zanechána svému osudu napospas, ojoj. No, když nevíš, kde začít, začni tam, kde to znáš.
Tak jsem se vrhla na úklid. Nacházela jsem věci snad ještě z dob mé babičjky (děrovačka s podložkou ve tvaru dřevěného prkénka) nebo ručné psané přírůtskové seznamy takovým tím krucánkovým písmem (kam se na to hrabe Comenia Script, pche). Během dopoledne jsem vyházela jedny šuplíky, odpoledne další. Pak jsem se vrhla na přerovnávání materiálnu do kopírky a dalších kancelářských věcí. A docela dlouho se mi zdálo, jako by si tam někdo snažil otevřít papírnictví, ne knihovnu. Knih se zde totiž nalézalo poskrovnu, ale za to fólií a eurosložek máme, že bychom si z nich mohli postavit skleník.
No dobře, přiznávám, že den mi utekl velmi rychle a že jsem se ani na chvíli nezastavila. Však mě pak cestou domů pěkně bolely záda, až jsem si chvíli říkala, že místo nákupu se prostě schoulím do nákupního košíku a usnu. Ale že jsem na tu knihovnickou práci vlastně asi nešáhla. Ale co už, na to mám zítřek a pozítří a popozítří a... S tím si budu dělat hlavu zase příště. Tak zatím dobrou noc, Šumperku, a čtěte!